Přestupy jezdců mezi motoristickými disciplínami nejsou až tak úplně ojedinělou věcí. Ovšem aby se okruhový jezdec dokázal hned první sezonu takovým výrazným způsobem prosadit na domácím soutěžáckém kolbišti, to se svého času nepodařilo ani ještě slavnějším jménům z okruhů, z nichž zmiňme alespoň Tomáše a Štěpána Vojtěchovy či Tomáše Engeho. Dnes je řeč o rallyovém nováčkovi Aleši Jiráskovi, 33letém závodníkovi z Mnichova Hradiště a továrním jezdci týmu Praga Cars, jenž ve svých Kristových letech spojil síly se zkušeným zlínským spolujezdcem Petrem Machů a přestoupil do rally. Úvodní tři starty ve dvoudenních podnicích mistrovství republiky nedopadly pro nově vytvořenou posádku ještě nijak slavně, v polovině sezony ale přišel výrazný výsledkový progres. Konečné 4. místo v tabulce MČR 2022 hned za elitní trojicí Kopecký – Mareš – Stříteský lze tedy jednoznačně hodnotit jako výsledek z říše snů.

Na konci sezony 2021 končí čtyřletá spolupráce posádky Jakeš – Machů a ve Fabii R5 se uvolňuje místo na pozici jezdce. To o pár měsíců později obsazuje dosud okruhový jezdec a trenér sportovní jízdy a driftování Aleš Jirásek. Vzniká tak posádka týmu PRAGA-Automotive s.r.o. a úvodní otázka se přímo nabízí – jak k tomu všemu došlo?

Petr Machů: „Kontakt na Aleše jsem dostal od jednoho člověka z Pragovky. Naznačoval mi, že je tady zajímavý jezdec, který má zájem zkusit rally a že bychom to mohli spolu vyzkoušet. Přiznám se, že po 13 letech v rally, kdy jsem měl za sebou již skoro stovku odjetých závodů, jsem zvažoval, že letos trochu zvolním a pojedu jen omezený program. Nakonec mi to ale nedalo a zavolal jsem Alešovi, abych se ho přeptal, jaké jsou jeho představy.“

Aleš Jirásek: „Po Setkání mistrů v Sosnové jsem dával nějaký rozhovor a říkal v něm, že bych si rád vyzkoušel něco nového a že rally byl vždycky můj sen. Petrovi asi přišel můj výsledek ze Sosnové docela zajímavý, takže nakonec jsme se o tom bavili celou zimu prakticky každý den, ale jen po telefonu. Paradoxně aniž bychom se spolu kdy předtím viděli a oficiálně jsme se poprvé potkali až dva měsíce po prvním telefonátu. Zajel jsem do Zlína a zkusili jsme si napsat rozpis, abych vůbec věděl, kde a jak doleva či doprava.

Před začátkem sezony jste měl za sebou jediný start v soutěžním autě, a to ještě na polygonu v Sosnové. Byl jste si předtím někde zajezdit alespoň třeba v zimě na hřebících?

AJ: Jak říkáte, zkušenost z rally v tu chvíli u mne nula. Mimo okruhového závodění se ale zabývám také koučováním a jako instruktor už cca 12 let jezdím i na zimní tréninky. Kromě sklouznutí se na sněhu jezdím navíc drifty, takže mám určité povědomí o tom, jak se chová auto ve smyku. Jenže cesta k tomu umět jezdit rally je odsud pořád ještě hrozně daleká.

PM: Až v únoru se vše upeklo najisto. Rozhodli jsme se, že do toho jdeme a teprve 14 dní před Valašskou seděl Aleš poprvé v moji závodní Fabii R5. Měli jsme společný test Filipem Marešem na Chloudově a v Březovicích, a když jsem viděl, že tam Aleš dostával od Filipa třeba jen sekundu, tak jsem tušil, že to s ním může být hodně rychlé závodění. Ale je mi jasné, že něco jiného je test na krátkém úseku a pak skutečná rychlostní zkouška, kde se musí jet na rozpis.

