Avatar: The Way of Water a deseti nedokončených vedlejších linek

(4 hlasů, průměr: 4,00 z 5)

Loading...

Po tři­nác­ti letech jsme se dočka­li pokra­čo­vá­ní fil­mu, kte­rý se drží na prv­ním mís­tě žeb­říč­ku nej­vý­dě­leč­něj­ších fil­mů v his­to­rii. Avatar: The Way of Water je jed­ním ze čtyř plá­no­va­ných pokra­čo­vá­ní sním­ku, kte­rým James Cameron v roce 2009 nasa­dil lať­ku kine­ma­to­gra­fe na příč­ky, kte­rým se jen těž­ko stu­dia vyrov­ná­va­jí. Jak se mu toto pokra­čo­vá­ní poved­lo?

Napřed krát­ce k ději. Od udá­los­tí prv­ní­ho dílu uply­nu­lo něko­lik let. Jake Sully už má čty­ři děti a jeho život na Pandoře se zdá být doko­na­lým. To vše ale pře­ka­zí loď ze Země, kte­rá se na pla­ne­tu vra­cí dran­co­vat vše­mož­né zdro­je. A co hůř, vra­cí se i v minu­lém díle zesnu­lý plu­kov­ník Miles (Stephen Lang), a to v podo­bě Avatara. Jeho jedi­ným cílem je pomstít se Sullymu (Sam Worthington) a Neytiri (Zoe Saldana) za jeho smrt. Sully a jeho rodi­na jsou tak v ohro­že­ní a opouš­tí svůj les­ní kmen. Hledají úto­čiš­tě u vod­ních kla­nů na úte­sech. Ti jim ho poskyt­nou, bez­pe­čí však nepo­tr­vá dlou­ho.

U samot­né­ho pří­bě­hu ješ­tě chví­li zůsta­nu. Jde totiž pod­le mě o nej­slab­ší část fil­mu. Popsal bych to asi tak, že James Cameron na scé­ná­ři pra­co­val deset let, když ho koneč­ně sepsal a nato­čil, zjis­til že výsled­ný sní­mek je oprav­du moc dlou­hý, a tak musel stří­hat. Dostal se na sto­páž tři hodi­ny a deset minut. Zkracování však ved­lo k tomu, že mini­mál­ně deset boč­ních pří­bě­ho­vých linek zůsta­lo nedo­kon­če­ných. Na roz­díl od prv­ní­ho Avatara, kte­rý byl pří­bě­ho­vě více­mé­ně parafrá­zí na Romea a Julii se šťast­ným kon­cem, toto pokra­čo­vá­ní nemá pro­ta­go­nis­tu, kte­rým byl v jed­nič­ce prá­vě Sully. The Way of Watter před­sta­vu­je celou jeho rodi­nu, tedy dohro­ma­dy šest lidí, jako rov­no­cen­né posta­vy, co se dějo­vé lin­ky týče. Navíc je tam ješ­tě posta­va Spidera (Jack Champion), sirot­ka ze země, kte­rý na Pandoře uví­zl, kte­rý si také jis­tou část pří­bě­hu náro­ku­je. Navíc v kaž­dém fil­mu musí být část sto­pá­že věno­vá­no i anta­go­nis­to­vi. To máme osm hlav­ních postav, kte­rá má kaž­dá dostat rov­no­cen­nou pozor­nost na sto­pá­ži 192 minut. To je 24 minut na vývoj posta­vy. Není tedy divu, že to nevy­šlo, tak jak Cameron plá­no­val.

Do vel­ké míry je mi ho líto, pro­to­že si dove­du před­sta­vit, že měl v hla­vě napros­to geni­ál­ně pro­myš­le­ný fikč­ní svět s plno­hod­not­ným vývo­jem postav, ale čas hrál v jeho nepro­spěch. Příběh jako tako­vý také není zda­le­ka tak pou­ta­vý a zají­ma­vý jako u prv­ní­ho dílu. Opět to ale může být vinou stři­hu. Možná bude stát za to, počkat si na pro­dlou­že­nou ver­zi a zhod­no­tit pří­běh poté.

