napsal Leo K.

Osvícenství byl intelektuální směr a životní postoj 17. až 18. století, který znamenal už druhý převrat ve vývoji evropského myšlení. Bylo odmítavou reakcí na barokní religiozitu, proti níž stavělo vlastní prostředky a možnosti člověka:

racionalismus,

logiku a

humanismus.

Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, které daly základ dnešním konceptům občanské svobody, rovnosti, demokracie a pokroku. Jmenované principy (racionalismus, logika a humanismus) byly od té doby mnohokrát vystaveny protireformaci. I dnes oslavujeme válku, ač je brutální fackou humanismu. Přes poučení z 1. i 2. světové války. Přes poučení světovými díly našeho předního humanisty – Karla Čapka. Dupeme po jeho doktoru Galénovi, který léčil chudé pacienty, trpící nemocí nazvanou Morbus Tshengi (lidově se jí říkalo Bílá nemoc)

a chtěl, proti mínění davu, MÍR.

I dnes s neobyčejnou lehkostí podléháme profesionálům v zabíjení, vojákům, jejich zlatým hvězdám, šňůrám, kordíkům a vouskům s jejich svůdným: „My nic, to oni!“ „Oni se příčí naším hodnotám!“ A nepátrejme jestli je to pravda, hlavně, že jsme o tom přesvědčeni.

Víra v naší pravdu je důležitější než rozum.

Ten totiž radí – pochybovat. Ale kdo pochybuje, ten úsilí těch, co nás mají vést k zářné budoucnosti, zrazuje. To tvrdí Evropská komise, evropský parlament a potažmo naše nobilita. Přesně stejně jako to bylo v padesátých letech (pamatujete – říkáme si soudruhu a zdravíme se „čest práci“) obsaženo v tehdejším provolání: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“

Co jiného je financování svobody internetu?

Takto to komentuje Erik Best na portálu „Za krásnější Vimperk.

“Vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací Michal Klíma a další pracovníci pod vedením premiéra Petra Fialy na Úřadu vlády navrhují v rámci „akčního plánu pro boj s dezinformacemi“ vyplácet 100 milionů Kč ročně „nezávislým médiím“ a 50 milionů Kč neziskovým organizacím, které vládě v boji s dezinformacemi pomohou. To je dost těžko obhajitelné v době rekordně vysokých rozpočtových schodků a za situace, kdy je zapotřebí stále rozsáhlejší sociální síť pro naplnění slibu vlády, že „nikoho padnout nenechá“. Legrační na tom je, že i americká vláda je znepokojena tím, co se děje na internetu, a do svého obranného rozpočtu na rok 2023 zařadila 75 milionů dolarů pro ministerstvo obrany a Americkou agenturu pro mezinárodní rozvoj (USAID – což je agentura federální vlády Spojených států amerických, zodpovědná primárně za administraci zahraniční civilní pomoci) a 49 milionů dolarů pro Agenturu pro globální média (která zastřešuje Rádio Svobodná Evropa) na podporu svobody internetu v zemích důležitých pro národní zájmy USA. Je tu ovšem požadavek, že tyto peníze mají být cíleny na země,

„jejichž vlády omezují svobodu projevu na internetu.“

To vyvolává otázku, zda by se o tyto prostředky měla ucházet česká vláda, anebo česká opozice. To je stav typický pro dobu v níž se stávají hodnoty a národní zájmy jenom bezduchými proklamacemi, pouhými patníky, očurávané psy. Místo humanismu – soupis lidských práv – aniž by lidským právům sekundovaly odpovídající povinnosti a aniž by bylo například doloženo proč není lidským právem mít střechu nad hlavou. Národní zájmy se přecházejí tvrzením že jsme přece Evropané, že národ je pouhý sociální konstrukt, který existuje pouze v našich představách. Řekněte to Mexičanovi nebo i Američanovi! Ten kdo se v Evropě staví proti takovéto nehoráznosti je okamžitě vystaven otázce:

Pochybuješ o našich hodnotách? V roce 1952 by dodali – soudruhu.

Podmínkou svobody a míru je skutečná, ničím neomezená svoboda zveřejňování. Princip pravdivosti vyžaduje: uznávat fakta; stavět se na stanovisko druhého; vidět diferencované zájmy; přiznávat skutečné motivy vlastního jednání.A proti zlatým telatům do jejichž podoby nobilita transformuje bezduché hodnoty a zájmy je nutné udržet otevřenou komunikaci s ideovým oponentem. Ta jediná dává naději, že věci budou uspořádány ne ideálně, ale snad alespoň rozumně.

