Na jeden zátah jsem vynesl i 120 kilogramů, říká horský nosič v Tatrách

S nosičem se telefonicky spojil web brainee.sk. Signál kolísal a často se stávalo, že víc než jeho slova bylo slyšet šum tatranského počasí. Kromě zajímavých pohledů na toto unikátní řemeslo se Štefan podělil také o své názory. Probíral se například stav slovenské přírody, vliv lidí na životní prostředí i to, že pro zisk jsou někteří z nás ochotni vystavit svět hrozbě zániku.

Štefan Bačkor je vystudovaný ochránce přírody a ekolog, titul obhájil na Technické univerzitě ve Zvoleně. Nosičskému řemeslu se věnuje od roku 1996 a mimo jiné zakládal i nosičské minimuzeum v Sherpa Caffe ve Starém Smokovci.

Proč vlastně existuje profese nosiče? Jakou práci vykonáváte?
V podstatě jde o zásobování vysokohorských chat. Protože se chaty často nachází ve velmi nepřístupném terénu, bylo potřeba najít způsob, jak k nim vynášet věci potřebné pro jejich provoz. Bylo nutné zajistit zásobování na denní bázi, protože se v nich vaří a jsou potřeba i čerstvé suroviny. A když nejde o potraviny, tak jde o suroviny pro vytápění. Některé chaty využívají i vrtulníky, které jsou ovšem limitované. Vysokohorské chaty a útulny se nachází v národních parcích a vrtulníky nemohou při špatném počasí létat. Nosiči však na rozdíl od nich žádné limity neznají – chodí i za mlhy nebo vichřice. Dalším limitem je cena. Ale pro chataře je i tak lákavé mít za pár hodin u chaty vyloženo několik tun materiálu, což by nosičům trvalo v dobré partě i měsíc. Teď se už létá mnohem víc, ale stále existují limity, o kterých jsem hovořil.

Jak dlouho vám v průměru trvá, než na chatu vynesete náklad?
Na to se nedá jednoznačně odpovědět. Záleží na počasí, hmotnosti nákladu, ročním období, ale i na tom, jak se právě cítíte. Můžete jít pět dnů za sebou se stejným nákladem, za stejných podmínek, ale pokaždé vám to může trvat jinou dobu. Ale v průměru je to tak kolem tří hodin, což je taková ideální letní vynáška s hmotností okolo sedmdesáti kilogramů. V dobrých podmínkách by to měl správný nosič zvládnout.

Štěfan Bačkor Od horní stanice zubačky na Hrebienku to jsou na Téryho chatu asi čtyři kilometry. Začíná se ve výšce zhruba 1 300 metrů nad mořem, končí ve 2 015 metrech. Turista tuto vzdálenost zvládne za tři a půl hodiny, Štefan „Pišta“ Bačkor to umí pod dvě hodiny. „Nemám žádné potíže,“ říká Pišta o svém zdraví. „Byli tu jednou nějací známí, doktoři, a říkali mi, že to je podle lékařských měřítek hrozně nezdravé, ale mě doopravdy nic netrápí.“ Nosiči v Tatrách zásobují Rainerovu chatu, Téryho chatu, Zbojnickou chatu, Chatu pod Rysy, Zamkovského chatu a Skalnatou chatu.

Takže prověrka nosiče je právě těch sedmdesát kilo na zádech?
Když jsem začínal já, byl základní nosičskou maturitou velký sud piva. Kdo ho nevynesl a běhal po dolině jen se čtyřicítkami, tomu přezdívali polštář. Po velkém sudu ho začali brát vážně, v podstatě ho pasovali do nosičského stavu. Mě chatař nebral vážně prvních pár týdnů, ani jméno si nepamatoval, a to až do doby, než jsem mu donesl sud s pivem. Do té doby jsem byl brigádník, který to možná nevydrží, ale potom se na mě začal dívat jinak.

Co většinou vynášíte? A kolik vážil váš nejtěžší náklad?
Sudy piva a kofoly, to je konstanta. A ještě plynové bomby, jelikož se vaří hlavně na plynu. Potom samozřejmě potraviny a všechno pro zajištění technického provozu. Když si vezmete jeden padesátilitrový sud, tak má vynáška přes sedmdesát kil. Když si k němu přibalím i nějaké potraviny, tak ještě víc. Můj hmotnostní rekord měl 121 kil. Bylo to litinové čerpadlo s požární hadicí.

Desítky kil nákladu, náročný vysokohorský terén a pochod za každého počasí. To nezní zrovna bezpečně. Je toto řemeslo životu nebezpečné?
Za posledních devět let zahynuli čtyři nosiči. Dva v lavině, dva po pádu. Byli to všichni zkušení nosiči, žádní začátečníci. Každého z nich jsem znal. Byli zkušení, ale i tak se stalo, co se stalo. Bohužel. Patří to k životu v horách. I nejlepší udělají chybu, přijde osudové rozhodnutí a někdy pak už stačí jeden chybný krok. Hlavně tedy v zimě. Léta jsou v tomto směru mnohem bezpečnější.

