Operní panorama Heleny Havlíkové (394) – Londýnská Bohéma po faceliftu

Další inscenací vyslanou z dílny londýnské Královské opery do kin celého světa je po Pucciniho Madam Butterfly a Verdiho Aidě další operní hit – Pucciniho Bohéma. Přenosy lze sledovat v osmnácti městech České republiky, kde je vždy během dvou týdnů uvádí 24 kin. Já jsem přenos Bohémy viděla v pražském Cinema City Slovanský dům.

Londýnská královská opera sice do přenosů zatím zařazuje jen divácky osvědčené tituly, ale rozdíly v jejich inscenačním pojetí jsou propastné. Pucciniho Madam Butterfly, kterou londýnská Královská opera letošní sezonu operních (ale i baletních) přenosů začínala, ještě posílila „historickou poučenost“ velmi tradičního pojetí v obnovené letité inscenaci režisérského belgicko-francouzského dua Mosheho Leisera a Patrice Cauriera (389. Operní panorama). Nové nastudování Verdiho Aidy z minulého přenosu režisér Robert Carsen razantně přesadil z Egypta za vlády faraonů do dnešní reality betonového bunkru s velitelstvím soudobého totalitního státu (391. Operní panorama). Bohéma v režii Richarda Jonese je v tomto srovnání jen mírným kosmetickým „faceliftem“ tradičního pojetí.

Zkušený a oceňovaný anglický režisér Richard Jones (*1953) působí v prestižních operních domech Evropy i zámoří (La Scala, Pařížská opera, Bavorská státní opera, Anglická národní opera, festivaly v Glyndebourne nebo Aix-en-Provence). Nastudoval řadu českých oper: Rusalku v Kodani (2007) a v Helsinkách (2009), Příhody lišky Bystroušky v Amsterdamu (2011), Juliettu Bohuslava Martinů v Ženevě (2012) a Anglické národní opeře (2012), Věc Makropulos ve Frankfurtu (2012) nebo Káťu Kabanovou v Covent Garden (2019). V londýnské Královské opeře debutoval Prstenem Nibelungů v roce 1994 a od té doby zde nastudoval patnáct oper, jeho režie Bohémy je z roku 2017. Nynější verzi inscenace podle Jonesovy koncepce obnovila Danielle Urbas s novou sestavou sólistů – a původní hudební nastudování Antonia Pappana převzal v Královské opeře debutující dirigent Kevin John Edusei.

Bohéma se, sice ne hned po své premiéře v roce 1896 v Turíně, ale vzápětí po uvedení v Neapoli, stala nejen základem Pucciniho celosvětového úspěchu, ale i trvalou součástí repertoáru operních divadel. Tradičně pojaté inscenace, které vycházely z třicátých let osmnáctého století, do nichž příběh ve svém románu Ze života pařížské bohémy z roku 1851 zasadil Henri Murger, mívaly setrvalou diváckou oblibu. V Metropolitní opeře byla takovou inscenací Bohéma v režii Franca Zeffirelliho, která se zde stále vrací do repertoáru od roku 1996 a v různých obsazeních jsme ji viděli v přímých přenosech do kin už třikrát – s Angelou Gheorghiu a Ramónem Vargasem (2008), Kristine Opolais a Vittoriem Grigolem (2014) a se Sonyou Yonchevou a Michaelem Fabianem (2018). V londýnské Královské opeře byla takovou dlouholetou inscenací Bohéma režie Johna Copleyho z roku 1974 s hyperrealistickou scénou Julie Trevelyan Oman, která se hrála přes čtyřicet let do roku 2015 v 163 představeních.

Richard Jones se svým výtvarníkem Stewardem Laingem Bohému jen krotce „omladil“ o sedmdesát let a přesadil do období Belle Époque. Výtvarné pojetí prvního a posledního dějství, které se podle Pucciniho partitury odehrává v atikovém prostoru domu v Latinské čtvrti, je zde kompromisem mezi realistickým zobrazením a hrou na ně – na půdě sice vidíme konstrukci krovů, ale je zřejmé, že to nejsou bytelné trámy, ale ploché kulisy strohé geometrie, které mají pocit podkrovního interiéru jen navodit.

Zde Jones v zásadě tradičně rozehrává příběh opery, z něhož se ovšem vymyká několik momentů: když Rodolfo rozehřeje vychladlá kamínka stránkami rukopisu svého dramatu, kde kdo na ně vzápětí sedne – bez následků. Mimi krátce po příchodu omdlí vyčerpáním, padne na zem a nehýbá se. Zaskočený a bezradný Rodolfo šťouchá nohou do její boty a bylo i v přenosu slyšet, že jeho zdravotnická „erudice“ vyvolávala v publiku smích. Ztracený klíč sice Rodolfo najde brzy a zašlápne ho, aby to Mimi nevěděla, ale nález přizná vzápětí, když jí klíč předává hned se začátkem árie o její chladné ruce – zbaví tak Mimi tradiční upejpavosti a po mdlobách ani památky. „Přehlédne“ Rodolfovo roztoužené přisunutí slamníku a energicky se domáhá výpravy s Rodolfem za jeho přáteli v zimních ulicích noční Paříže.

Cesta Rodolfa a Mimi za přáteli byla při otevřené oponě scénograficky velkolepá a technicky dokonalá – mansarda se plynule a nehlučně odsunula dozadu a z boku najely kulisy s nablýskanými pařížskými bulváry a pasážemi zaplněné vánočním hemžením. Děti se do něj zapojily již s hračkami v rukou, takže jejich dožadování se kopí, trumpet, koníků či bubínků od prodavače Parpignola působilo nelogicky.