Jak vlastně vznikl tento test s Filipem Marešem?

AJ: S Filipem se znám již z dřívějška, oba máme obecně blízko sportu. A tím, že jsme z jednoho kraje, tak jsme se potkávali tady u nás v rámci jednoho místního duatlonového závodu. Samozřejmě jsme se bavili i o závodění, a proto jsem byl rád, když jsme mohli mít první testy společně. Víc už jsme ale spolu během sezony nespolupracovali. Co se týká rally, tak každý z nás je pochopitelně jinde – Filip už je ostřílený soutěžní jezdec, já stále ještě nováček.

Na otázku, co bylo pro vás nejtěžší při přechodu do rally, asi příliš originální odpověď nedostanu …

AJ: Nechci, aby to vypadalo jako klišé, které říkají i ostatní bývalí okruháři, každopádně naprostým základem je napsat si správně rozpis. A rozumět mu a jet podle něj rychle. Naučit se to není věc na jeden rok, v tomto ohledu pořád ještě nemáme vyhráno. Je přede mnou nespočet levelů, na které se dá posunout, aby se jelo ještě rychleji. Nicméně mnohem větší výzva je pro mne nastavit si v závodě to správné tempo, s tím mám pořád velké problémy. Buď začnu v závodě moc pomalu, anebo zase hodně rychle. Když pomalu, tak jsme jen pomalí, jenže když rychle, tak vznikne zase jiný problém. Musím se naučit nastavit si ideální tempo, aby jel člověk vědomě s tím, že dokáže auto uřídit. A když ho něco překvapí, tak to také dokáže vyřešit. To je pro mne stále velké téma a výzva pro příští sezónu.

PM: Aleš pochopitelně nemá ty zkušenosti jako ti, kteří jedou danou soutěž třeba už podesáté a v podstatě ví o každé zatáčce každé rychlostní zkoušky. Těm stačí jen nahazovat diktát a oni si pouze připomínají, kde jsou. Občas proto ještě ladíme tempo diktátu tak, aby to pro Aleše bylo raději dřív, než to potřeboval třeba Mirek Jakeš. Ale zase nesmí dostat informace moc brzo, aby je stačil hlavou pobrat a všechno správně pochopil.

Na Valašce přišla první skutečná rychlostní zkouška a po kilometru vylomené pravé přední kolo. Zdálo by se, že jste jen neodhadl rozměry auto.

AJ: Tak to samozřejmě je, nicméně chyba pramenila i z jiných věcí. Poprvé jedete v lese, předtím poprvé stojíte v časovce, k tomu pořád přemýšlíte, jestli jsou správně ohřáté pneumatiky a tak dále. Asi toho bylo na mne ten den ještě hodně a prostě jsem jen nedokázal vše správně vyhodnotit. Ten antikat jsem jinak normálně viděl, zkrátka byla to moje hloupost, která naštěstí nestále moc peněz. Nicméně ne úplně začátek, který by si člověk představoval.

PM: Přitom na shakedownu jsme začali šestým časem a ukázali, že umíme jezdit rychle. Jenže tím jsme si možná tak trochu na sebe ušili bič.

AJ: Přesně tak. Kdybychom tam byli desátí nebo patnáctí, tak se nám asi startuje do závodu líp. Jenže ať člověk chce nebo nechce, tak už to máte v hlavě a chcete zajet nějaký slušný výsledek. A hlavně my chlapi umíme být někdy dost soutěživí :)

Pak na Petrově domácí Kopné solidní 5. místo, jenže druhý podnik MČR a druhá havárie. Navíc na okruhové RZ Čínov, kde vám to mělo papírově sedět.