To neřekl žádný proruský trol, ale Karl Jaspers, který hlásal odpovědnost všech občanů státu za důsledky jednání státu. I Jaspers se vracel k osvícenství. Jeho požadavky se obracejí proti zaslepenému kladení pravdy (pokládání za pravdu), které si neklade žádné otázky; proti jednáním, která nemohou způsobit to, co zamýšlejí – jako např. magická jednání protože spočívají na průkazně chybných předpokladech; proti zákazu neomezovaného tázání a zkoumání; proti překonaným předsudkům. Osvícenství požaduje neomezené úsilí o náhled a kritické vědomí o způsobu a hranici každého náhledu. Člověk vznáší požadavek, aby se mu to, co míní, chce a činí, stalo jasným.

Chce sám myslet.

Chce rozvažováním uchopit a pokud možno dokázat, co je pravdivé. Požaduje navazovat na zkušenosti, které jsou zásadně každému přístupné. Hledá cesty ke zdroji nahlédnu li,

místo aby je měl jako hotový výsledek předložen k přijeti.

Chce pochopit, v jakém smyslu platí důkaz a jaké jsou meze, na nichž rozvažováni troskotá. Chtěl by zdůvodnit ještě i to, co nakonec musí jakožto nezdůvodnitelný předpoklad učinit základem svého života: autoritu, kterou následuje, úctu, kterou cítí, respekt, který prokazuje myšlenkám a činům velikánů, důvěru, kterou věnuje něčemu v dané době a situaci nepochopenému či vůbec nepochopitelnému.

I v poslušnosti chce vědět proč poslouchá.

Věc, co považuje za pravdivé a činí jakožto správné, váže bez výjimky pod podmínku, aby se na tom mohl niterně podílet. Podílí se na tom jen tehdy, nachází-li jeho souhlas potvrzeni v jeho vlastním přesvědčení. Krátce: osvícenství je, jak říká Kant,

„vystoupením člověka z nesvéprávnosti, kterou si sám zavinil.“

Jak to myslel s tou naší vinou, když se rozhodnutím Víta Rakušana ze svobodné diskuse stane nesvobodná? Námitky jsou vymazané z prostoru, jsou onálepkované, zařazené a neziskovkami podléhajícími vládní zvůli, patřičně otaxované. Kde je ta naše vina?

Jaspers se zabýval do hloubky otázkami etiky zvláště pak otázkami viny. Jaspersovo filosofické přesvědčení, že ve věku nukleární moci je „otevřená komunikace“ s ideovým soupeřem podmínkou vlády rozumu, se k naší smůle vytrácí. Spolu s mýtem, že Západ je ten, co dělá vše správně přichází znovu do módy koloniální vyjadřování.

Totiž, že státy rozumějí jenom síle.

Signatář Charty 77 a později americký filosof Martin Matuštík napsal, že „Evropa a mnohé jiné národy se od Ameriky liší ne tím, že jsou jaksi lepší, ale tím, že v Osvětimi, gulagu či ve Rwandě dávno ztratily sebeklam o vlastní nevinnosti; Evropa by měla začít vidět Ameriku ne jako spasitele demokracie, ale jako své vlastní dítě, které také musí dospět k pochopení své tragédie

– zla konaného ve jménu velkých politických, morálních a náboženských hodnot.“

Víra v nevinnost Západu je tragickou kulturní regresí ve věku vojensko-průmyslových komplexů, kdy je každá ekonomická, politická či mediální moc kriminální, protože upírá lidem jejich přirozená práva – ať už na žitelné klima, dýchatelné ovzduší, infosféru nezamořenou zájmy kapitálu, zdravotní péči, či jen pitnou vodu. Lidskoprávní atlantismus, jak nazýváme politiku intervencí založenou na této víře, přivedl svět na pokraj nukleární války.

Jaspers by asi nepochopil naší volbu generála, když máme na očích příklad z Polska, kde generál Wojciech Jaruzelski 13. prosince 1981 jménem Vojenské rady národní záchrany vyhlásil v Polsku výjimečný stav, aby zastavil rostoucí vliv opozičního hnutí Solidarita.

