Město přivedlo mého syna k rozumu

Z manželství se Zdeňkem se nám narodil jediný syn, Marek. Když měl Marek tři roky, přišla jsem manželovi na nevěru. Poprvé jsem mu odpustila. Když se to ale opakovalo a manžel se ani nesnažil své milenky přede mnou tajit, rozvedla jsem se. Malý Marek měl pět let a já s ním zůstala sama. Bývalý manžel nám nechal dům s tím, že ho přepíšeme na syna. Já budu v domě mít právo dožití. A tak jsem souhlasila. Nemuseli jsme se stěhovat, vše zůstalo při starém, jen z našeho života zmizel Zdeněk. Ten do něho ale dávno nepatřil. Svého syna si všímal minimálně, buď byl v práci, nebo se svými milenkami. A tak mě ani nepřekvapilo, když jsem se dozvěděla, že se stěhuje do ciziny. Můj bývalý muž odešel za prací do Německa. Nešel tam sám, ale se svou novou láskou, Lucií.

Zdeněk na syna přispíval minimálně. Občas od něj přišla nějaká částka, soudem stanoveného výživného ale nikdy nedosáhla, a to i přesto, že si Zdeněk vydělával v cizině nemalé peníze. Měla jsem ale dobře placené zaměstnání, a tak jsem se nemusela bát, že bych nás neuživila. Dům byl zrekonstruovaný a nevyžadoval moc financí. Pracovala jsem a ještě si ve volných chvílích přivydělávala šitím. Měla jsem kolem sebe dost kamarádek, které měly o mé služby zájem, a ty doporučily zase své známé. Nakonec jsem šila nejen oblečení a bytové doplňky, ale také hračky. Naplňovalo mě to. Necítila jsem se sama a měla jsem kolem sebe spoustu lidí. Byla jsem potřebná a spokojená.

Marek vyrostl, vyšel základní školu a rozhodl se pro učiliště.

„Proč nejdeš na střední školu, neuděláš si maturitu?“ zajímalo mě. Marek neměl problém s učením, nosil dobré známky, i když ho to moc nebavilo.

„Kašlu na školu, chci vydělávat, mít své peníze,“ odpověděl. Nechtěla jsem ho tlačit ke studiu, časem možná sám pochopí a maturitu, možná i vysokou školu si dodělá. A tak se začal Marek učit za elektrikáře. Už během prvního roku se mi začaly doma ztrácet peníze. Nešlo o velké částky, občas nějaká ta padesátikoruna, možná stovka. Musela jsem si se synem promluvit. Slíbil, že už to neudělá. Chtěl zapůsobit na pár kamarádů a vyřešil to drobnou krádeží. „Pořád lepší, než kdybych kradl v obchodě,“ řekl.

To sice byla pravda, okrádat mámu by ale neměl. Bohužel, po krátké době se to opakovalo. A tak jsem si začala peníze schovávat. V sedmnácti mi začal brát mou platební kartu. Vždy ji někde v domě našel, použil tak, aby jednorázová útrata nepřesáhla částku pěti set korun, a pak ji zase vrátil. Já se pak divila, za co jsem to utrácela. Po učilišti začal Marek chodit do zaměstnání. Doufala jsem, že mám nelehké období za sebou. Nevydělával málo, zhruba stejně jako já, a to jsem na ženu měla hodně. Veškeré peníze utrácel za sladkosti a své koníčky. Rád a často vyrážel na výlety, cestoval do zahraničí a zimu trávil na lyžích. Ani ho nenapadlo, aby mi přispíval na živobytí.

„Tak to nejde. Musíš mi dávat na bydlení,“ přikázala jsem jednoho dne. Bylo to rok poté, co nám bylo oznámeno, že Markův otec v Německu zahynul. Když zemřel, neměl nic jiného než dluhy, a tak syn Marek po svém otci nezdědil vůbec nic. „Tobě nestačí, že bydlíš v mém domě?“ ptal se Marek.

Ano, žila jsem v Markově domě. V domě, na který jsem měla ovšem stejná práva jako Marek. Jak se ale jevilo, povinnosti a závazky vůči domu jsem měla jen já. Já jediná totiž financovala veškeré opravy na domě, platila energie včetně vody a starala se o zahradu. Byla jsem to já, kdo do domu postupně koupil nový nábytek, koberce i další bytové doplňky. Marek nic nepořídil, neplatil a ještě vyjídal ledničku, aniž by do ní cokoli vložil. Často jsem po dvanáctihodinové směně přišla hladová, abych zjistila, že jídlo, které jsem si před šichtou do ledničky dala, zmizelo beze stopy.

„Pasty na zuby, prášek na praní, aviváž, sprchové gely, kartáčky, toaletní papír, to vše sem samo nepřistálo. Musela jsem to koupit a ty jsi mi na to nedal ani korunu,“ připomněla jsem synovi.

