INZERCE

Pavel Fischer nyní působí jako senátor (od 2018), v horní komoře od listopadu 2018 předsedá výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Foto: Radek Čepelák

Roli nejvyššího státního zástupce bych neoslaboval, říká kandidát na prezidenta Pavel Fischer

Předčasné jmenování předsedy Ústavního soudu (ÚS), které zvažuje prezident Miloš Zeman, by bylo podle senátora a prezidentského kandidáta Pavla Fischera závažným porušením ústavy. „Takto by mohl do zásoby jmenovat soudce, velvyslance a další hodnostáře, aby ‚ušetřil práci‘ svému nástupci,“ uvedl. Fischer by takové rozhodnutí v případě zvolení zpochybnil. „Udělal bych vše pro to, aby tento akt vůbec neexistoval a nebo bychom ho zpochybnili u příslušných soudních autorit,“ řekl. Fischer už nyní plánuje, o jaké soudce by ÚS doplnil. Zohlednil by při tom profesní a životní zkušenosti, zachoval kontinuitu soudu, snažil se o zastoupení různých profesí z justice, generací i žen a mužů. Šéfredaktoři a vydavatel našich zpravodajských portálů se ho ve speciální debatě zeptali na klíčová témata z oblasti ekonomiky, zahraniční politiky, justice a zdravotnictví. 

Jak hodnotíte vymahatelnost práva v České republice a obecně úroveň našeho soudnictví?

Vymahatelnost práva a vůbec rychlost ve vyřizování jednotlivých případů je tak nízká, že bychom se nad sebou měli zamýšlet, zda není co zlepšovat. Je to otázka nejen pro soudy a soudce, ale také pro státní zástupce a státní zastupitelství. A také pro zákonodárce, abychom zákonné normy spíše zjednodušovali, než je komplikovali. Takže já mám za to, že u nás vymahatelnost práva není dobrá. Přeci jenom dnes některé firmy říkají, že mají hlavní sídlo v jiné zemi právě proto, že tam je pro ně vymahatelnost práva jednodušší. A toto by nemělo být novým standardem. Protože Česká republika se vždy spoléhala na to, že zabezpečuje stabilní rámec pro investory, předvídatelné právní prostředí a vymahatelnost práva. Kdybychom to přestali zabezpečovat, tak můžeme přijít také o část naší prosperity.

Jak by se to mělo zlepšit?

Asi bych to neuměl takhle říct úplně obecně. Já to vždy umím na konkrétním příkladu. Například otázka reformy zákona o státním zastupitelství. Tady vidíme, že nejvyšší státní zástupce by měl mít odpovídající kvalifikaci na to, co dělá. A vidíme, že v novém zákonu, který teď šel do připomínkového řízení, to stojí jinak. Tam ta podmínka, že to je zkušený státní zástupce s desetiletou nebo osmiletou nebo jak dlouhou praxí vlastně, vypadlo.

Šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cikrt a senátor Pavel Fischer.
Toto judikoval nedávno Nejvyšší správní soud, že to musí být státní zástupce, takže tam se předpokládá, že tu zkušenost má.

Mě jenom překvapuje, že to v tom návrhu zákona chybělo. Protože se zdá, že to byla ta meta, která se jevila jako důležitá a na kterou nejvyšší státní zástupce opakovaně upozorňoval. Otázka jeho odvolání taky. Přeci jenom být nejvyšším žalobcem pod permanentním tlakem možného odvolání bez dostatečného důvodu, to vypovídá o postavení té funkce. A když vyjdeme z toho, že i ze strany Skupiny států proti korupci (GRECO) nám bylo vytýkáno, že tady vidí určitou systémovou slabinu, tak by vláda měla přece jenom systémově tuto slabinu odstranit a dát nejvyššímu státnímu zástupci vyšší autoritu. A mám za to, že možná i vymahatelnost práva vychází z toho, jak bude silný.

Takže byste posílil postavení nejvyššího státního zástupce?

Já bych ho především neoslaboval. A to při vší úctě k tomu, že je součástí moci výkonné, takže bychom ho neměli nechat někde jako volný elektron, ale měl by být zavěšený v exekutivě, ale zároveň by měl mít dostatečnou autoritu, aby v citlivých politických kauzách třeba dokázal jít proti určitým politickým zájmům, které na to mohou být navázány.

