Jiří Málek míní, že (jako jiné válečné konflikty z minulosti) také válka na Ukrajině by měla mít mírové řešení, které je nutné aktivně hledat.
Za několik dní, přesně 30. ledna, si připomeneme, že začala před 55 lety ofenzíva Tet. Nejspíše to většině čtenářů nic neřekne. Byla to generální ofenzíva, či všeobecné povstání severovietnamských vojsk spolu s Národní frontou osvobození Jižního Vietnamu, na Západě známou jako Vietkong. Proti nim stály síly Jižního Vietnamu, USA a jejich spojenců. Byl to střet trvající do podzimu památného roku 1968. Pro Hanoj toto střetnutí dopadlo tragicky, ztráty byly ohromné, přišla o velmi rozsáhlé území, které její síly získaly dříve. Vypadalo to, že vítězství je za rohem. Tato taktická porážka „komunistů“ ale znamenala strategický obrat ve válce. Již na podzim tehdejší president USA Lyndon Johnson v podstatě přiznal strategickou porážku jejich bloku. V květnu 1968 začaly v Paříži mírové rozhovory. Hanoj si uvědomila, že nemůže „totálně“ zvítězit v boji, ale USA si stále více uvědomovaly, že jejich případné vítězství bude nejspíše zaplaceno rozvalem severoamerické společnosti. Podzimní prezidentské volby vyhrál R. Nixon slibem, že ukončí válku. L. Johnson rozeznal, že již nemůže do Vietnamu poslat další vojáky, spojenci také nebyli ochotni zvýšit svoji válečnou angažovanost, Jižní Vietnam také neměl rezervy. Takže jediné použitelné řešení bylo jednání o míru, který by sice nikoho úplně neuspokojil, ale dával realistické východisko. O této etapě dějin je napsána řada knih a studií. Pokud však někdo chce emotivně pochopit o co šlo, vřele mu doporučuji zhlédnout video z Formanovy filmové adaptace muzikálu Hair, jeho závěrečnou píseň „Let the sunshine in“, píseň za padlé vojáky, ale i za celou americkou společnost.
Mírová jednání vůbec nebyla snadná a byla završena opět v lednu (tentokrát 27. ledna) v roce 1973 podepsáním mírové dohody mezi Vietnamskou socialistickou republikou, představitelkou Vietcongu, zástupcem USA H. Kissingerem a nepotěšeným prezidentem Jižního Vietnamu. To oficiálně ukončilo přímé zapojení USA do vietnamské války, vytvořilo příměří mezi Severním Vietnamem/Vietcongem (PGR) a Jižním Vietnamem, zaručilo územní celistvost Vietnamu z Ženevské konference v roce 1954, vyhlásilo volby nebo politické urovnání mezi PRG a Jižním Vietnamem, umožnilo 200 000 komunistickým vojákům zůstat na jihu, a souhlasilo s výměnou zajatců.
Vietnamská válka, která ovlivnila osudy celého světa v druhé polovině minulého století pak byla ukončena 30. dubna 1975 poněkud nedůstojnou evakuací posledních zbytků složek USA a jejich místních pomahačů ze střechy amerického velvyslanectví přeplněnými vrtulníky. Mimochodem, nepřipomíná to někomu kábulské letiště v srpnu 2021?
Tato prohra-neprohra USA ale otevřela celému světu jiné šance a možnosti – byl úspěšně završen tzv. Helsinský proces, který po patnácti letech vyústil v rozpad reálsocialistického systému ve východní Evropě. Souběžně se podařilo přece jen poněkud uregulovat nebezpečí vzniku globálního jaderného konfliktu, i když velká rizika stále trvala. Západ měl dostatek síly a prostoru, aby daleko efektivněji čelil střetům se sovětským blokem, takže nedošlo k uplatnění teorie domina. To ho dovedlo až k vítězství ve studené válce.