To lze dobře srovnat s příhodou z roku 2015, kdy Petr Pavel poznamenal, že Rusko je schopno obsadit Pobaltí během dvou dnů, během té doby by NATO na situaci nestihlo zareagovat. Poté by bylo NATO před rozhodnutím, jestli půjde kvůli už obsazenému Pobaltí s Ruskem do války, která by mohla být i jaderná, to řekl Pavel na konferenci v květnu 2015. Prostě vojenské myšlení, když se něco má změnit proti mému smýšlení, použiji všechny dostupné prostředky, abych tomu zabránil.

Včetně jaderného inferna.

Až mi přechází po zádech mráz a vzpomínám na film „Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu.“ To je hodně černá komedie Stanleyho Kubricka, která pojednává o skupině paranoidních generálů fascinovaných válkou, kterým se „nešťastnou náhodou“ podaří rozpoutat jadernou apokalypsu. Náčelník generálního štábu „Buck“ Turgidson a generál strategického letectva Jack Ripper vyšlou letku bombardérů, aby zaútočila na Sovětský svaz. To aktivuje sovětskou tajnou zbraň zvanou „bomba posledního soudu.“ Jedná se o ďábelský raketový systém, s nímž má být uskutečněn odvetný úder.

Tak „našemu“ generálovi a pravděpodobnému prezidentovi Pavlovi se nedivím. Celý jeho život se odvíjel od rozkazů, které přijímal i vydával. Pochyby se v jeho uvažování asi často neobjevovaly. Něco jiného je Petr Fiala, šéf koloniální správy podřízené Zelenskému, který píše bojujícím Ukrajincům na tanky povzbudivé vzkazy.

Ten je dítětem ještě socialistického školství, kde následně vystudoval český jazyk, literaturu a dějepis na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Od něj, jeho humanitního vzdělání, bychom snad měli očekávat nejen pochyby, ale i snahu diskutovat a tříbit názory.

A jistě také usměrnění až příliš kreativních výstupů jeho bizarního kabinetu. Když pak sleduji prof. Fialu, jak se snaží elegantně přecházet fauly a faily vlády, tak si zase vzpomenu na Jaspersovo „nechtění vědět.“ Není to zase žádný tak velký objev. I v lidu se říká, že

„když se nechce, je to horší, než když se nemůže.“

Jaspers se ve svém díle odvolává na stav, v němž „odborníci s naprostou určitostí říkají, že dnes je možné, aby čin lidí způsobil totální zničení života na Zemi.“ Z toho odvozuje svůj pohled na věci minulé i na věci budoucí. Demokracie je pro něj, člověka západní kultury a tradice, výsostným prostorem, jenž nás učí, nabádá a zároveň vytváří podmínky, v nichž můžeme v každodenních i osudových okamžicích svobodně jednat nejen ve svůj prospěch, ale také ve prospěch druhých. Komunikace svobodných lidí ve svobodě se jeví jako zcela zásadní. „Jedinou skutečnou garanci bytí,“ píše, „lze zakusit v komunikaci. Vypadneme-li z komunikace… pak vidíme nicotu nebo pustotu pobývání, jež ztratilo existování.“ V otázce mezikulturního, mezinárodního, mezistátního, politického i mezináboženského setkávání a střetávání hraje dialog občanů i státníků klíčovou roli. Pokud se vytratí, nastupuje násilí, války a teror. Komunikace vytváří naději, že věci budou uspořádány ne nutně ideálně, ale rozumně. „Svým rozumem,“ píše Jaspers, „sice nejsme schopni dosáhnout posledních důvodů, zřejmě však můžeme vyjasnit bytí pro nás a to, co chceme.“

Hrozba atomových zbraní, které mohou úplně zničit svět, otevírá nakonec „problém pobývání lidstva vůbec“. Právě vzdání se nukleárních zbraní se Jaspersovi jeví jako „bod obratu celých dějin“. Tvářit se i dnes, šedesát let po vydání přítomné knihy a v relativním bezpečí, že jaderný armagedon nehrozí, je sice pro ducha a duši lákavé, ale nerozumné.

