Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Za trochu lásky… (No. 3)

    Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel bych s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel bych v ledu… Ačkoliv se jedná o půvabná slova Jaroslava Vrchlického, stejně tak dobře zachycují náturu dobrodružné lásky vzduchoplavce Salomona Augusta Andréeho, který se roku 1897 rozhodl se svou tříčlennou expedicí dobýt severní pól. Strastiplnou cestu na severní pól i její následný nešťastný konec představila inscenace Expedice: Má láska v podání Divadla DRAK, která tak uzavřela poslední den teenagerského Festivalu 13+.

    Salomon August Andrée (Milan Žďárský), Knut Fraenkel (Luděk Smadiš) a Nils Strindberg (Šimon Dohnálek) byli tři odvážní muži, kteří se na konci 19. století rozhodli, že horkovzdušným balónem odhalí nedobytou část severního pólu a hrdě do ledových plání zapíchnou švédskou vlajku. Jejich odhodlání a nadšení se ovšem brzy začalo měnit v obavy a zklamání, jelikož kvůli nepředvídatelnému chování balónu již po třech dnech ztroskotali kdesi u Severního ledového oceánu, kde museli bojovat o vlastní život. Jejich ostatky byly nalezeny až po 33 letech a následně dovezeny zpátky do Švédska, kde byla jejich snaha doceněna i přes neúspěch expedice.

    Foto: Milan Hajn

    Divadlo DRAK pojalo inscenaci Expedice: Má láska jako hravou, dokumentární rekonstrukci, v níž se mísí fakta s lidskými osudy. Mimo zásadní faktografické údaje o samotné expedici (včetně odcitování skutečných zápisků), vědeckých poznatcích týkajících se například ledu a biografických údajích jednotlivých členů je dílo propleteno i milostným příběhem nejmladšího člena expedice Nilse, který v průběhu cesty píše dopisy své snoubence Anně (Barbara Jarkovská Humel). Zamilovanost a naděje na návrat zůstává v průběhu celé inscenace konfrontována s hořkou realitou, v níž je publiku opakovaně připomínáno, kolik měsíců Nilsovi zbývá do konce života. Tragičnost milostného příběhu je v samotném finále ovšem vyvážena dojemným dovětkem, kdy si Anna (v tu dobu vdaná za jiného muže) nechá po své smrti zpopelnit srdce a vložit jej k ostatkům Nilse.

    Ačkoliv inscenace zpracovává událost plnou žalostných závěrů, pochmurnost se souboru daří vyvažovat drobnými úsměvnými vsuvkami, díky nimž je zasmušilé vyznění zmírněno. Řeč je například o hereckých prostředcích, když herci ztvárňují jednotlivé členy expedice – mluví pisklavými, téměř vyšinutými hlásky, které jsou doprovázeny groteskními pohyby; za zmínku stojí také obrovské hlavy zvířat (holuba a tuleně), které si Barbara Jarkovská Humel několikrát nasadí na hlavu, přičemž nečekanost tohoto jednání, společně s tím, že chytře zpracovaná loutka hýbe zobákem tak, jak Jarkovská Humel mluví, vede minimálně k pousmání. Ani v jednom případě se ovšem nejedná o čistě komediální prvky jako spíše o jednotlivosti citlivě vyvažující tíhu celého příběhu.

    Foto: Milan Hajn

    Citlivost je definujícím prvkem zachycující esenci inscenace. Ocitáme se v prostředí tlumených, střídavě žlutých a modrých světel doprovázených tichou, nevtíravou, elektronickou hudbou, která precizně dotváří mystickou atmosféru. Osamělost na ledových krách je pak podtržena šuměním větru a využitím ozvěny hlasu. Jediným zvukově i světelně výraznějším momentem je, když zbývající dvojici Andreého a Fraenkela napadne medvěd – v tu chvíli se rozezní ostrá, kytarová hudba a z mlhy se vynoří dvě vzduchem se točící světla baterky, která dohromady zachycují urputný, neúspěšný souboj s faunou tamější krajiny.

    Kromě precizně utvářené atmosféry se stejně citlivě zachází i s loutkovým ansámblem. Dominantou Expedice: Má láska jsou primárně dřevěné loutky a objekty, přičemž každá proprieta funguje jako čitelný, zástupný symbol – ať už jde o mileneckou dvojici, několik verzí horkovzdušného balonu, tři hlavní hrdiny nebo třeba i polárního medvěda. Ono zmíněné citlivé zacházení se nejvýrazněji projevuje při ztvárnění smrti. Každý z herců má při ztělesňování členů expedice nasazenou obličejovou masku, a ve chvíli, kdy zemřou, je jim maska něžně odebrána.

    Foto: Milan Hajn

    O neúspěšném švédském pokusu inženýra Andréeho dobýt severní pól horkovzdušným balónem vyšla v roce 2013 faktografická kniha švédské spisovatelky Bey Uusmy s názvem Expedice: Můj milostný příběh, z něhož Divadlo DRAK vychází. Nicméně, královehradecká inscenace Expedice: Moje láska kromě toho, že senzitivním způsobem oživila vzpomínku na tuto událost, tak ji obohatila o půvabný obraz toho, jak opojnou moc umí mít láska, za níž jsou lidé ochotni nejen jít světa kraj, ale položit vlastní život.

    ///

    Divadlo v Dlouhé, Praha – Filip Homola: Expedice: Má láska. Režie a scénář: Filip Homola, scénografie: Robert Smolík, hudba: Kora et le Mechanix, dramaturgie: Barbora Pokorná, Tomáš Jarkovský. Hrají: Barbara Jarkovská Humel, Šimon Dohnálek, Luděk Smadiš a Milan Žďárský. Hráno v rámci Festivalu 13+ 14.1. 2023.


    Komentáře k článku: Za trochu lásky… (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,