Někteří čtenáři si řeknou, co nám to tady autor připomíná minulé a dnes již úspěšně zapomenuté historické peripetie. Má snad smysl připomínat něco, co se možná z pohledu některých tak úplně nepovedlo, když se celý „demokratický Západ“ chystá na Rusa? Autor si myslí, že právě teď je ten nejlepší čas na tyto připomínky.
V „dávných dobách“ před 55 lety také zuřila válka a nabízely se různé možnosti, třeba boj do konečného vítězství. Pak se ale ukázalo, že „konečné vítězství“ je spíše chiméra. I tenkrát se uvažovalo o použití jaderných zbraní ze strany USA. Zároveň ale R. Nixon nebyl šílenec, i když se „teorií šílence“, aby zastavil Sověty, nejspíše řídil. Byl to politik světového formátu a šlo mu především o geopolitický rozměr amerického působení. A zde měl Vietnam jen parciální roli. V té době měly USA štěstí, že prezident měl vedle sebe zkušeného, pragmatického a realistického člověka – Henryho Kissingera. Mimochodem za roli v procesu uregulování Vietnamské války dostal Nobelovu cenu míru. A také díky jemu si svět mohl alespoň trochu oddechnout.
Než přejdu k současnosti, chtěl bych připomenout jeden vtip, který se vyprávěl mezi československými „informovanými“ příslušníky komunistické věrchušky. Na setkání diplomatů Západu a Východu se ti ze západu ptají. Proč vy, inteligentní lidé, jste vždy ve světových konfliktech jako je blízký Východ, Afrika vždy na té straně, která nevyhrává? Naši odpovídali: no my víme, ale když ta lepší, vítězná strana byla vždy již obsazena! Někdy si nejsem jist, zda my, naše „chrabrá“ západní společnost není také v situace československých diplomatů, kdy víme, že to lepší místo je již obsazené.
Ukrajinská válka se úspěšně blíží k ročnímu výročí. Zvláště u nás slyšíme a čteme, jak je vítězství Ukrajiny už za rohem, sice to nebylo do švestek, ale určitě to bude do jara. Nebo do žní? Nebo vlastně do kdy?
Ano, podpora Ukrajiny od „demokratického Západu“ je velká a skvělá. Vždyť jen při hlasování v OSN v říjnu minulého roku se za usnesení o teritoriální integritě Ukrajiny a naplnění Charty OSN vyslovilo úctyhodných 143 států. Proti bylo jen pět, samozřejmě včetně Ruské federace. Zdrželo se 35 zemí a 10 států se hlasování neúčastnilo. Skvělé vítězství? Podívejme se na to podrobněji – kdo byl proti není těžké určit. Zajímavější je, kdo se zdržel nebo nehlasoval. A to je již různorodá „směs“. Co lze říci jednoznačně, že to nejsou státy, které by „milovaly“ Rusko. Ale nezdá se, že by byly ochotny se tak moc „zaplést“ se našim skvělým Západem. Tak z atomového klubu devíti zemí vlastnící jaderné zbraně jich pět nehlasovalo pro rezoluci. Sečteme-li počet obyvatel těchto nehlasujících pro, pak je to téměř polovina světové populace. Z pěti států tvořících BRICS, čtyři nehlasovaly. A co je ještě horší, další státy hovoří o tom, že by se ke spolku BRICS přidaly. Embargo vůči RF uplatňuje okolo 45 států, kromě euroatlantického bloku to je ještě Japonsko, Austrálie, Jižní Korea a Nový Zéland. V Africe je to čistá nula, to samé v Jižní Americe a v Asii ti největší hráči z embarga spíše těží. A jak je to s dodávkami zbraní? Opět blok NATO se činí, jen je v tom téměř sám. Je to necelá třicítka zemí a mimo NATO je to jen Austrálie. A kdyby někdo nevěřil, že většina světa ukrajinskou válku považuje za evropskou válku, která se jich zase tak moc netýká, podívejte se občas na stránky hlavních médií například v Indii, Číně, Jižní Africe, v Jižní Americe a podobně. Uvidíte, co tato média považují za hlavní témata. „Naše“ válka tam je jen občas.
