Ve stínu války na Ukrajině neskončilo ani drama běženců na hranicích s Běloruskem

Organizace Lékaři bez hranic oznámila, že v posledních týdnech nemocnice v Lotyšsku a Litvě přijaly 14 uprchlíků včetně dětí, někteří z nich musí podstoupit amputace končetin.

Organizace proto vyzvala obě země, aby ukončily násilné návraty z hranic push-back. Problémy jsou ale stále i na bělorusko-polské hranici, a to i v době, kdy uprchlíky z Ukrajiny přijímají Poláci velmi vřele.

Push-back znamená hlavně násilí, brutalitu, cynický přístup mužů v černých kuklách.

Obvinění proti běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi a jeho úřadům ale nic nemění na faktu, že se politická kauza, tak jako každá jiná, dotýká životů obyčejných lidí.

Ať je to migrační krize, hybridní válka, nebo obojí, migrace z Běloruska do Evropské unie přináší lidské příběhy.

Čtěte také

Bělorusko je už jen virtuální stát, Lukašenko o ničem nerozhoduje. Poslední drobky suverenity ztratilo s příchodem ruské armády, popisuje novinář Šupa

„Stále se mě ptají, proč jsem nepožádal o azyl v Bělorusku. Já odpovídám – proč dáváte povolení k pobytu Bělorusům, když sem přijdou? Nepožádal jsem proto, že je to diktátorský režim. Jak tam můžu požádat o azyl? Nevládne tam právo,“ odpovídá jeden z běženců Hasan.

On měl štěstí: po pěti měsících v lese a pěti měsících v detenčním centru, o kterém mluví jako o pekle, kde dostával jednou denně trochu brambor, se dostal do otevřeného uprchlického tábora u Rigy. Jestli dostane azyl, není jasné.

Stále se mě ptají, proč jsem nepožádal o azyl v Bělorusku.

Kvůli zprávám, podle kterých Lotyšsko násilně bránilo vstupu uprchlíků z Běloruska, drželo je v nehumánních podmínkách v lese, neumožňovalo jim žádat o azyl a nutilo je podepisovat takzvaně dobrovolné deportace, psala v létě do Rigy komisařka pro lidská práva Rady Evropy Dunja Mijatovićová. Riga ale jakákoli pochybení odmítla.

Toms Ancītis, lotyšský novinář a aktivista, který zpovídal desítky běženců zablokovaných v lese, přidává: „To, že se Hasan dostal do Rigy, je unikátní případ. Push-back všude jinde znamená hlavně násilí, brutalitu, cynický přístup mužů v černých kuklách... Ale v Lotyšsku to bylo zvláštní velmi nízkým počtem lidí překračujících hranice.“

Čtěte také

Libor Dvořák: Putin se snaží vtáhnout Bělorusko do války

„Za sedm měsíců až rok jich bylo jen 200 250, nevíme to jistě. Tito lidé si ale během těch dlouhých měsíců vyvinuli vztah s lotyšskými komandy, pohraniční stráží, vojáky a s běloruskými strážci a vojáky. Dokonce dali velitelům komand přezdívky: Tygr – to byl ten nejnásilnější, Polévka – ten jim někdy dával zbytky vlastní polévky, nebo Viktor – to někde zaslechli jeho pravé jméno. Viktor sloužil v Afghánistánu a Iráku a taky jim to sám řekl.“

„Na druhé straně, někteří běloruští strážci dávali běžencům jídlo, jejich ženy jim občas připravili brambory, což ale znamenalo jednu hlízu na až pět lidí,“ popisuje novinář.

Víc si poslechněte v Zaostřeno, přímo na hranicích natáčel Dominik Tesár.