Hned na úvod by bylo dobré zmínit, že jakožto autorka z této publikace nedělá nějakou svojí exhibici, jak se to někdy stává. Skutečně nechává mluvit především svoji maminku, která se vzhledem ke zdravotním záležitostem (o kterých bude řeč pouze okrajově, jelikož se dodnes neví, co přesně se stalo) od roku 2006 neobjevila v žádném celovečeráku, ačkoli zrovna za ten poslední, tedy Krásku v nesnázích, si odnesla svého (pohříchu) jediného Českého lva - tedy pokud nepočítáme toho za Dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Tereza Brodská stručně a výstižně reaguje na některé události, jak je viděla ze svého úhlu pohledu, který je rozhodně dobré znát. 

Nad fotkama a výstřižkama se scházely ještě v době, kdy nemusela řešit žádné nepříjemnosti. Svojí dceři občas některé okamžiky svého života znovu předehrávala, jindy fotku či článek jenom beze slova odložila, protože vzpomínka byla i po letech stále silná. Ostatně z textu nám bude jasné, že jak Jana Brejchová, tak Tereza Brodská jsou velmi emotivní dámy, které ledacos i v osobním životě velmi prožívají, což vlastně vysvětluje, proč jsou obě také v rámci svojí profese tak úspěšné. Ale ono většinou není snadné být potomkem slavných rodičů, které pro jejich dovednosti zbožňuje celý národ. 

 










 

Okouzlující Jana Brejchová má na kontě přes stovku hereckých kreditů (divadlo nepočítaje), takže pokud se mají všechny alespoň stručně probrat, zabere to celkově dost stránek. Některé projekty dostanou dost prostoru, nicméně o některých padne zmínka akorát jaksi mimochodem. Tohle nejvíce zamrzí u F. L. Věka, kde má coby Paula herecky nesmírně vděčnou roli. Celý seriál ani půl století po svém vzniku neztratil nic ze svojí emotivní působivosti. Prakticky úplně všechno se na něm sešlo správně – ať už jde o herecké výkony, režii, výpravu ... Přestože se František Filip nemohl podílet na postprodukci, papalášům zjevně nedošly paralely se současností kolem roku 1970, ač se pohybujeme v 18. století. 

Jak už to tak u memoárů bývá (kupříkladu ani tyhle z toho nevyjímaje), začínáme dětstvím. V něm na Janu měla velký vliv starší ségra Blanka, po které bylo při jednom útěku z domu vyhlášeno celostátní pátrání a která později v podstatě vychovávala Terezu. Ledacos se změnilo v roce 1953, kdy ji coby třináctiletou objevil Ladislav Helge pro film. Konkrétně se jednalo o Olověný chléb, ve kterém se představila jako Píďalka. Ještě v 50. letech se setkala s pomocnou režisérkou Věrou Ženíškovou, která si ji po všech stránkách vzala pod ochranná křídla, kór když ji vlastní matka vyhnala, protože počítala s tím, že se bude starat o mladší sourozence. Později si výborně rozuměla i se dvěma kolegyněmi, totiž s Jiřinou Šejbalovou a Jiřinou Jiráskovou. 

 










 

Při zmínce o Helgem nutno dodat, že v knize najdeme několik jednoodstavcových miniprofilů. Kromě něj se takového dočkali kupříkladu Vojtěch Jasný, Zdeněk Podskalský, Jiří Hubač, Josef Škvorecký, Vladimír Körner, Jaroslava Moserová, Eva Sadková či hereččin druhý manžel Ulrich Thein. Ostatně manželství/partnertství bude věnováno dost prostoru, tj. včetně toho s Milošem Formanem, Vlastimilem Brodským, Jaromírem Hanzlíkem a vlastně i Jiřím Zahajským, ačkoli tohle poslední soužití oceníme de facto až zpětně, neboť jeho konec byl do značné míry zároveň začátkem stáhnutí se do ústraní. Samozřejmě těžko soudit, jestli by Janě Brejchové bývalo spíše nepomohlo, kdyby se o to více pustila do práce a vytvořila ještě několik dalších nezapomenutelných hereckých představení. Nicméně nutno podotknout, že povídání o manželích se nestočí k nějakým senzacím, nýbrž k veselým i méně veselým příhodám ze společného soužití.

Prozradí také, se kterými režiséry si výborně rozuměla. Ačkoli to se dá snadno vypozorovat z její filmografie, když s nimi spolupracovala opakovaně. Patřili k nim například Evald Schorm, Jiří Svoboda nebo Jiří Krejčík, se kterým natočila nejen klasická díla české kinematografie, tedy Probuzení a Vyšší princip. Bohužel došlo na nedorozumění, které si nikdy nenechal vysvětlit. To samé platilo v opačném gardu o ní, kvůli čemuž sešlo ze spolupráce s Janem Kačerem. Podobných pozoruhodných zákulisních informací se tady objevuje dost. Jinak bude řeč také o její kariéře v Německu, ale i o divadelních představeních, když překonala respekt z tohoto odvětví. Několikrát si zahrála také s Terezou. A měla možnost se podívat jak na přední světové festivaly, tak do USA za Milošem Formanem, který kolikrát využil svého vlivu a ledacos pro ni nezištně zařídil. A tak se mohla setkat s Woodym Allenem či Jamesem Cagneyem.

 










 

S jiným proslulým režisérem to naopak pracovně vůbec neklapalo podle očekávání. Do jisté míry to jenom demonstruje absurdně pokřivené mezilidské vztahy v tehdejším nesvobodném Československu, kde taková chalupa na venkově s minimem sousedů v nejbližším okolí přišla vhod, kdyby na její používání neměli s Vlastimilem Brodským trochu rozdílné pohledy. Není divu, že se v 70. letech věnovala více i komediím a filmům pro děti, které byly jistou formou eskapismu z okolní normalizační šedi. Na začátku zmíněné dekády vzniknul také nedoceněný skvost Luk královny Dorotky, ve kterém si spolu s Vladimírem Menšíkem či Petrem Štěpánkem střihla hned trojroli, a který neprávem zůstává ve stínu některých jiných titulů, jaké natočila s dalšími „novovlnými“ tvůrci.

Moje máma Jana Brejchová je prostě výborná kniha, která představuje téměř kompletní pohled na ženu, která jedinečným způsobem obohatila český film! Není dobré nechat se zmást tím, že text je napsaný poměrně velkými písmeny – ledacos velmi vhodně doplňují fotky. V knize se jich objevuje bezpočet a nepostrádají popisky. Nechybí ani pozoruhodné dokumenty a dopisy. A to by bylo, aby scházela filmografie, rozdělená na filmové/televizní a divadelní role. Kapitol si jinak přečteme čtrnáct, přičemž se dá pochopit, že poslední dvě nejsou tolik obsáhlé. Nic to ale nemění na skutečnosti, že Moje máma Jana Brejchová je kniha, kterou mnozí a mnohé určitě budou chtít číst víckrát, než jenom jednou.


KNIHA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI V E-SHOPU DOBRE-KNIHY


FOTO: FDb.cz