Dřív musel mít obránce sto kilo, říká bývalý hokejový bek Kotaška

S hokejem začínal v rodných Českých Budějovicích, kam se v kariéře z různých štací i vracel. V mládežnických kategoriích to nevypadalo, že z něj bude vysloveně defenzivní bek. „V dorostu a juniorech jsem sbíral dost bodů. Díky tomu jsem se dostal na jistou úroveň. V dospělých jsem ale dostával jen defenzivní úkoly. Ale přijal jsem to, byl jsem rád za jakoukoliv roli,“ popisuje.

V obraně nedělal chyby, na své pozici byl minimálně vylučovaný, tak si ho trenéři cenili. „Většinou jsem odváděl černou práci v oslabeních a v obraně. Asi jsem v tom i vynikal, uměl jsem být nepříjemný. Každého to dopředu táhne, ale já se vždy přizpůsobil tomu, co chtěl trenér nebo potřeboval tým,“ popisuje.

Žádnou speciální taktiku na výpady a kličky útočníků soupeře Kotaška neměl. „Byl jsem vždy dobře fyzicky připravený. Nic jsem nikomu nedal zadarmo, což pro soupeře nebylo příjemné. Ale agresivní jsem nebyl. Kolikrát po mně trenéři chtěli, aby ze mě byl bitkař, ale já to nevyznával. Když se něco semlelo, tak jsem neuhýbal. Ale zároveň jsem konflikty nevyhledával. Má se hrát hokej, ne mlátit,“ má jasno.

Jeden větší konflikt na ledě zažil, když si vyměnil pár ran se soupeřem v Plzni. „Už ani nevím, jak se jmenoval. Poctivě jsem ho bránil, to se soupeři nelíbilo. Tak jsme se trošku poprali,“ usmívá se.

Hokej se v posledních letech výrazně proměnil a s ním i styl či pojetí hry. „Dneska je všechno jinak. Když za mé kariéry obránce neměl dva metry a sto kilo, tak to nebyl obránce. Beci neútočili, zůstávali vzadu. Teď je to obráceně, pět hráčů útočí, pět brání. A myslím, že je to dobře. Padá víc gólů, lépe se na to dívá,“ srovnává.

Českou nejvyšší soutěž okusil Kotaška ve dvaceti letech doma v rodném městě. „Měl jsem docela smůlu na zranění, takže jsem se nahoru dostával postupně. V Budějovicích mě nechtěli, tak jsem začal v první lize v Písku. Tam mě vedl Ladislav Kolda, na kterého vzpomínám jako na jednoho z nejlepších trenérů. Pak si mě Budějovice stáhly zpátky a nahlédl jsem do extraligy,“ vzpomíná.

Zahrál si s hráči z NHL

V mateřském klubu se postupně usadil v základní sestavě a byl tak u sestupu z nejvyšší soutěže v roce 2004 i následného postupu zpět v další sezoně. Tehdy Budějovicím pomáhaly při stávce v NHL hvězdy v čele s Václavem Prospalem či Radkem Dvořákem.

„Z tragédie byla za rok euforie. Sestup je ve sportu vždy hodně smutný, ale bylo skvělé, že jsme se za rok vrátili. Navíc s hráči z NHL v týmu, to byl opravdový zážitek, jeden z největších v kariéře. Tehdy jsem byl ještě celkem mladý a užíval jsem si, že jsem se v mužstvu vůbec udržel. V obraně hráli Radek Martínek, Standa Neckář a Andrew Ference, všichni hráči NHL,“ přiznává.

Ani výčet hvězd ze zámoří však automaticky neznamenal úspěch a Jihočeši se na postup nadřeli. „Byli jsme skvělý tým a dokázali se semknout. V semifinále play off s Chomutovem nás schvátila viróza, hráli jsme v deseti lidech, ale urvali to. Nezapomenu na euforii fanoušků a příjezd na budějovické náměstí po postupu,“ má jasno.

