Kdo by neznal tyto verše?
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
(z 1. dějství lyricko-epické básně Máj)
Jsou dílem Karla Hynka Máchy, nejvýznamnějšího představitele českého literárního romantismu, zakladatele novodobé básnické tradice.
Narodil se jako Ignác Mácha (jméno Karel si přidal z důvodu obrozeneckého trendu a Hynek je počeštěný Ignác) v pátek 16. listopadu 1810 v Praze, na Újezdě čp. 400/3 v domě U Bílého orla; koncem 19. století byl dům zbourán, dnes na jeho místě stojí dům nový a je na něm umístěna pamětní deska, upozorňující na Máchův rodný dům. Máchovým otcem byl Antonín Mácha, majitel krupařského krámku (Krupařství byl v minulosti obchod s moukou. Prodejce zvaný krupař přijímal od mlynáře mouku, kterou v obchodě prodával. Dále se v obchodě prodávaly obilniny jako kroupy, jáhly nebo proso.). Máchova matka Marie Anna Kirchnerová pocházela z rodu českých hudebníků. Hynek po ní zdědil hudební vnímavost. Dva roky po Hynkovi se manželům Máchovým narodil syn Michal.
Kvůli finanční krizi nežila rodina na Újezdě dlouho. Několikrát se stěhovali, aby se nakonec, když bylo Máchovi šestnáct let, usadili na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) v domě U Hrbků (proti kostelu sv. Ignáce). Zde Mácha bydlel se svými rodiči do konce svých studií (vystudoval filozofii a práva) a odchodu do Litoměřic v září 1836, kde vznikla převážná část jeho literárního díla.
Uměl německy a česky, ve škole se učil latinu, začal se učit i polsky. Zajímal se o českou historii a literaturu, amatérské divadlo. Byl vášnivý cestovatel. Chodil většinou pěšky a vyhledával zejména krásy přírody a romantická místa spojená s historií. Ačkoli je často prezentován jako osamělý poutník krajinou, žádnou z větších cest nepodnikl sám. První delší cestu vykonal Mácha v roce 1832; vedla z Prahy, přes Mělník, Kokořín, Housku, Doksy, na Bezděz. Doprovázel jej spolužák a přítel Eduard Hindl. Na přelomu srpna a září 1833 podnikl opět s Hindlem tzv. Krkonošskou pouť. Během ní navštívil mj. Valečov, Kost, Trosky, Radim u Jičína, Třebihošť. Máchův podpis se nachází v pamětní knize Sněžky (28. srpna 1833). Cesty do těchto končin Mácha uskutečňoval i v následujících letech. V pondělí 4. srpna 1834 vyrazil Mácha na cestu do severní Itálie. Jeho společníkem byl Antonín Strobach, pozdější pražský purkmistr, předseda říšského sněmu a právník. Cesta trvala 6 týdnů (někdy ušli denně až 60 kilometrů) a vedla z Prahy, přes České Budějovice, Linec, Salcburk, Innsbruck do Benátek. Odtud pluli do Terstu. V Lublani se Mácha setkal s významným slovinským básníkem Francem Prešerenem. Cesta pokračovala přes Vídeň do Prahy. O svatodušních svátcích 1835 šel Mácha se svými přáteli na osmidenní výlet do boleslavského kraje. Při té příležitosti navštívili vlasteneckého kněze Antonína Marka, žijícího nedaleko Jičína.
Hrad Hazmburk na kresbě K. H. Máchy (okolo roku 1833), pohled zhruba od Klapého
Zvláštní půvab měly pro Máchu hrady a zříceniny. Psal si seznam „hradů spatřených“, který čítá na 90 položek (mnohé hrady navštívil opakovaně). Dochovalo se 115 kreseb a akvarelů „hradů spatřených“. Tyto Máchovy práce vznikaly přímo v plenéru (venku, „na vzduchu“). Doma pak některé z nich koloroval. Hrady kreslil většinou z dálky za použití dalekohledu. Patrně z roku 1832 pochází Máchova kresba, jež by mohla být jeho autoportrétem. O Máchově fascinaci výtvarným uměním vypovídají poznámky z jeho návštěvy vídeňské obrazárny (cestou z Itálie).