AJ: Šumava byla pro mne hodně bolavá právě proto, že se to stalo na okruhu. V seznamovačkách jsme v osudné zatáčce museli zpomalit a dávat přednost v křižovatce, no a já pak měl pocit, že se dá daný úsek projet mnohem rychleji. Navíc jsme tam v závodě dojeli jiné auto, já se úplně odpojil od Péti a přestal poslouchat rozpis. Začal jsem se jako na okruhu soustředit jen na auto před sebou a do levé sedm vletěl tempem, jako by to byla levá čtyři. Ale paradoxně k té havárii dodám, že při zpětném ohlédnutí je možná i dobře, že se to stalo. Nebylo špatné si uvědomit, jak jednoduše se dá nabourat v okamžiku, kdy se cítím neohrožený, protože se jede na okruhu a tam to přece znám. Přitom jsem měl v tajných představách, že na Čínově budeme v top 3. Myslel jsem si, že na širokém a přehledném okruhu mi stačí jen zužitkovat dřívější zkušenosti.

PM: Navíc v Klatovech jsme si zase jenom připomněli, jak je rally týmový sport. Auto po saltu v příkopě nevypadalo nejlépe a za to, že jsme v sobotu a neděli mohli odjet 150 ostrých kilometrů, musím ještě jednou poděkovat našim mechanikům. Z pátka na sobotu vůbec nespali a makali na autě až do rána, aby se nakonec vše stihlo opravit prakticky těsně před startem sobotní etapy. Mezitím jsme si vyřídili u sportovních komisařů povolení pokračovat v soutěži s tím, že pojedeme mimo celkovou klasifikaci. Nešlo nám o body, ale jen o to nabrat co nejvíce zkušeností.

Do třetice všeho zlého přišlo hned na následujícím Krumlově. Po výletu mezi stromy se dá říct, že jste měli ještě štěstí v neštěstí.

AJ: Naštěstí auto skončilo na ližině a žádný strom jsme netrefili napřímo. V tu chvíli to vypadalo dost ostudně, když ze tří startů ve velkém mistráku jsme třikrát odstoupili po kolizi či havárii. Jenže vždycky se jednalo o něco odlišného. V Krumlově poprvé jízda v noci, jede se naprosto na rozpis a ani paměť z prvních průjezdů tím pádem nehraje roli, ve tmě se vám to všechno smaže.

PM: A já ještě jednou připomenu naše skvělé mechaniky, kteří auto nachystali na druhou etapu a my jsme tak, asi jako jediná posádka v celém šampionátu, viděli cílové rampy všech osmi soutěží velkého mistráku. Věřil jsem, že se ta mizerná série musí jednou zlomit, potřebovali jsme jen odjet konečně jeden celý závod bez zásadnějších problémů. A to se podařilo v Hustopečích.

AJ: Odjížděli jsme tam s vědomím, že chceme jenom dojet, nic víc. A je jedno, jestli skončíme desátí nebo patnáctí, byť mne trochu bolelo, že jedeme pomalu. Ale chtěl jsem si být v každém okamžiku jistý, že mám auto pod kontrolou, a potvrdit si, co mi říkal Karel Trojan. Že zrychlovat se může až v okamžiku, kdy se odjede celá soutěž od začátku až do konce bez jediného krizového momentu. Jasně, že je pro mne těžké se orientovat na nových tratích, ale tím si musel projít každý. A sám jsem zvědavý, jak to bude pro mne vypadat na stejných soutěžích a erzetách, až se tam za rok vrátíme.

PM: Jsem přesvědčený, že v příští sezoně to už bude jenom lepší a Aleš začne zúročovat letošní zkušenosti. Ani v době, kdy se nám nedařilo, jsem nepropadal žádné panice, z mé strany měl Aleš vždy plnou důvěru. A toto přesvědčení mi potvrzoval i Karel Jirátko, který mě v začátcích zaučoval do spolujezdeckého řemesla. Už na jaře mi říkal – počkej, až se vyjezdí, tak z něho bude hodně dobrý soutěžák.

… pokračování příště.