Za osm let existence si devítipatrová prosklená budova s koulí uprostřed vybudovala solidní renomé. Zahrály si v ní hudební ikony, jako je Tony Levin, Macy Gray, Bobby McFerrin či Glen Hansard. Ročně se tu protočí několik desítek koncertů, každý až pro dvanáct stovek lidí, nově třeba i rapové. „Naše vybavení a akustické pojetí řadí Sono mezi nejlepší ve střední Evropě,“ pochvaluje si dramaturg vyhlášeného klubu Zdeněk Novák.
Ta skvělá akustika je dána hlavně kopulovitým tvarem klubu?
Ano, ale také speciálními výkryty, kterými je obložený interiér, aby navozoval studiovou atmosféru. U nás se skutečně ukáže, kdo umí hrát a zpívat. Co kapely pustí do reproduktorů, je čistý zvuk, který nic neodpustí. A taky se tady vůbec nešíří ozvěna. Spousta umělců není zvyklá, že se zvuk nikde nelomí a nevrací, tak z toho zpočátku bývají trošku nesví.
Zmínil jste i speciální vybavení. Já jen vím, že máte mixážní pult...
... skvělý NEVE, další ikonu našeho klubu. Je analogový, oproti těm digitálním pracuje s čistým zvukem. Je ale také složitější na ovládání a ne každý zvukař si na něj troufne. Nicméně je to opravdu špička a ten zvuk za to stojí.
Je právě vybavení něčím, co interpreti hodně řeší, a třeba i kritériem, kde vystoupí?
Určitě. Když nás poptává nějaký umělec, nebo já jeho, tak definovat techniku je první krok. Díky tomu vidí, že kvalita je u nás vysoká a nemusí si v podstatě brát nic svého. Zrovna nedávno jsme třeba koupili i nový špičkový klavír značky Steinway a na takové vybavení pak umělci také rádi slyší…
Komplex Sono zahrnuje i hotel, restauraci a podzemní parkoviště, což je koncept obvyklý spíš pro zahraniční kluby a má to tak třeba mnohem větší O2 arena v Praze. V čem je to důležité?
Vytváříme komfort kapelám. Umělci nemusí přejíždět z jiných hotelů, doslova v papučích jen projdou z pokoje přes patro a jsou v sále, kde si udělají zvukovou zkoušku, a zase se vrátí na pokoj. Přesně tak to kdysi říkal baskytarista Tony Levin. Díky tomu si vlastně umělci z hotelového pokoje udělají dayroom a nemusí být jen v šatně.
Zahraničním vzorem jsou pro vás i klubové benefity, které spustíte po Novém roce. To se jen nahlásím a pak dostanu přednostně vstupenky a slevy?
V současnosti máme akorát newsletter, který pouze informuje, co se kdy koná. My ale chceme vytvořit klubovou základnu. A chceme lidem říct, že pokud k nám chodí pravidelně, zaslouží si něco navíc, ať už je to procentní sleva, nebo předprodej o týden dřív. Už taky víme, že se zapojí třeba JazzFestBrno, se kterým spolupracujeme.
Součástí klubu je také samostatný dramaturgický tým. Změnil covid jeho fungování?
Rozhodně. Vybavuji si, že jsme nedávno objevili interpreta, který by se nám sice strašně líbil, taková srdcovka, ale věděli jsme, že by na něj přišlo dejme tomu tři sta lidí. Režijní náklady otevření klubu za jeden večer jsou bohužel tak velké, že bychom vytvořili ztrátu. Proto mnohdy umělecky vyhraněnější koncerty přenecháváme jiným produkčním týmům, s nimiž ale úzce spolupracujeme. Velmi řešíme také rostoucí ceny energií. To jsou čísla, která v tabulkách musím neustále přepočítávat. Je to sice obtížné, ale propočty nám dávají jakousi předpověď, jak koncert může ekonomicky dopadnout.
Ale je tu i další nová neznámá. Po skončení všech covidových omezení stojíme před velkými změnami v návštěvnosti. Někteří lidé se naučili poslouchat hudbu doma a z tohoto zvyku se jim těžko znovu začíná na kulturu chodit. Přišli jsme tak o poměrně vysoké procento návštěvníků.
Co se s tím dá v hudebním oboru dělat?
Rozvíjíme se v jiném žánru. Mladá generace třináct let plus měla dříve ostych do Sona chodit. Snad že je to snobské a drahé. Tyto mýty se ale úspěšně snažíme bořit. Otevřeli jsme se třeba hiphoperům a hned bylo vyprodáno. Jsme rádi, že jsme se nadchli pro něco nového a už nejsme jen rockový a bigbítový klub.
Ale jinak hrajete trošku víc na jistotu a nejdete úplně do alternativy, je to tak?
Hra na jistotu musí být teď základ naší práce. Bohužel tak to je. Nicméně nechceme spadnout do škatulky, že budeme vše jen kalkulovat a držet se ekonomických mantinelů. Během roku je vždycky pár titulů, u kterých si s radostí troufneme to tak nedělat.
Jaké koncerty chystáte ještě letos a na co pozvete příští rok?
V neděli přijede Václav Neckář, na polovinu ledna jsme přesunuli dvojkoncert k šedesátinám Olympicu a dorazí také Iné Kafe s novým albem. V rámci JazzFestu se pak těšíme na Dave Holland Trio a Tigrana Hamasyana, z českých pak třeba na Davida Kollera.
Co má vlastně brněnský klub Sono Centrum společného s největším českým nahrávacím studiem Sono Records, stojí za ním stejní lidé?
Myšlenku vytvořit v Brně hudební klub měl majitel Jiří Štopl, který v tu dobu spoluvlastnil nahrávací studio Sono v Nouzově u Prahy. Ačkoliv pak šel svojí vlastní cestou, klubu už název Sono zůstal, stejně tak studiu. Každopádně máme svůj vlastní technický tým zvukařů a manažerů, fungujeme odděleně. Občas si ale lidé pletou, kam poslat e-mail. (usmívá se)
Spojitost se studiem vysvětluje to bazírování na akustice...
Je to tak. Navíc ho dál vede Pavel Karlík, který měl jasnou ideu, jak má prostor v brněnském Sonu vypadat a fungovat.
V sálu pořádáte firemní večírky, konference, přednášky, plesy nebo workshopy. Kterou akci byste u vás nechtěli?
Trošku nám vyčítají, že jsme jak kulturák. (směje se) Ale v tom mezičase, kdy u nás není koncert, ten velký moloch něčím uživit musíme. Dělají to i jiné brněnské kluby a není to něco, za co bychom se měli stydět. A když je něco kontroverzního, je potřeba vzájemný konsenzus, je nás na to pět lidí. Například některé umělce jsme odmítli kvůli extremistickému zaměření.