„Snad se se mnou nechceš hádat o toaleťák?“ zeptal se pohoršeně, a dál neplatil. Začala jsem si schovávat víc a víc věcí. Přesto byl syn úspěšnější. Našel platební karty, schovanou kosmetiku i jídlo. Ještě se mi vysmíval, že stále šetřím. Musela jsem ale živit dva krky, přestože Marek dávno nebyl dítě a měl slušnou mzdu. Luxusně se oblékal a já chodila jako stařena. Dlouho jsem si nic na sebe nekoupila. Mnoho mých známých se mě ptalo, proč se neodstěhuji.

„Z domu, ve kterém žiji téměř celý život? Víš, kolik jsem do toho domu dala peněz?“ zeptala jsem se jednou kamarádky.

„A víš, kolik ještě dáš? A co když si jednou zapomeneš doma víc peněz, nebo Marek odhalí tvůj PIN k účtu?“ 

To byla pravda. Proto jsem heslo ke kartě často měnila. Měnila jsem ho tak často, až já sama zapomněla to aktuální a musela jsem nakonec navštívit banku, aby mi pomohli. Nebyl to už život. Bála jsem se dokonce přivést si domů návštěvu. Jak druhým vysvětlit, že si nemůžou nechat kabáty, bundy a tašky v předsíni u věšáků, aby se jim něco neztratilo? Na vesnici mě ale drželo zaměstnání. Z domu jsem to měla do práce jen kousek. Kdybych odešla do města, kde bych mohla dostat byt nebo si ho pronajmout, těžko by se mi dostávalo do práce na vesnici.

Marek byl ale nepolepšitelný a já se poznala s Vladimírem. S počínajícím vztahem jsem si víc a víc uvědomovala, že takhle to dál nejde. Domů začaly chodit drobné pokuty. Můj syn byl přistižen při jízdě načerno. Aby nedošlo k navýšení pokuty, zaplatila jsem ji za syna já sama.

„Uvědomuješ si ale, že jednou můžou přijít exekutoři a ty přijdeš o vše, co máš a nakonec i o barák?“ ptala jsem se syna a snažila se ho přivést na dobrou cestu. Kývl, ale dál si žil svůj bohémský život.

„Takto to nejde. Jak dlouho ho budeš sponzorovat? Nakonec přijdeš i o svůj majetek,“ domlouval mi Vladimír a nabídl mi, že se k němu můžu přestěhovat. Já ale už nechtěla žít s mužem. Po zkušenostech s bývalým manželem ne. Toužila jsem být s Vladimírem klidně napořád, měla jsem ho ráda, ale každý ve svém. A tak jsem si začala ve městě hledat bydlení. Měla jsem štěstí. Nakonec se mi poštěstilo sehnat krásný malý byteček 1+1 nedaleko Vladimírova bydliště. „Budeme to mít k sobě jen kousek,“ sdělila jsem svému příteli. Byl rád, velmi ho to potěšilo.

Muž, který byt pronajímal, byt zdědil po své mamince, zrekonstruoval ho a nabídl k pronájmu. Nechtěl na něm vydělávat, šlo mu hlavně o to, aby se o byt někdo staral, než jeho malá dcerka vyroste a on jí ho přenechá. A holčička je ještě malá, a tak mám zajištěné bydlení snad do konce života.

Dojíždění do zaměstnání jsem vyřešila. Koupila jsem si elektrokoloběžku, na které velmi ráda jezdím. Udržuji se tak v kondici. Přes zimu mě do práce vozí Vladimír svým autem. Je to pro něj jen malá zajížďka, když cestuje do práce on.

Můj syn Marek ještě nějakou dobu stávkoval. Nadělal si nějaké dluhy, než zjistil, že svým závazkům neuteče. Naštěstí si uvědomil včas, než přišel o dům, že je nutné dluhy platit. Přestal utrácet za hlouposti, na čas cestovat a vynechal i lyžování. V práci bral přesčasy. Své dluhy splácí a dokonce si našel přítelkyni. Začali jsme se zase vídat.

„Mami, co kdyby ses ke mně vrátila?“ zeptal se mě nedávno. Chvilku jsem o tom uvažovala. Ve městě jsem si ale zvykla. Ke svému příteli to mám kousek, získala jsem tu hodně přátel a byt, ve kterém žiji, mi přirostl k srdci. Domek na vesnici je vhodný pro mladou rodinu. Pokud by se ale Marek jednou oženil, o čemž začíná uvažovat, bylo by tam pro rodiče s dětmi a tchyni poměrně málo místa.

Nakonec, jedna komůrka pro občasnou návštěvu tam bude vždycky. Tak proč to komplikovat? Bylo to právě mé stěhování do města, které mého syna přivedlo na dobrou cestu. Nebudu proto riskovat cestu zpět.