Máchovou partnerkou, snoubenkou a matkou jeho syna Ludvíka byla Eleonora Šomková (zvaná Lori). Mácha se s ní seznámil v zimě roku 1834 po divadelní zkoušce, v domě U Červeného orla v Celetné ulici (dnes čp. 593/21), kde v té době byla kavárna U Suchých. 2. října 1836 porodila Lori Máchovi syna Karla Ludvíka. Naposledy se s Máchou viděla 16. října 1836. Jejich svatba se měla konat 8. listopadu 1836 v kostele svatého Štěpána v Praze. Syn Ludvík zemřel 5. července 1837 na psotník (zastaralý název choroby, uváděný jako příčina úmrtí u malých dětí, jednalo se pravděpodobně o tetanické křeče spojené s bezvědomím).
Na začátku srpna 1836 získal Mácha absolutorium na právech. Nástup do zaměstnání však odložil – aby mohl cestovat a aby byl v Praze při korunovaci císaře Ferdinanda českým králem. Koncem září nastoupil jako koncipient u litoměřického justiciára (úředník vybavený soudní pravomocí) Josefa Filipa Durase.
V neděli 23. října si z vrchu Radobýlu, kde upravoval svou poslední báseň Cesta z Čech, všiml požáru dole ve městě. Při obětavém hašení se nalokal vody, jež mohla být zdrojem jeho pozdějšího infekčního onemocnění. Začátkem listopadu se Máchovo zdraví rychle zhoršovalo. 2. listopadu píše dva poslední dopisy – rodičům a Lori. Zemřel v neděli 6. listopadu 1836 přibližně ve tři hodiny ráno. Úřední záznam uvádí jako příčinu Máchova úmrtí Brechdurchfall, tedy cholerinu, mírnější formu cholery.
Protože byla obava ze šíření nákazy, bylo jeho datum úmrtí na úřední listině o jeden den posunuto. Z toho důvodu je na pamětní desce v Litoměřicích i na náhrobku uvedeno datum úmrtí již 5. listopadu. Pohřeb se konal na litoměřickém hřbitově 8. listopadu 1836 za přítomnosti Máchova bratra Michala. Máchovy ostatky zde byly uloženy na téměř 102 let. 17. listopadu 1836 bylo v Praze v kostele svatého Ignáce na dnešním Karlově náměstí slouženo za Máchu rekviem. Kostel byl plný. Účastni byli Máchovi rodiče, studenti, profesoři, mj. Josef Jungmann.
Máchův hrob zůstal deset let zanedbán. V dubnu 1846 (i péčí Karla Havlíčka Borovského) byl postaven náhrobek z dílny Františka Linna z Řetězové ulice. Máchova Lori zemřela v roce 1891. V roce 1912 byla odhalena Máchova socha Josefa Václava Myslbeka na pražském Petříně. Její kopie byla dne 21. listopadu 2010 také instalována v Litoměřicích na úpatí Mostné hory. Když po mnichovské dohodě hrozilo zabrání českého pohraničí, byly 1. října 1938 z iniciativy tehdejšího guvernéra Národní banky Československé Karla Engliše Máchovy tělesné ostatky exhumovány a převezeny do Prahy. Zde je antropologicky zkoumal a pietně konzervoval profesor Jiří Malý. Druhý Máchův pohřeb 7. května 1939 na vyšehradském hřbitově se stal národní manifestací proti nacismu.
Literární dílo K. H. Máchy
Své první básnické pokusy psal v němčině (Versuche des Ignaz Macha – Pokusy Ignáce Máchy z roku 1829). Přednášky Josefa Jungmanna, s nimiž se setkal při studiu filozofie však Máchu ovlivnily natolik, že se v roce 1830 definitivně uchýlil k češtině. V prosinci 1831 vyšla v časopise Večerní vyražení první Máchova báseň – Svatý Ivan. V próze se věnoval hlavně historickým tématům. Zamýšlel napsat čtyřdílný román Kat, ale jeho části Vyšehrad, Valdek a Karlův tejn zůstaly pouze v náčrtcích. Jediná dokončená a časově nejpozdější část zamýšlené tetralogie z doby Václava IV. je Křivoklad z roku 1834. Cyklus Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Marinka) se odehrává v jeho současnosti, a kromě lyrizujících tendencí v něm nacházíme i autobiografické prvky, ostatně jako v celé Máchově tvorbě. Tyto dvě jeho práce vyšly v Tylových Květech v roce 1834. Jeho nejrozsáhlejší prací je román Cikáni. Pracoval na něm od října do prosince 1835. Román neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až v roce 1857. Z prozaických děl lze zmínit například Pouť krkonošskou. Mácha si rovněž vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě.