Shrnuto a podtrženo, není přece jen čas na diplomatická jednání? Jistě argument, že nelze ustupovat agresorovi, je eticky správný. Jen se to v praktické politice moc nedodržuje, a to ani z „naší“ strany. Nebo je lepší ještě počkat, jak se to vyvine? Samozřejmě, je to možné, Ukrajina má ještě nějaké „zásoby“ potenciálních vojáků. Jenže, pokud je užije na „totální vítězství“, pak kdo bude obhospodařovat zničenou zemi? Ti, co odešli? Zkušenosti ukazují, že z válečných emigrantů se vrací tak maximálně třetina. Ženy, či snad přistěhovalci, ti chudí ze západní části kontinentu, kde se neuplatnili? A skutečně lze s relativní jistotou počítat s tím, že náš „západ“ bude schopen a bude chtít po desetiletí vkládat ohromné prostředky do rekonstrukce? A to v době, jak vědoucí představitelé především USA ví, kdy globální konflikt o světového hegemona, který touto válkou viditelně začal, bude nabývat na síle a intenzitě. Ve strategických dokumentech USA je k polovině století jednoznačně identifikován protivník, a to jmenovitě Čínská lidové republika. A při této optice si opravdu někdo myslí, že ČLR je jedno, koho má za 3645 km dlouhou hranicí s RF? Je jisté, že Čína má zájem na uregulování válečného konfliktu, jistě s cílem vlastního profitu, ale dnes se jen stěží dohodne na společném postupu s tím, kdo očekává, že do dvaceti let bude s ní bojovat o postavení světového hegemona. Ruská společnost definitivně „odepsala“ náš západní svět. Zahraniční agent, podle terminologie ruského státu, sociologické analytické středisko LEVADA v listopadu minulého roku zkoumalo vztah Rusů k jiným národnostem a státům. Asi není překvapující, že nejpozitivnější vztah nají k Bělorusku – pozitivní 92 % populace. Na druhém místě je Čína – 87 %, to už pro náš Západ není moc dobrá zpráva. Německo pak dosáhlo 27 % pozitivních pocitů; EU jako celek 21 %, Ukrajina 20 % a uzavírají to USA s 18 % kladného vztahu. Zajímavé je i rozložení podle věku. Náš svět je přece jen pozitivněji viděn u mladé generace, to ale neznamená nějaký zásadní rozdíl. Z vyjmenovaných je to Německo, které dosahuje skóre u skupiny 18-24 let 47 %, EU 39 %. U USA to je u této věkové skupiny 25 %, tedy žádná velká perspektiva. Zajímavé snad je, že nejpozitivnější vztah k Ukrajině má věková skupina 25-39 let 24 % pozitivního hodnocení.
Jak to vše zakončit. Nedávno skupina, která je některými označována jako ztroskotanci a zaprodanci vydala apel k hledání mírového řešení (Mír a spravedlnost). Neříká, jak by mělo vypadat, kdo by ztrácel a kdo profitoval. Jde o otevření společenské diskuse o jiných cestách, než je boj do posledního Ukrajince. Jen pro srovnání. Naše česká armáda by při běžných ztrátách na ukrajinském bojišti stěží sama přežila 250 dní, aby se pak úplně vytratila. Ta co, pošleme ji tam?
Chtěl bych text ukončit slovy člověka, který není ani ztroskotanec ani zaprodanec či zakuklený rusofil či snad komunista, papeže Františka: „Nevidím konec (války) v blízké budoucnosti, protože se jedná o globální válku. …. Existuje mnoho rukou, které míchají válečný hrnec. Je globální. Myslím, že válka se vede, když impérium začíná slábnout… V sázce je hodně“. Třeba k nám takto hovoří Bůh.