VLADIMÍR KOLÁR

Britského bankéře Nicholase Wintona, hlavního organizátora záchrany 669 židovských dětí po nacistické likvidaci československého státu v roce 1939, připomíná v Praze pomník na hlavním nádraží a několik dalších pietních míst. Dal by se k nim přiřadit i tehdejší hotel Šroubek na Václavském náměstí, dnes Grandhotel Evropa, kde měl Winton svou kancelář, místo poslední naděje pro ty šťastnější z židovských dětí. Zde se naskytla možnost zařídit jejich přežití kruté doby, samozřejmě nikoli ve vlasti, ale v britských rodinách. Jejich rodiče a sourozenci většinou žádnou budoucnost v naší zemi už zpravidla neměli.

A právě sem nás zavede divadelní představení Kabaret Winton, které připravilo Švandovo divadlo. Námět a první verzi hry napsala spisovatelka Kateřina Tučková, na její konečné podobě se ještě podíleli Markéta Nekolová a Martin Františák, umělecký šéf divadla a zároveň režisér představení.

Do skutečného kabaretu opravdu vstoupíme, v dobovém retru zazáří zpěvačka Lina ve skvělém podání Andrey Buršové a postava Kašpara vytvořená hostujícím Miroslavem Hanušem. A on je nejen konferenciérem, ale i zpěvákem dobových hitů, hraje na saxofon a diváky nadchne i svými náročnými tanečními kreacemi a také parádním stepováním. Jeho výkon je stejně úžasný jako jeho nedávné převtělení se do Jana Wericha ve hře Hadry, kosti, kůže na prknech téhož divadla.

A spojení divadelního příběhu s kabaretem je hře ku prospěchu, vše na jevišti významně dynamizuje, spoluvytváří poměrně přesný a působivý dobový kontext. A Kašpar stejně jako další postavy hry vstupuje i do jiných dějových souvislostí, kdy složitá doba obnažuje lidské charaktery.

V hotelu se do kontaktu s Wintonem (hraje ho Matěj Anděl) dostávají rodiče (Bohdana Pavlíková a Tomáš Petřík) třináctileté Ester, aby pro ni vyjednali možnost vycestování do bezpečí. Jejich další dcera Ludmila je ještě příliš malá, a vycestovat ze země tedy nemůže. Před námi defilují i další příběhy, nebo alespoň jejich střípky, které dokumentují především stále se zhoršující podmínky života židovských občanů, které ohrožuje nejen německá zvůle, ale i domácí antisemitismus, který někdy vychází hlavně z pragmatického využívání situace ve prospěch vlastního podnikání či vylepšení osobního životního standardu.

Ve druhé části představení podmanivé tempo poněkud polevuje, snad i proto, že ze hry se vytrácí realističnost, kterou nahrazují schémata. Že hlavní hrdinka Ester (nyní již Mrs. Johnsonová – v roli alternují Jaroslava Pokorná a Dana Syslová) teprve po padesáti letech přijíždí do Prahy zjišťovat, co se stalo s její rodinou, působí nevěrohodně.

Sám jsem se seznámil s desítkami příběhů lidí s podobným osudem, kteří však po pobytu v emigraci nebo v koncentrácích hned po skončení války spěchali domů, aby hledali příbuzné, kteří mohli též přežít. A že by devatenáctiletá Ester netoužila bezprostředně zjistit, co se stalo s její matkou a sestrou?

Přeživší se samozřejmě většinou dostávali k informacím velmi smutným, tragickým, často už v místě svého předešlého života nedokázali dál žít, a stěhovali se jinam či se vraceli do míst svého šťastnějšího exilu, ke vztahům, které si tu v minulosti vybudovali. Sestra Mrs. Johnsonové Ludmila žije, je provdána za recepčního právě hotelu Evropa

I přes tuto nedotaženost a několik dalších papírem šustících drobností si představení pozornost publika nepochybně zaslouží.