Kotaška změnil klub poprvé ve 26 letech, kdy zamířil do Znojma. „Nikdy bych z Budějovic neodcházel. Ale nezapomenu na památnou větu trenéra Josefa Jandače, kdy mně a Jirkovi Šimánkovi řekl, že už tady smrdíme dost dlouho a jsme doma moc spokojení. Pak se to tak sešlo, že jsem měl jiné nabídky a řekl si, že to zkusím jinde. Ale vždy jsem se chtěl vrátit domů,“ tvrdí.

Do mateřského celku se pak ještě dvakrát vrátil a nezapomněl na místo ani klub, který ho vychoval. „Pro každého hráče je nejvíc, když může hrát doma. Jako malý kluk jsem chodil ještě na starý zimák a říkal si, jak krásné by to bylo, kdybych tady mohl hrát. Pak jsem si zahrál s takovými místními ikonami, jakými jsou Ruda Suchánek nebo Luboš Rob,“ pochvaluje si.

V české nejvyšší soutěži odehrál 42letý obránce 304 utkání, ve kterých nasbíral 36 kanadských bodů (11+25). „Zápasů mohlo být i víc, ale šest let jsem hrál v cizině. Navíc i přechod do mužů byl těžší, než je teď. K tomu jsem potkal silné ročníky, se mnou hrávali Láďa Sičák, Zdeněk Kutlák a další, kteří nastupovali v reprezentaci,“ připomíná.

Zahraniční štace začal ještě před třicítkou krátkou epizodou ve Slovanu Bratislava. Tam strávil jen půl sezony. „Necítil jsem se tam dobře. I spoluhráči mi dávali najevo, že tam nejsem úplně vítaný. Trochu se to zlepšilo, když tam přišel jako trenér Antonín Stavjaňa, ale skončili jsme v lize až třetí, což pro klub znamená neúspěch,“ vysvětluje.

Zajímavější a úspěšnější bylo jeho působení v Polsku. Tam s týmem KH Sanok hned v první sezoně vyhrál domácí ligu i pohár. „Na českou extraligu soutěž úrovní nemá, týmy jsou na výkonnosti středu první ligy. Méně se tam brání. Sešel jsem se v týmu s Pavlem Mojžíšem a dalšími dvěma Čechy. Dařilo se nám, bylo to fajn,“ chválí si.

„Celá kariéra byl splněný sen“

Kromě stesku po rodině však Kotašku trápilo i mnohahodinové cestování na zápasy. „První rok si člověk zvyká, druhý už je otrávený a třetí už to nešlo. Navíc jsem byl bez rodiny a rád jsem se vrátil zase domů,“ naznačuje.

Krátce se bek uvedl i v první sezoně znovuzrozeného Motoru. „V týmu se za rok protočilo asi 60 hráčů, chyběl systém a všechno se šilo horkou jehlou. Sezona nebyla ani moc úspěšná, ale začátky jsou vždy těžké. Teď je budějovický hokej zpátky na vrcholu, loňské třetí místo bylo úžasné,“ potvrzuje.

Bývalý hokejový obránce Ivo Kotaška

Profesionální kariéru uzavřel kvůli problémům se zády ve 36 letech na konci dvouletého angažmá ve slovenských Piešťanech. Další působení v páté německé lize či v dresu budějovického Samsonu v krajském přeboru už bral spíš rekreačně. „Celá kariéra byl splněný sen, i když jsem byl vedený k tomu, abych se neuspokojil a chtěl víc. Ne všechny cíle se mi povedly, ale prvotní bylo zahrát si extraligu. A to vyšlo. Navíc jsem si zkusil i ligy v zahraničí,“ bilancuje.

Když definitivně skončil s profesionálním hokejem, zvládl ještě bakalářské studium na budějovické VŠTE a našel si zaměstnání. „Už přes dva a půl roku dělám manažera ve firmě České houby. Pěstujeme v halách u Soběslavi žampiony a hlívu ústřičnou, takže je to každodenní práce. Ale houby pořád miluju, v létě jsem byl se synem na hříbkách, když rostly,“ ujišťuje.