Když jsme u těch citlivějších kauz, tak současný prezident odmítl jmenovat soudcem státního zástupce Marka Bodláka. A to s odkazem na kauzu nákupu vojenských letounů CASA, ve které byla obžalována a posléze plně osvobozena exministryně obrany Vlasta Parkanová. Právě jmenování soudců je jednou z prezidentových pravomocí, kterou může ovlivňovat chod justice. Zjišťoval byste si o jednotlivých kandidátech takové věci? A třeba zrovna v tomto případě si dovedete představit, že byste takového kandidáta odmítl jmenovat soudcem?

Nemyslím si, že bych někoho takového odmítl z těchto důvodů. Ale to, co naprosto jasně musím odmítnout, je způsob, jakým Miloš Zeman přistupoval k justici jako takové. Vzpomeňte si na výroky někdejšího šéfa Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, který upozornil na to, že dostal nabídku stát se ústavním soudcem výměnou za to, že pohlídá některé kauzy. To je přece naprosto nepřijatelné. Vzpomeňme si na to, že někdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vypovídal způsobem, který se tomu trochu blížil. Jako kdyby tam byla snaha ovlivňovat práci justice, a to dokonce z okruhu prezidentových spolupracovníků. Vzpomeňme si, že prezidentův kancléř Vratislav Mynář zkoušel zjišťovat některé citlivé kauzy, jako kdyby potřeboval mít vliv na to, jak dopadnou, nebo alespoň informace o tom. A tady musím říct, že tohle je hluboký a těžký faul na té dělbě moci. Prezident přece nemá vstupovat do živých kauz, nemá se zajímat takhle do detailů o spravedlnost u nás a mám za to, že to bylo na okamžitý vyhazov kancléře.

Jedna věc je tedy vstupování do živých kauz, ale co třeba scházení se se špičkami justice nebo i státního zastupitelství?

To je v pořádku.

Kandidát na prezidenta Pavel Fischer a vydavatel Ivo Hartmann
Ale veřejnost nemůže vědět, o čem se za zavřenými dveřmi vlastně jedná.

Může jít opravdu o reformu justice, nebo o velké problémy, jako je nedostatek důvěry občanů v justici, nebo ve spravedlnost pro všechny. Nezapomínejme, že ve vztahu k Ústavnímu soudu má prezident rozsáhlé pravomoci a je dobře, když prezident o některých věcech má možnost diskutovat. A jestli u toho má být například ministr spravedlnosti? V případě nejvyššího státního zástupce by se to asi slušelo. A v případě těch ostatních bych rozhodně nechtěl vytvářet dojem, že prezident do toho má vstupovat. Ale tvářit se, že spravedlnost pro všechny není jeho téma, nebo jeho problém, by mohlo znamenat, že mu některé důležité věci nebude možné sdělit. Já třeba vím, že pokaždé před jmenováním soudců se prezident scházel s těmi činovníky, počínaje ministrem a konče předsedy nejvyšších soudů. A tam byla vždy možnost neformálně krátce o něčem mluvit. Takže ono to nemusí mít podobu nějakých velkých summitů. K těm schůzkám dochází právě ve chvílích, kdy jsou pravidelně soudci jmenováni.

Co se týká složení Ústavního soudu, byl byste pro určitou preferenci žen, vzhledem k tomu, že mezi ústavními soudci je momentálně po odchodu Kateřiny Šimáčkové do Štrasburku jen jedna?

Ženy tam vždy byly, a pokud tam je dnes jenom jedna, tak je to chyba. U Ústavního soudu se bude v nejbližších dvou letech obnovovat 14 pozic, jestli se nepletu. A to je tak obrovská obměna, že už v podstatě včera bylo pozdě se na ní připravit. Ústava, to není jenom text. To má také velmi silný hodnotový náboj. A ústava není hodnotově neutrální, ale je zakotvena v určitých parametrech. A tohle je potřeba při tom výběru také sledovat. Aby tam nebyli jenom lidé, kteří za sebou mají úctyhodnou akademickou dráhu a mnoho publikací, ale aby tam byli lidé, kteří vnímají to hodnotové jádro a ukotvení ústavy. Z tohoto pohledu mám za to, že je potřeba sestavovat ten tým, jako když stavíte volejbalové nebo fotbalové družstvo. Aby tam nechyběly nejen ženy, ale i určité generační, profesní a životní zkušenosti. Takhle se to dělávalo v minulosti a takto je to potřeba udělat u takto významné obměny i dnes.