Pryč od nega­tiv­ní čás­ti recen­ze, pře­suň­me se k vizu­ál­ní strán­ce. CGI zde totiž opět Cameron posu­nul o něco dál. Naprosto dechbe­rou­cí pro­stře­dí, jak ho zná­me z prv­ní­ho dílu, je zde dopl­ně­no o neu­vě­ři­tel­ně pro­pra­co­va­ný pod­vod­ní svět. Akční scé­ny jsou vel­mi dob­ře zpra­co­va­né, a není divu, že veš­ke­rá post­pro­duk­ce zabra­la více než dva roky. Každá posta­va má roz­po­zna­tel­né uni­kát­ní obli­čejo­vé rysy, což umož­ňu­je her­cům plnou repro­duk­ci jejich výko­nů.

Nikdo z obsa­ze­ní nebyl sla­bý, všich­ni doká­za­li napros­to auten­tic­kým způ­so­bem pře­dat veš­ke­ré emo­ce, kte­ré po nich pří­běh a posta­vy vyža­do­va­li. Dvojice Worhington & Saldana fun­gu­je stej­ně dob­ře jako v prv­ním díle, až mě mrzí že jejich vztah nedo­stal téměř žád­ný pro­stor. Podat tak dob­rý výkon ve vel­mi spe­ci­fic­kých pod­mín­kách, jako jsou tyto, však oprav­du svěd­čí o pro­fe­si­o­na­li­tě a zaslou­že­ném uzná­ní. Emočně tak film stál vel­mi prá­vě na her­cích.

Což je záro­veň dal­ší věc, se kte­rou Cameron vel­mi dob­ře pra­cu­je. Emoce. Ačkoliv pří­běh a jeho vysta­vě­ní moc neu­snad­ňu­je pra­co­vat s dlou­ho­do­bým půso­be­ním emo­cí, ve fil­mu je něko­lik scén, kde je emoč­ní inten­zi­ta vytvo­ře­na tem­po­rál­ně, ale o to víc sil­ně. Ať už jde o oka­mži­ky rados­ti, oka­mži­ky kli­du, oka­mži­ky vzte­ku, oka­mži­ky smut­ku, všech­no to v sále cítí­me s posta­va­mi. Máme ve vět­ši­ně pří­pa­dů pocho­pe­ní pro to, jak se cítí a cítí­me to s nimi.

Emocím kro­mě her­ců a dob­ře vysta­vě­né situ­a­ce pomá­ha­la také hud­ba. Stojí za ní Simon Franglen, kte­rý navá­zal na prá­ci zesnu­lé­ho Jamese Hornera, kte­rý dělal hud­bu k prv­ní­mu dílu. U sním­ku jako je ten­to je hud­ba vel­mi důle­ži­tá. Kromě emo­cí a scén kte­ré s nimi pra­cu­jí, fun­gu­je totiž také jako důle­ži­tý pod­kres pro zábě­ry Pandory a jejích vizu­ál­ních divů. Hudba zde fun­gu­je skvě­le, ačko­liv za mě osob­ně byla v prv­ním díle o něco lep­ší.

Závěrem tedy šlo o vizu­ál­ně napros­to neu­vě­ři­tel­né dílo, s mini­mem chyb. Problém však nastal u pří­bě­hu, kte­rý byl ve finál­ním stři­hu vel­mi zane­dba­ný a vět­ši­na ved­lej­ších linek nikam neved­la. Emočně je film vel­mi dob­ře zpra­co­va­ný, čemuž hod­ně pomá­ha­jí herec­ké výko­ny. Konečný ver­dikt dávám 7/10, při­čemž beru ohled na to, že pří­běh se může zlep­šit při vydá­ní pro­dlou­že­né ver­ze.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře