„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, proč jste roztrhal moji práci?“
„Soudruhu studente, já jsem vaši práci roztrhal.“
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, ale proč jste roztrhal moji práci?“

„Soudruhu studente, já jsem vaši práci prostě roztrhal.“
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, ale co na ni bylo špatně?“
„Soudruhu studente, všecko špatně. Rozumíte? Jste blbec, idiot, nebo nemáte vůbec žádné PQ?“
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, nerozumím, a tedy rozumím.“

Po tomto dialogu, který je čistým literárním útvarem vytvořeným nejspíš z jedné věty hospodského vyprávění o důstojnících z vojenské katedry, které tehdy byly na všech fakultách, připomíná autorka čtenářům moudro této zvrácené doby: „Pravidlo jedna, kurva, znáš: neupozorňovat na sebe. Bejt neviditelnej. Šedá hmota, která tam vlastně není. Vlastně tam vůbec nejseš.“

Tento substanciální zážitek k bezproblémovému přežití normalizace osmdesátých let při střetu s tupohlavou lampasáckou mocí diktovala v knize Elza a muchomůrka Sylvě Fischerové Múza, s jejíž pomocí se autorka snaží přepsat do slov kormutlivé vzpomínky ze své duše. A o tomto procesu ví Sylva Fischerová své, protože o něm již v roce 2006 vydala knihu Původ poezie, Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách. Proto ví, že řeč je účinná síla. Působnost řeči však není nasměrována pouze ke skutečnosti, je také nevyhnutelně působením na někoho druhého, není jen pravdou, ale i bohyní přemlouvání. A aby toho byla schopná, musí se vyhnout opakování, opotřebování, které je typickým znakem kýče. Básník či skutečný prozaik zaujímá čtenáře či posluchače vlastní strukturou, která se zásadně liší od struktury referenční, protože se snaží spojit působení smyslové s imaginativním a intuitivním, a tím vytváří prostor pro tajemství, které si musí každý v textu objevit sám. Což koneckonců platí stejně i o hudbě či výtvarné umění.

Klasik, který na konstatování, že pohlaví poezie je ženské, reagoval slovy: Poezie se otevírá a čeká na průvodce, ducha daimonion. Tedy na vnitřní hlas božského původu. A právě s nasloucháním tohoto hlasu je popsána v knize atmosféra osmdesátých let minulého století, v níž důležitou roli hráli debilní služebníci jako citovaný podplukovník proslavený větou: Jak vy k my, tak my k vy! Před ním a jemu podobnými mladí studenti utíkali do hospod a do fantazie.

Lidi v jejich a tudíž autorčiných fantasmagorických představách, jejíž dikci schválně zachovávám, mají na hlavách květináče a z těch jim rostou vlasy. V Hlubočepském rybníku, který je obklopen devonským vápencem připomínají skalní fošny poskládané vedle sebe a pod sebe zkušeným prvohorním mistrem, žije drak. Na fakultě je nejhorší Šnajdrovka, to je fízlyně, která donáší na všecky. Dá se to odečíst z toho, jak se furt vyptává, jak se tváří při tom, takovej přeslazenej úsměv vždycky nasadí, i trvalá se jí zaleskne, pak si snad i dělá poznámky, aby to nezapomněla. Z hladu se děti honí za motýly, už jich nasbíraly plný pytel, dnes maminka uvaří jim z motýlů boršč. Východní Berlín: Obrovský rudý transparent s bílým nápisem ALLES MIT DEM VOLK, ALLES DURCH DAS VOLK, ALLES FÜR DAS VOLK se třepetá ve větru, za ním povlávají portréty Gorbačova, Lenina a Marxe, je slunko, teplo, jarní vzduch, třídou Karl-Marx_Allee pochoduje prvomájový průvod tvořený nejrůznějšími množinami a podmnožinami, teď jsou to pionýři, budoucnost národa, bubnují paličkami na buben, jiní foukají na foukačku, Bavoři mají bierfesty, no tak tady mají tohle, je to vlastně maškarní bál. Uvažují o tom jak posadit sněhuláka do tramvaje, aby se trochu projel po Praze. Richard požije drogu a hned poté co spatří matku ve dveřích ji praští a skončí v Bohnicích. Kolem se hroutí režim a celá ta zrůdnost jde konečně do háje a on neví, že bolševik se ještě v posledních křečovitých záchvěvech snaží udržet u moci, ale už mu to nejde.

Sylva Fischerová je dcera filozofa Josefa Ludvíka Fischera, bývalého rektora univerzity v Olomouci, který byl z univerzity vyhozen a nevlastní sestra básnířky Violy Fischerové. Ta zase patřila ke skupině kolem básníka Jiřího Kuběny, Václava Havla a Věry Linhartové, po roce 1968 odešla se svým manželem spisovatelem Karlem Michalem do exilu. Sylva Fischerová vystudovala klasickou filologii a učí na Karlově univerzitě. Už jenom kvůli rodinnému prostředí ví, že pravda dokumentu či heimatliteratur je jiná, než pravda prózy či básně, která musí být uštknutá Múzou. Jen tehdy před námi osmdesátá léta ožijí a zadřou se nám i pod oči a mohou se nám zjevit i ve snu.

Napsáno pro ČRo Vltava.