Poprvé totiž prioritně nenavigovala člena rodiny, nýbrž zkušeného matadora Josefa Petáka. „Věrnost historikům jsem nicméně zachovala,“ usmívá se liberecká spolujezdkyně, která Pepovi četla noty ve vozech Nissan Sunny GTi a Renault Mégane Maxi. „Pepíka opravdu obdivuji, že v jeho letech je tak neskutečně akční. Asi je prostě potřeba nepolevit, pokud má člověk fungovat. Podobně vnímám třeba autokrosaře Jardu Hoška. Ostatně pomineme-li rally, je neskutečné, co Pepík stále ještě dokáže i na sajdkáře,“ konstatuje uznale Lucie, kterou však Josef Peták ještě na sajdkáře nesvezl.

„Příležitost, aby mě Pepík svezl na sajdkáře, se ještě nenaskytla. Každopádně vím, oč kráčí. Při jedné promoakci mě totiž vezl Tomáš Čermák. Dělala jsem mu spolujezdce dvě kolečka na offroadové trati a zdaleka ne v plném nasazení. I to však byla pořádná makačka. Jen je škoda, že tento krásný sport nemá více nástupců mladé generace. Na druhou stranu díky tomu mohl Pepík letos opět obléct reprezentační dres na světovém šampionátu.“

Pojďme k rally. Se soutěžním autem jede Pepík také tak dobře?

„Jede moc dobře (smích).“

Jak jste se vlastně dali dohromady?

„První nabídka na svezení s Méganem od něj přišla už loni. V tom termínu jsem však už byla domluvena na společném startu s Martinem Rohlenou a jeho „elerou“. S těžkým srdcem jsem tedy Pepíka odmítla (úsměv). Šance na společné budoucí svezení nicméně byla pořád. Přišla začátkem letošního roku. Přes zimu jsme s bráchou začali přestavovat našeho Fordíka a zkraje roku již bylo jasné, že úvod sezony nestihneme a nastoupíme až v jejím průběhu. Alespoň tak jsme to plánovali. Takže když mi Pepík zavolal, jestli bych s ním neodjela úvodní podniky sezony, ani chviličku jsem nezaváhala.“

Společnou premiéru jste měli na prestižní Vltavě.

„Tu jsme jeli s Nissánkem a bohužel jsme daleko nedojeli. Vydrželi jsme pouze první den do večera, kdy nám na páté erzetě praskla poloosa. Závada byla na místě neopravitelná, takže jsme druhý den nejeli ani SuperRally. Bylo nám to moc líto, protože nám to v autě společně sedlo.“

Chuť jste si spravili na Pepíkově domácí Příbrami.

„Zde jsme spolu poprvé jeli Mégankem. Příbramské tratě Pepík velice dobře zná a mě také nejsou neznámé. S taťkou i s bráchou jsme zde totiž startovali už několikrát. Tuto soutěž jsme si opravdu užili a nejenže jsme vyhráli třídu RN8, ale byli třetí absolutně i v rámci celé Rallysprint Série. O takovém výsledku se nám ani nesnilo (úsměv).“

Neméně vydařený byl Vyškov.

„Tentokrát nás ke krásnému výsledku dovezl Nissánek. Vyhráli jsme třídu F6 a především absolutně historiky. Tehdy zároveň už bylo jasné, že rodinný Fordík nebude hotový do konce roku a my se tak s Pepíkem dohodli, že společně dokončíme celou sezonu.“

Pokračovali jste na Rally Morava.

„Tady nás potrápily technické potíže, znamenající odstoupení. Méganek měl nějaké problémy s převodovkou. Pepíkovi navíc šlo špatně řadit mezi třetím a čtvrtým rychlostním stupněm a ani zvuk nebyl ideální. Zjistit příčinu na místě nebylo možné a my rozhodně nechtěli takto cennému autu ublížit. Proto jsme raději odstoupili. Později se ukázalo, že závada není vážná. Každopádně k těmto autům, jako je Mégane nebo třeba Clio S1600 Honzy Dohnala, chovám obrovský respekt. To jsou opravdové klenoty. Už jsem to řekla v minulosti, že svezení s „er pětkou“ je hezké, ale já zůstanu věrná historikům.“

Následoval Pačejov, který nabídl zajímavou zápletku – startoval zde totiž i tvůj bratr Tomáš.

„Tomáš mi samozřejmě volal, že se letos chce svézt alespoň jednu klasickou rally a tak si půjčil Forda Escort RS2000 MKI od našeho mechanika Michala Rejchrta, který nám mimochodem připravuje našeho Fordíka. Já však dala slovo na závody do konce sezony Pepíkovi, slib jsem nechtěla porušit a tak jsme začali shánět spolujezdce Tomášovi. Týden před závodem to však nebylo vůbec snadné. Všichni mitfárové byli obsazení. Pak Tomáš náhodou objevil v seznamu přihlášených, že náš soupeř Jirka Káňa je uveden bez spolujezdce. Brácha mu volal a zeptal se ho, jestli už sehnal spolujezdce. On řekl, že nejenže nemá spolujezdce, ale ani auto nebude mít nachystané. Jen se ještě nestihl odhlásit. To udělal další den, a když se ho Tomáš ze srandy zeptal, jestli nepojede s ním, spolujezdec byl na světě (smích).“

Společná soutěž a vy jako sourozenci nejedete spolu. Jak jsi to vnímala?

„Bylo zajímavé jet oba a každý s někým jiným (úsměv). Důležíté je, že se zadařilo. My s Pepíkem skončili druzí ve dvoukolkách za nepolapitelným Honzou Dohnalem. Brácha s Jirkou byli třetí v rámci MČRHA. Nebudeme-li počítat krátký jednorázový příbramský start s Jirkou Petráškem, Jirka seděl na horkém sedadle po dlouhých deseti letech. Takže klobouk dolů před jeho výkonem. Navíc jsme v servisu byli vedle sebe a vzájemně jsme se celou soutěž podporovali i porovnávali časy.“

S Pepíkem jste střídali dvě auta. Můžeš je porovnat?

„Pepík má k dispozici dvě auta. Oba mu půjčují majitelé, kteří mu fandí. Obě auta jsou super. Výkonnostně se to nedá srovnat, Megánek je úplně jinde. Je to nejvýkonnější auto, ve kterém jsem absolvovala závod. Ale co se jízdních vlastností týče, i Nissánek jede pěkně (úsměv). Obě ta auta mi přirostla k srdci a jsem vděčná za možnost s nimi startovat.“

Závěrem se nabízí otázka na tvé plány do nadcházející sezony.

„Samozřejmě se vracím k Tomovi. Už se oba moc těšíme a plánujeme s naším přestavěným Fordíkem jet kompletní šampionát MČRHA. Měl by to být TOP level (smích). Oproti předchozímu autu by měl Fordík vydržet i bráchuv styl, kdy jede pořád naplno.“

Takže jaké jsou ambice?

„Ambice? Vítězné. Jak jinak (smích).“