Poslední šerpové v Evropě. Tatranští nosiči odtáhnou plynové bomby i vanu

Na portálech s hledáním práce najdete cokoli, ale na nosiče jsem tam tedy ještě nenarazil. Eviduje vás vůbec stát?
V roce 2019 se nám podařilo zapsat nosičství jako řemeslo. Stali jsme se tak slovenským nehmotným kulturním dědictvím. Na ministerstvu kultury nám navrhli i zápis do UNESCO, ale to je delší proces, který trvá i pět let, než organizace otevře zápis. Jsme však na národním seznamu a na to jsme hrdí – teď to má punc tradice. Je to jedinečné řemeslo. Ve světě totiž existuje už jen pár komunit, které fungují jako my.

Znáte nějaké?
Jednou k nám přišla návštěva z Nepálu. Byl to jeden z lídrů Šerpů, etnika, které žije v Himálaji. Měli jsme tu čest potkat se s Passangem Gawaem Sherpem, honorárním konzulem pro Českou a Německou republiku. Přišel se podívat i na naše minimuzeum a Sherpa Caffe, když jsme začínali, a vyjádřil nám velkou podporu. Má k nám respekt, říkal, že už ani v Himálaji se to nedělá tak jako u nás. Popřál nám, abychom si řemeslo zachovali, protože ve světě už k vidění moc není. A to jako horský průvodce procestoval pořádný kus světa. Beru to od něj jako velkou pochvalu, takovou neviditelnou medaili.

Nazývají vás i tatranskými endemity. V jakém stavu je teď váš druh? Mají ještě mladí lidé zájem o takovou práci?
Za poslední roky tu zažíváme boom, přichází si to k nám vyzkoušet spousta mladých mužů. Po filmu Pavla Barabáše Svoboda pod nákladem k nám začalo přicházet víc lidí. Přitom před premiérou filmu jsme zažívali jakýsi útlum. Takže i to nám pomohlo v zachování řemesla. Zlomovým bodem byl právě tento film. Barabáš odvedl dobrou práci, pomohl propagovat řemeslo i tradici.

Zvládne se tatranský nosič svojí prací uživit, nebo potřebuje i nějaké bokovky?
Ano, je to práce a mnozí se tím živí, případně i svoje rodiny. Jsou dvě skupiny nosičů: kmenoví zaměstnanci, kteří mají i smlouvu s chataři, a potom externí nosiči, jak jim říkám, kteří už nejsou zaměstnanci. Často to jsou bývalí nosiči, ale každý už má svůj vlastní život, rodinu, práci. Někteří to mají zase daleko, ale i tak přijdou několikrát za měsíc. Každá chata má vlastní komunitu externích nosičů a jejich výrazná pomoc je opravdu podstatná.

Existují i nějaké soutěže, ve kterých by si mohli nosiči navzájem porovnat síly v náročném terénu?
Před sezonou, která začíná vždy 16. června, se pořádá memoriál Juraje Petranského – vzpomínka na nosiče, který zemřel v lavině při vynášce na Téryho chatu v roce 2000. Říkáme jí Nosičská stovka, protože jde o závod se stokilovým nákladem. A po sezoně v říjnu organizujeme Sherpa Rallye, tradiční závod, který měl už třicet sedm ročníků.

Zkuste nám závod víc přiblížit.
Myšlenkou Sherpa Rallye je hlavně komunitní setkání nosičů a personálu chat. Celá událost je navíc zaměřená na pomoc nějaké konkrétní chatě. Chataři se vždy dohodnou, která chata právě potřebuje nejvíc pomoct, například když je v rekonstrukci nebo když je na zimu potřeba vynést peletky a brikety. Vždy jde o několik tun nákladu. Muži nosí šedesát kilogramů, ženy dvacet. Samozřejmě jde i o závod, takže nosiči se před ostatními předvedou, kolik kdo zvládne vynosit. Jedním ze zakladatelů závodu je Viktor Beránek, legendární chatař, i když toto oslovení nemá rád. Svoji práci dělá už víc než padesát let, což už po něm nikdo nezopakuje. Má už přes sedmdesát let, ale pořád je aktivní, pořád dokáže na chatu vynést sud piva.

Profesionální deformace se do našich myslí zapíše při výkonu jakékoli práce. Jaké stopy zanechává nosičství ve vaší mysli?
Nosič má na sebe hodně času. Tam nahoře jste jen vy a váš náklad. Já osobně se uzavřu do sebe a mám spoustu času na přemýšlení, je to pro mě reset i trénink pro mozek. Ale každý na to jde jinak. Někdo poslouchá hudbu, někdo podcasty, já si po cestě potrénuji i angličtinu. Neznám jinou práci, ve které bych měl tolik času pro sebe a svou mentální hygienu. Možná rybáři na moři, ale ani oni už neplují sami, vždy tam jsou aspoň dva nebo tři. Tady je člověk vždy sám. Někdy v zimě se někteří z nás dohodnou na společnou vynášku kvůli bezpečnosti. Na první pohled to vypadá jako stereotyp, když pracujete pro jednu chatu v jedné dolině a trasu už znáte i poslepu. Ale i tak vás dolina dokáže pokaždé něčím překvapit, stejně jako práce s lidmi. Člověk hlavně musí být naladěný na prostředí. Ten, komu hory nic neříkají, se v tom nenajde. Ono vám to totiž během let i něco vezme, buď čas nebo fyzické síly.