Máj. Nejznámější dílo K. H. Máchy. Je to lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Údaje o přesném počtu vydání se občas rozcházejí, také v závislosti na tom, zda do něj patří vydání v různých výborech. Celkové číslo ale v každém případě přesahuje 250.
Na této skladbě intenzivně pracoval na přelomu let 1835 a 1836, ale její počátky spadají do roku 1834. Máj byl jedinou knihou, která vyšla za jeho života. Musel ji však vydat vlastním nákladem. Tisk provedla pražská tiskárna Jana Spurného. Máj byl vydán dne 23. dubna roku 1836. Všech 600 výtisků (ve třech různých cenových skupinách podle jakosti papíru a celkového vybavení) se brzy rozprodalo. Do současnosti se těchto exemplářů v různých knihovnách a sbírkách údajně dochovalo přibližně osmdesát. V roce 2012 byl jeden výtisk prvního vydání dražen za vyvolávací cenu 40 000 Kč.
Pamětní deska na domě čp. 34 na Karlově náměstí v Praze připomíná, že v letech 1834-1836 zde K. H. Mácha napsal Máj
Máj je věnován Hynku Kommovi, pražskému měšťanovi, pekařskému mistrovi, pozdějšímu radnímu, s nímž byl zřejmě Máchův otec v obchodním styku. K básni je připojen autorův výklad, určený patrně pro cenzuru (Mácha vydal báseň s poznámkou, že hlavním účelem skladby je oslava jarní přírody). Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Mácha v Máji líčí tragický příběh, k němuž autora patrně inspirovala reálná událost z roku 1774. Tehdy v Rozprechticích u Dubé Hynek (Ignác) Schiffner zavraždil svého otce. Máchovi událost vyprávěl o šedesát let později hostinský z Doks.
Motto Máje – Dalekáť cesta má! marné volání! – je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek. Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů.
Mezi četné překlady Máchova Máje do jiných jazyků patří dva překlady do němčiny: O. F. Bablera a Ondřeje Cikána. Do angličtiny Máj přeložila v roce 1965 britská spisovatelka a překladatelka Ellis Petersová. Následoval překlad oxfordského bohemisty Jamese Naughtona. Roku 2005 vyšel nový anglický překlad Máje od Američanky Marcely Sulak. Kromě překladů německých a anglických vyšel Máj francouzsky, italsky, polsky, maďarsky, slovinsky a rusky; dále pak slovensky, bulharsky, ukrajinsky, španělsky, švédsky, japonsky, bengálsky a hornolužickosrbsky. Autorem druhého španělského překladu z r. 2010 je český hispanista Miloslav Uličný. Do esperanta báseň pod názvem Majo přeložil Tomáš Pumpr a po něm znovu Josef Rumler – ten v roce 1999.
• Májovci byla výrazná literární skupina českých básníků a prozaiků druhé poloviny 19. století, která navazovala na odkaz Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena. Její název pocházel od Máchovy básně Máj.
• Almanach Máj je literární sborník sestavený básníky Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem.
• Po Máchovi je pojmenováno mnoho ulic, různých institucí, Velký rybník dokský (Hirschberský) je přejmenován na Máchovo jezero.
• Máchův kraj je jihozápadní oblast Libereckého kraje s přesahem do Středočeského kraje, zejména okolí Doks a Máchova jezera, včetně Kokořínska.
• Podoba K. H. Máchy je neznámá. Za ni je považováno několik portrétů od různých autorů. Portrét od Františka Václava Šíra je nerozšířenější podobizna básníka. Ta ale vznikla až roku 1860.
(Úvodní foto: Památník K. H. Máchy. Tzv. Máchova světnička v domě Na Vikárce.)
Diana Jandečková Purnochová, redakce RegioRevue