„Nechtění vědět je samo již neštěstím.“

Směrovky, které Jaspers nabízí, jsou dnes stejně aktuální jako v době svržení jaderných pum na Japonsko či v údobí velkých poválečných jaderných testů a krizí. Přesto, když propírám Petra Pavla z lehkosti s jakou uvažuje o atomových zbraních, tak je zajímavé, že jiný bývalý příslušník ozbrojených sborů, pplk v.v. Mgr. Stanislav Huml, kterého fatálně dostihl kovid 28. prosince 2021 na Pavlovu poznámku zareagoval jinak:

„Proč si myslíte, že Ruská federace chce válku?‘ To vy obkličujete Rusko a chcete válčit. To si dnes díky absenci diplomatických férových vztahů myslí druhá strana. Generálové mají mlčet. Stále ještě mluví politika. Doufám, že generály ke slovu nepustí. A pokud pan generál přemýšlí o použití jaderných zbraní, kdy my je, byť omezeně, použijeme jako první, pak patří do blázince.“

K tomu jadernému infernu ještě poznámku. V roce 2006 publikovali američtí profesoři Keir A. Lieber a Daryl G. Press úvahu o konci nukleární rovnováhy (The End of MAD? The Nuclear Dimension of U. S. Primacy), v níž teoreticky hodnotí šance nukleárního úderu proti Rusku. Asi dva odstavce této úvahy následují:

Téměř půl století byly nejmocnější nukleárně vyzbrojené země světa uvězněny ve vojenském patu známém jako vzájemné zaručené zničení (MAD). Počátkem šedesátých let vlastnily Spojené státy a Sovětský svaz tak velké, dobře rozptýlené jaderné arzenály, že ani jeden stát nemohl úplně zničit nukleární síly druhého státu prvním úderem. Ať už byl scénář preventivním úderem během krize, nebo překvapivým útokem blesku z čistého nebe, oběť by vždy byla schopna se pomstít a zničit agresora. Jaderná válka se proto rovnala vzájemné sebevraždě. Mnoho učenců věří, že jaderný pat pomohl zabránit střetu mezi supervelmocemi během studené války, a že i dnes zůstává mocnou silou pro velmocenský mír.

Věk MAD však slábne. Dnes stojí Spojené státy na pokraji dosažení jaderného prvenství vůči svým hodnověrným velmocenským protivníkům. Poprvé za desítky let by mohly teoreticky odzbrojit dalekonosný jaderné arzenály Ruska nebo Číny s jaderným prvním úderem. Preventivní úder na zburcovaný ruský arzenál by stejně pravděpodobně selhal, ale překvapivý útok na mírumilovné úrovni pohotovosti by měla rozumnou šanci na úspěch. Čínské jaderné síly jsou navíc tak zranitelné, že by mohly být zničeny i když byla během krize upozorněna. Do té míry, že velmocenský  mír pramení z pacifikačních účinků jaderných zbraní, v současné době spočívá na vratké základy. Tento článek obsahuje tři empirická tvrzení. Za prvé, strategická jaderná rovnováha se od konce studené války dramaticky změnila a Spojené státy nyní stojí na prahu jaderného prvenství.2 Za druhé, posun v rovnováze moc má dva primární zdroje: pokles ruského jaderného arzenálu a neustálý růst amerického jaderného potenciálu. Za třetí, trajektorie jaderného vývoje naznačuje, že jaderná bilance se bude dále posouvat ve prospěch Spojených  států v příštích letech. Rusko a Čína budou čelit obrovským pobídkám k obnovení vzájemné zaručené destrukce, ale takový krok bude vyžadovat značné finanční částky a roky trvalého úsilí…

No vida – příslušníci amerického národa (a to Američané mají do národa dost daleko) si kladou otázku jak snadné nebo těžké by mělo být, aby si Spojené státy udržely svojí světovou řídící roli. A jsou ochotni uvažovat i o „redukci“ jiných atomovými zbraněmi. Když to ale zmíním na veřejnosti, tak jsem okamžitě označen jako ruský trol, zrádce, vykladač nesmyslů, mystifikátor a dezinformátor, fašista nebo komunista, prostě ignorant, který neví, o čem mluví, a měl by skončit ve vězení nebo na psychiatrii.

Zoufale volám „lidé jste hluší?“ Měli bychom založit nové osvícenství, protože i vy, každý sám za sebe, jste spoluodpovědní za toto bigotní válečnictví. John Lennon to řekl už dávno:

„Mír není něco, co si můžete přát.; je to něco, co tvoříte; co děláte; čím jste a co darujete.“