Šéfredaktor Ekonomického deníku Jan Hrbáček, šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cikrt, senátor Pavel Fischer, vydavatel Ivo Hartmann a šéfredaktorka České justice Eva Paseková.
Druhá věc je pak ještě získat podporu v Senátu.

Já mám v Senátu jisté konexe. A vím, jak na ně.

Máte nějakého favorita na příštího předsedu Ústavního soudu?

Mám jisté představy, ale nechci je říkat bez toho, že bych je sdělil těm, kterých se týkají. Je to velmi významná role. Vidíme dobře, že to je role, která musí mít odvahu vystoupit např. proti vládě, nebo proti určitým jevům, které se třeba staly ve společnosti většinovými. A tady je potřeba hledat člověka s charakterem a odvahou. Nějaké nápady bych měl.

Dotkneme se i zdravotnictví, i když to není oblast, která by patřila do kompetence prezidenta. Lidé, kteří se v tomto oboru dlouho pohybují a snaží se o to, aby fungovalo dobře, mají často pocit, že politici před tím zdravotnictvím utíkají. A nejen před ním, ale třeba i před sociální nebo zdravotně-sociální sférou. Myslíte, že by prezident mohl být určitým moderátorem, který by přiměl politiky k tomu, aby o té budoucnosti spolu mluvili a lidem pak ve volbách představili svá řešení? Asi nejvíce se to týká budoucího financování. A důležitý bude také ten sociálně zdravotnický přesah, třeba u dlouhodobé péče.

To mě inspiruje. Já jsem si neuvědomil, že politici od zdravotnictví utíkají, ale začnu to sledovat, bedlivě. A naprosto souhlasím, že v případě sociálních otázek, když posloucháte ministry a ministryně u nás, tak je to něco úplně jiného, než když posloucháte lidi v terénu. Nemáme dost peněz na to, abychom motivovali lidi, kterým chybí třeba stovka měsíčně, aby se postavili na vlastní nohy. Ten systém nám nedává svobodu o tom rozhodnout. Nemáme informace. Ty systémy nejsou dohromady propojené, takže řešíme kauzy, které řeší v sousední kanceláři někdo podobně a my nemáme možnost si ty věci ověřit. Takže něco je špatně. A pokud od toho politici utíkají, tak je to chyba. Prezident by je mohl zavřít na Hradě a dát jim za úkol, ať některé věci zkusí vyřešit mezi sebou. A dokud se nedohodnou, tak by je neměl pustit.

Měl by prezident být příkladem svým spoluobčanům ve zdravém životním stylu?

Ano, není to tak dlouho, co jsem po Malé Straně běhal v sokolském triku a úplně jsem se na tom zlikvidoval. Ale zdá se mi, že se to sluší a odkazuje to k tradicím První republiky. Že bychom nepochopili naši státnost a historii, kdybychom například vymazali Sokoly. Historie Československých legií je přece svázaná s étosem sokolství, péčí o společnost a také o své vlastní zdraví. Na tom přece stojí odolnost společnosti, že jsme lidmi, kteří nepodlehnou kde jaké chorobě a nebudou zpohodlnělí, nebudou pořád jenom hekat. Když se podívám na zprávy, které začaly přicházet během pandemie a po ní, tak jsem se zděsil, když jsem viděl, jak u nás vzrostla obezita mladých, dětí, školáků a studentů. To jsou desítky procent a může se vlastně také mluvit o jisté pandemii. A tady mám za to, že by prezident měl vyzvat ke zdravému životnímu stylu. Já se nemůžu dočkat, až budu moci vypadnout na běžky, do stopy a tam budu určitě dělat osvětu. A zároveň vím, že ten zdravotní životní styl začíná právě tím, že se člověk zapojí do nějaké bláznivé akce. Takže jsem připraven nejen běhat se Sokoly, ale třeba i s dalšími. Podnikat takové věci, protože si myslím, že to přispívá k pocitu pospolitosti a ke všeobecnému přesvědčení, že aktéry našeho zdraví jsme na prvním místě my sami. Takže s vámi souhlasím. Sám jsem nekuřák a vím, že bych se mohl z hlediska životního stylu od současného pana prezidenta v ledasčem odlišit.