Na efektní pochod vojenské hudby plynule navázala další proměna scény s interiérem Café Momus. Mezi jeho hosty nakráčí také vyzývavá Musetta a se svým obstarožním ctitelem Lulu se usadí vedle čtveřice bohémů s Mimi. Pro svůj výstup vyskočí na stůl, jako vrchol si svlékne kalhotky a hodí je na hlavu svému dřívějšímu milenci Marcellovi. Ten si jí ovšem ostentativně nevšímá, dokonce, jí natruc, okázale políbí jednu z dvojice kolem stojících dívek. Ta se ale odtáhne – a naopak dá (dnes téměř povinný lesbický) polibek své partnerce.

Při třetím jednání na celnici se nešetřilo sněhem. V takto třeskuté „zimě“ ovšem bylo podivné, že si nikdo z protagonistů nezapnul knoflíky už tak do zimy nedostatečného odění – a Rodolfo nechal Mimi mrznout, mávaje přitom svou dekou. Pokud tato hra na zimu byla záměrná „zcizovačka“, pak oslabila scénu loučení o pravou, nekašírovanou emoci, kterou by měla vyvolávat. Působivý byl ale posmutnělý odchod naštvané Musetty zasněženou tmou, když ji žárlivý Marcello vyrazil i s kufry.

Ve čtvrtém jednání se vyjevilo, proč je trámoví půdy hladké a světlé – rozjaření kumpáni v „souboji“ šermují – zde nikoliv s pohrabáči, ale s černými křídami, kterými pokreslí plochy klukovskými čmáranicemi malůvek jako na zdech záchodků, sdělujících světu, co je (na ženách) podstatné.

Pokud „inovace“ Jonesovy režie Bohémy vyvolávaly otazníky, hudební provedení bylo excelentní. Původní nastudování Antonia Pappana z roku 2017 o přestávce připomněl tehdejší záznam, v němž se svým osobitým nadšením a strhující posedlostí u klavíru hrál a zpíval, aby diváky seznámil s touto Pucciniho operou. Od té doby se v takto Pappanem vytvořeném vzorovém rámci vystřídala spousta umělců – tentokrát před orchestrem Královské opery debutoval německý dirigent Kevin John Edusei a ve svém pojetí navázal na Pappanovo mladistvě energické detailně propracované hudební nastudování.

Průvodkyně večerem ohlašovala „svěží, mladistvé“ obsazení – realita byla poněkud jiná. Básníka Rodolfa ztvárnil tenorista Juan Diego Flórez, který při pohledu z hlediště mohl díky své mrštnosti stále evokovat mladíka, v detailních záběrech kamer však nešlo přehlédnout, že mu už táhne na padesátku. Hlavním překvapením ale byla veristická role v repertoáru toho „krále“ belcanta s vynikající technikou brilantních koloratur a světlým odlehčeným tenorem. Ze záznamu nelze hodnotit, jak jeho hlas zněl v hledišti Covent Garden, zvukový režisér ovšem dělal svou práci plně profesionálně tak, aby v kině zněli všichni sólisté vyrovnaně.

Sopranistku Ailyn Pérez na nejvyšší operní orbitu vynesly role Violetty, Gounodovy Julie, Verdiho Amélie nebo Bizetovy Michaëly – a právě také Mimi. Part zvládla bez pěveckých problémů, ale konkurence v tomto oboru je přece jen velká. Nehraný mladistvý temperament a spontánnost vnesl do představení až moldavský barytonista Andrey Zhilikhovsky jako žárlivý Marcello. Musettu zpívala Daniela de Niese. Když jsme ji ve Stavovském divadle mohli obdivovat jako štíhlou a svižnou Zerlinu, bylo jí dvaadvacet. Od té doby její soprán vyzrál. Ovšem nyní se jako Musetta na stůl dostávala o dost obtížněji.

Přenosy jsou vybaveny českými titulky nejen při překladu libreta, ale i rozhovorů o přestávkách. Někdy ale docházelo k roztomilým zkreslením, třeba když zpovídaná korepetitorka řekla, že Puccini napsal do partitury poznámku zvýrazňující požadavek na dynamiku pěti pian – přeloženou v titulcích jako „pět klavírů“.

To samozřejmě nic nemění na tom, že přenosy z Královské opery jsou vedle přenosů z Metropolitní opery skvělým obohacením nabídky, kterou stojí za to využívat. Londýnské operní přenosy pokračují 15. března 2023 Rossiniho Lazebníkem sevillským, 26. dubna Pucciniho Turandot, 14. května Figarovou svatbou a končí 12. července Verdiho Trubadúrem.

Giacomo Puccini: Bohéma
Dirigent Kevin John Edusei, režie Richard Jones, režie obnoveného uvedení Danielle Urbas, scéna a kostýmy Stewart Laing, světelný design Mimi Jordan Sherin, pohybová režie Sarah Fahie, sbormistr William Spaulding
Osoby a obsazení: Mimi – Ailyn Pérez, Rodolfo – Juan Diego Flórez, Musetta – Danielle de Niese, Marcello – Andrey Zhilikhovsky, Colline – Michael Mofidian, Schaunard – Ross Ramgobin, Benoît – Jeremy White, Parpignol – Andrew Macnair
Orchestr a sbor Královské opery
Záznam z londýnské Královské opery z 20. října 2022, v českých kinech od 23. listopadu do 6. prosince 2022, recenzován přenos v Cinema City Slovanský dům 29. listopadu 2022