Vánoční FILMOVÁ SRDCOVKA: Klaus

Totoro, Hvězdné války: Nová naděje, Drive, Pulp Fiction... Ale v tuto roční dobu jedině Klaus.
Pokud jste mě, a se mnou i celou "zůmerskou" generaci, právě neprokleli za amerikanizaci NAŠICH *kuck kuck* svátků, pak jistě proto, že jste si všimli toho malého, avšak podstatného rozdílu: "K"!

Zjevil se stejně nečekaně jako jeho magický předobraz, jen aby přinesl sváteční čas. Animovaný celovečerák, který si nepotrpí na efekty, ale soustředí se na střídmé vyprávění. Tvůrci popustili uzdu fantazii a podařilo se jim tak vymyslet jednoduchý a neotřelý příběh.  V tom nejlepším možném smyslu "jednoduchý". Mnohé počiny od větších týmů sází na megalomanské provedení, ale zcela zapomínají příběh. Forma vítězí nad obsahem. Klaus se zato může honosit poctivě zpracovanou a uvěřitelnou zápletkou, která by se mohla bez úprav skutečně stát. A člověka plní minutu za minutou spokojeností, hřejivým pocitem. Pomalu se vstřebává, jako kofein z kvalitního zeleného čaje. Není zde prostor pro velké zvraty, dopředu tak trochu tušíte, kam bude film směřovat. Ne však proto, že takové jsou žánrové zvyklosti, ale protože dává takové směřování smysl.

Klaus povznáší, připomíná radost z drobností. A protože bychom si bez tmy nevážili světla, nevyhýbá se ani smutku. Neutápí se v něm, nevytahuje srdceryvné historky. Jenom tak decentně píchne, ale to píchnutí cítí každý a jeho jemnost mu dodá na vážnosti. S kletbami a rodinnými tragédiemi se naštěstí dovede ztotožnit málokdo. Jejich zahrnutí do příběhu tak nemusí nakonec zapůsobit. Život bývá obyčejný. A přináší s sebou obyčejné bolestivé zážitky, kterými si nevyhnutelně projde v té či oné formě každý. Proto je tak snadné ztotožnit se se zdejšími postavami.
A jako již zmíněný lék působí stejně nenápadné radosti. Takové, které většinou nepřijdou jako dar, ale které si člověk zaslouží. Ne záchranou světa, ne bojem proti něčemu nebo někomu. Ale budováním, snahou zlepšit ten malý kousek světa kolem sebe, který může ovlivnit. Přitom právě tyto drobnosti vyžadují velkou dávku sebezapření a cílevědomosti. Každý chce udělat něco velkého, něco, za co bude obdivován široko daleko. Ale kouzlo tkví právě ve schopnosti dát přednost takovým skutkům, které nepřinesou slávu a bezstarostný život. Jenom ho zlepší ostatním kolem nás.
Ani v tomto případě ale není prvotní motivace nijak ušlechtilá a ze všeho nejvíce připomíná útěk z vězení. Jen shodou okolností dá do pohybu řetězec změn, se kterými nikdo nepočítal a nebyly záměrem. Prostě se stanou. A způsobí jiné změny, niterné, které nutí protagonisty zamyslet se nad tím, o čem si dosud mysleli, že vědí. "No man is and island" říkají známé verše a tato pohádka jim dává za pravdu. Nehledě na to, jak moc si chceme udržet v určitých situacích odstup, okolnosti si vždy vyžádají naše zapojení. Všechny volby mají následky. A Klaus ukazuje, že toto prohlášení nemusí mít jen negativní, lezavě děsivý podtext.

Klaus si na nic nehraje. Chytře, způsobem, který vyloudí alespoň malé pousmání, vtipně vyplňuje logické mezery v původní báji, čímž demytizuje magičnost svého předobrazu. Hned po dokoukání jsem měl dojem, že je mi tenhle starý dřevorubec výrazně sympatičtější a vyrazil bych s ním na pivko nebo svařenou medovinu. Příběh se navíc odehrává v bezčasí, takže je vždy aktuální. Nepřebírá žádné výrazné prvky ze skutečného světa, takže by mohl spokojeně zapadnout kamkoliv zhruba od počátku devatenáctého století až dodnes.

Abych to shrnul. Klaus je pro všechny. Veselý, smutný, napínavý, ale i cynický a dospěle vtipný. A zábavný na opakované přehrání. Dámy a pánové, nechci se nikoho dotknout, ale kdo z vás to má? 

P.S. A co teprve ten úžasně nevlézavý atmosferický soundtrack?!