Senátor Pavel Fischer, vydavatel Ivo Hartmann a šéfredaktorka České justice Eva Paseková.
Můžete zhodnotit, jestli mají vliv protiválečné sankce na to, co se aktuálně děje na Ukrajině?

EU přijala sedm, respektive osm balíčků sankcí. A těch sedm přijala v rekordním čase. To je potřeba ocenit: najít takhle rychle shodu a prosadit to do podoby sankcí, to je velká věc. Na druhou stranu musíme připustit, že účinnost sankcí je stále diskutabilní. Zda už ji máme vidět, anebo ještě ne. Zda už to máme brát, že už zabraly, anebo že už nezaberou. Tam musíme teprve ty věci poctivě vyhodnotit. Zdá se, že ruská ekonomika má vyšší odolnost vůči sankcím, než se původně očekávalo, ale podle mého soudu to je účinný nástroj pro to, abychom těm mocným, kteří mají podíl na válečném konfliktu, ukázali, že o nich víme. O jejich zapojení. A abychom je omezovali na jejich vlivu, který mají často založený na tom, že se opírají o peníze a prostředky uložené v západních bankách. O prostředky, které mohou pocházet například z nějaké činnosti navázané na válku. Takže z tohoto pohledu je to v pořádku, ale nestačí to. Zdá se, že budeme muset nejenom posoudit účinnost sankcí, ale zvážit případně některá další opatření.

Poprvé se setkáváme téměř na vlastní kůži s klasickým způsobem válčení v kombinaci s hybridní válkou. Je to varování pro NATO, abychom se více zaměřili na tento způsob válčení?

Je to tak. Žijeme v otevřené společnosti. Do našeho veřejného prostoru může vstupovat každý. Dokonce i ten, který tu neplatí daně, nemá tady volební právo, nebo dokonce ani povolení k pobytu. A když do toho promítneme tlaky, které tu jsou na působení vůči našim institucím, vlivům na osoby, na snahu nastavit agendu, nebo ovlivnit veřejné mínění, což je během války pravidlem, tak musíme být obezřetní. Nejde jen o hybridní hrozby, ale o to, abychom si uvědomili, že ta válka, která probíhá na Ukrajině, se týká také nás, a že psychologické válčení tu vždy bylo a v době takového konfliktu jenom naroste. Zdá se mi, že Česká republika se v tomto dostatečně nebrání. Máme samozřejmě centrum proti hybridním hrozbám, ale to je takový zárodek proti věcem, které je potřeba dělat. Máme strategii pro boj s hybridními hrozbami, ale tu je potřeba naplňovat. Na úrovni vlády je potřeba zabezpečit, abychom strategicky komunikovali tak, aby všechna ministerstva mluvila stejně. A aby dokázala občanům nabídnout vysvětlení toho, co se děje a co mají dělat. A to se zatím příliš nedaří.

Polsko masivně zbrojí a to například tak, že dělostřelecké systémy jsou z části dodávány i z Koreje. Měli bychom také masivně zbrojit? A posílit armádu a početní stavy stejně jako Poláci?

My bychom si měli pojmenovat, v jakém stavu vůbec armádu máme. Jestli jsme bojeschopní, jestli jsme obranyschopní, jestli máme dostatek techniky a také zásob a munice. Protože víme dobře, že i v tom konfliktu na Ukrajině jsou systémy, které jsme považovali za zastaralé, pořád využívány. A to masivně. Z tohoto pohledu musí Česká republika projít určitou reflexí. A nejde tady jenom o peníze. I když o ty jde na prvním místě. Ale tady jde o schopnost uvažovat o naší obraně nejenom, že to je role pro ministryni obrany, ale že se jedná o krizové řízení a plánování ochrany kritické infrastruktury, že se jedná o hybridní působení a ochranu před ním. Že se jedná i o celou řadu dalších věcí, které na to jsou navázány. Podívejte se na Ukrajinu, na masivní útoky proti kritické infrastruktuře a na schopnost Ukrajiny ji pořád obnovovat. To je věc, kterou si musíme uvědomit, že nejde jenom o vojáky, ale jde také o Integrovaný záchranný systém a o to, jestli budeme umět rychle fungovat v případě, že se na našem území třeba objeví nějaký vážný konflikt.