Čemu se na cestě věnujete vy?
Já poslouchám hudbu a podcasty. To mi pomáhá i na takový ten rádoby stereotyp, i když jsem paradoxně v úžasném prostředí. Někdy si po cestě dělám srandu z turistů, když se mě zeptají, co poslouchám. Řeknu jim, že poslouchám zpěv ptáčků, šum potoka a horský vítr. Vždy jsou překvapení, vždyť to mám všude kolem sebe. Já je v tom nechám a jdu s úsměvem dál. Ale snad se kvůli tomu nikdo neurazí.

Čemu se rád věnujete, když zrovna nešlapete do kopce?
Snažím se trávit čas s rodinou. S manželkou rádi ukazujeme dětem naši přírodu, když už žijeme na tak krásném místě. A také rád spím, to bych vlastně asi dal na první místo.

Má tatranský nosič nějakou filozofii, kterou se řídí?
Každý to má jinak, ale není potřeba to mystifikovat a hledat nějakou hlubokou filozofii. Pro někoho je to práce, sport, trénink nebo z každého trochu. Když jste v přírodě dlouho sami, nedají se některé situace rozumem jednoduše zpracovat a vysvětlit. Aspoň pro mě jsou to taková malá mystéria. A kromě toho nejsme stavění na to, abychom seděli dvanáct hodin za počítačem nebo za volantem. Evolučně jsme byli zkonstruovaní na to, abychom se hýbali. Jen teď jsme trochu pyšní na to, jak jsme dokonalí. Ale příroda nám dává často najevo, že jsme malí a zranitelní. Je to skvělý lék na ego. Všímám si, že když lidé chodí do kopců, vypotí všechny nepodstatné věci a při hrnku s čajem si v přírodě připomenou, co je opravdu důležité. Vrátí se zpět do reality, aspoň na chvilku. Všichni máme hypotéky, rodiny, řešíme ty samé věci pořád dokola, ale myslím si, že je jen na nás, jaký život si uděláme. Příroda je pro sebereflexi dobrá, dává spousty odpovědí.

Vnímáte nějaké změny, které přicházejí? Jak si vůbec na Slovensku vážíme toho, co tu máme?
To je samostatná kapitola. Ochranu přírody jsem dělal i jako profesi, působil jsem na Správě Tatranského národního parku deset let. Hodně věcí se zlepšilo, co se týká vnímání přírody lidmi, ale stále existují obrovské rezervy. Nedochází nám, že příroda bez nás přežije, ale my bez ní ne. Příroda má své limity a nemusíte být ani studovaný, abyste je vnímali. Když přišla pandemie, ukázalo se, jak je náš systém zranitelný. Z našeho pohledu jeden směšný a primitivní organismus nám ukázal, jak jsme bezmocní. Musíme respektovat přírodu, víc se uskromnit, mít menší nároky a ani to nemusí být na úkor našeho komfortu. Stačí víc pokory, méně ega a bude to lepší.

V jakém stavu jsou naše hory? Máte je pořád na očích – vnímáte i stopy turismu?
Jsem optimista, věřím, že vždy, když bylo lidstvo na tenkém ledě, jsme se vzpamatovali. Dokážeme úžasné věci, jsme šikovní, vlastně kdyby tomu tak nebylo, tak jako druh vymřeme. Je přirozené, že ovlivňujeme naše prostředí, jde jen o to, s jakou intenzitou a v jakém směru. Nelíbí se mi některé aktivity developerů v Tatrách a například to, co se stalo v Demänovské dolině, je tragédie. Megalomanská střediska a projekty nenávratně deformují krajinu. A když se trh nasytí, potom nám zůstanou jen ta horská střediska a zničená příroda. Podle mě je to podobný mechanismus jako viry.

Jak to myslíte?
Pamatuji si, jak se nás profesor na vysoké škole ptal, které z organismů reagují nebo se chovají neuvěřitelně destruktivně vůči sobě a svému prostředí. Byly dvě odpovědi: viry a lidé. Nosíme na krku geniální počítač. To, co s ním dokážeme udělat, nás zavazuje k tomu, abychom se k okolí chovali víc zodpovědně. I co se týká řízení ochrany přírody. Máme tu Tatranský národní park, jeden z nejstarších parků ve střední a východní Evropě, je to rodinné stříbro naší krajiny. Myslím, že v rámci jeho ochrany by se dalo dělat mnohem víc.