Na ty armádní akvizice jste ale úplně neodpověděl. Z jakých zdrojů bychom měli čerpat na vybavení armády? Jít například tou cestou Poláků a spolupráce s Koreou, která nabízela například i vrtulníky? Anebo se soustředit více na západ, případně zainvestovat do výzkumu a do vývoje a vycházet pak více z vlastních zdrojů?

Zbrojní průmysl je v Česku velmi významná položka. My jsme bývali velmocí a dodnes máme obrovskou schopnost některé věci sehnat, vyrobit, opravit, nebo vyvinout. A postavení obranného průmyslu je tady zásadní. Nejde jenom o to, od koho budeme nakupovat, ale jestli ty věci budeme umět doma sami vyvinout, nebo jestli budeme mít licence na to, co armáda používá. A tady je možná začátek odpovědi. I když budeme nakupovat například obrněnce ze Švédska, tak bychom si měli položit otázku, zda s nimi nenakoupit i licenci. Abychom si je doma mohli plnohodnotně nahradit a třeba je také exportovat. Tady bych byl velmi ambiciózní, protože se ukazuje, že čím více si tady z té dodávky vyrobíme, tak tím se vlastně každá koruna pak několikrát vynásobí. A tady jde o to, aby to nebyly jenom peníze vložené za nákup, které budou inkasovat třeba ve Švédsku, v tomto případě, ale aby ty peníze také zůstávaly u nás. Takže tohle je velmi důležité. Podíl a schopnost českého průmyslu ten obrněný transportér tady vyrobit.

A odkud brát? Já mám pocit, že brzy budeme muset brát jenom od těch, kteří nám budou schopni brzy dodat. Protože fronty se prodlužují. Ale v těch nejsofistikovanějších technologiích, jako jsou třeba letecké síly a stíhací letouny, tak tam bychom se měli spolehnout na nový standard, který tou dobou bude. A to se zdá, že podle všech odhadů může být právě ta americká stíhačka F35. Takže přesto, že můžeme mít pocit, že je předčasné jít do takového velkého kontraktu, tak v té době bude ze zemí v NATO vybavených touto platformou velká většina v našem okolí. A měli bychom se podle toho také rozhodovat.

Co si myslíte o přímých nákupech G2G, tedy formou mezivládní spolupráce bez tendrů a výběrových řízení? A pokud bychom se bavili přímo o nadzvukových stíhačkách a plánech na nákup amerických F-35, tak zaznívají také názory, že by bylo možné “pouze” modernizovat stávající gripeny, byť nemají bojové zkušenosti. Byla by to podle vás alternativa?

My musíme být organizovaní. A jestli bude třeba některá dodávka zpožděná, tak si musíme položit otázku, jak to udělat, abychom s vaničkou nevylili dítě. Tedy abychom se včas uměli rozhodnout a aby ty systémy do sebe zapadaly. Dělostřelectvo nakoupilo Césary, ale položme si otázku, jestli máme dost munice. Zda náhodou naše zásoby munice spíš neodpovídají ještě té staré technologii. A tím pádem té staré technologie bychom se neměli zbavovat. Stejně tak u gripenů. Pokud dnes na nich naši piloti umí létat a teprve nedávno dosáhli té nejvyšší certifikace, tedy tankování za letu, jestli se nepletu, tak bychom si měli dávat pozor na to, abychom oslněni tím, že bychom mohli mít F35, nedopadli jako na Slovensku. Jestli se nepletu, tak tam se jim dodávka zpozdila a dneska potřebují, abychom jim pomohli s ochranou vzdušného prostoru. A když nemáte hned k dispozici tu platformu, tak přijdete o piloty, přijdete o pozemní personál, o profesionály. Takže nás v Senátu dneska zajímá, jak ty nové a staré na sebe budou navazovat a zda bychom náhodou neměli v některých oblastech ty věci zdvojit do doby, než budeme mít ty nové, abychom pak nezjistili, že nemáme nic.

Byť jsou nekompatibilní?

Byť jsou nekompatibilní. A ten kalendář začíná být v některých akvizicích hodně napnutý. Takže to je téma, kterému se musíme věnovat, abychom vládě pomohli nejen nakupovat, ale také to zabezpečit personálně.

Text: Eva Paseková, Ivo Hartmann, Jan Hrbáček, Tomáš Cikrt

Foto: Radek Čepelák