Most je statutární město v severozápadních Čechách, v okrese Most v Ústeckém kraji. Žije zde přibližně 63 tisíc obyvatel. Historické město bylo v 70. a 80. letech 20. století téměř zcela zbořeno kvůli těžbě uhlí. Nejcennější stavbou a turistickým lákadlem je kostel Nanebevzetí P. Marie, roku 1975 přesunutý na současné místo, a hrad Hněvín na kopci nad městem. Most je druhým největším městem Ústeckého kraje.
Ano, i já mám k Mostu svůj osobní vztah, to nezapírám. Pracoval jsem tam ve službách Vodních staveb na nové kanalizaci pro nově stavěné město. A že to byla práce složitá, nebudu nijak tajit. Ale pojďme se trochu podívat do historie města a jeho okolí vůbec.
První historické zmínky o osídlení místa, na kterém dnes stojí město Most, pocházejí z latinské Kosmovy kroniky české z 11. století, kdy přes zdejší močálovitou krajinu vedla stezka po dřevěných mostech. Odtud také pochází název města. Stezku využívali především kupci, putující mezi Prahou a Freibergem v Sasku a zpět. Na této obchodní cestě založil Hněva z rodu Hrabišiců tvrz a přiléhající osadu latinsky zvanou Pons Gnevin. Tento rod ovládal osadu až do roku 1228, kdy zemřel její poslední majitel z rodu Hrabišiců Kojata IV. Hrabišic. Podle závěti bezdětného Kojaty sepsané roku 1227 přešla do vlastnictví kláštera Křižovníků Božího hrobu na Zderaze u Prahy. Záznamy z roku 1238 však ukazují, že v této době již osada byla majetkem Přemyslovců. Za jejich vlády se Most stal městem (městská privilegia mu udělili postupně Přemysl Otakar II., Jan Lucemburský a Karel IV.), které bohatlo nejen díky obchodu, ale také pěstováním vinné révy na vinicích zakládaných v okolí města již na počátku 13. století. Z doby vlády Přemyslovců se také dochovala nejstarší městská pečeť pocházející z roku 1257. Po vlně ničivých požárů mezi lety 1455 a 1515 došlo k přestavbě a modernizaci městského centra. Z této doby pochází renesanční radnice nebo pozdněgotický děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož architektem byl Jakub Heilmann ze Schweinfurtu. Během třicetileté války bylo město i hrad Hněvín dobyt Švédy. Hrad byl poté rok a půl obléhán císařskými vojsky, ale dobýt zpět se ho nepodařilo. Tato událost vyvolala v místních obyvatelích pocit, že hrad, který svým významem vždy přitahoval k městu pozornost nepřátel, je zdrojem veškerého jejich utrpení. Na jejich žádost proto roku 1651 císař Ferdinand III. povolil hrad zbořit. Město poničené třicetiletou válkou i vlastními obyvateli tak ve druhé polovině 17. století ztratilo svůj hospodářský i politický význam. Až o dvě stě let později začala nová etapa rozvoje města, když byly v jeho okolí objeveny obrovské zásoby uhlí. Od roku 1850 byl Most sídlem krajského soudu. Roku 1870 byla do města přivedena železnice, postaven byl cukrovar, porcelánka, ocelárna, pivovar, městské muzeum. Počet obyvatel se prudce zvýšil. V roce 1895 bylo město zasaženo přírodní katastrofou – kuřavkou (tekutými písky). Pod zem se propadlo několik domů i s jejich obyvateli. Toto neštěstí však rozvoj města vážněji nenarušilo. Roku 1901 byla zprovozněna elektrická pouliční dráha, která spojila město Most s Kopisty, Litvínovem a Janovem. Roku 1911 bylo otevřeno městské divadlo. Mezi lety 1911 a 1913 byla postavena přehrada na Křížatkách, která zajistila Mostu dostatek pitné vody. Podle sčítání lidu v roce 1921 ve městě v 1 402 domech žilo 27 239 obyvatel, z nichž se 17 014 (62,5 %) hlásilo k německé národnosti a 8802 (32,3 %) k československé národnosti. Za druhé světové války bylo město značně poničeno nálety amerických bombardérů při jejich nepřesných útocích na rafinerii v Záluží u Litvínova. Po válce byla většina původních obyvatel vysídlena. Roky 1954–1965 byly ve znamení rozšiřování těžby uhlí a tak se staly roky 1965–1987 roky, kdy byla provedena demolice historického Mostu a stavba nového města
Pojďme si alespoň trochu přiblížit vzácnou mosteckou památku – kostel Nanebevzetí Panny Marie. Gotický kostel byl vystavěný po požáru města v roce 1515 podle plánů Rejtova žáka Jakuba Heilmanna ze Schweinfurtu na místě raně gotické baziliky. Stavba nového chrámu, zasvěceného Panně Marii, byla zahájena roku 1517 a trvala až do začátku 17. století. Jde o velké halové trojlodí s tzv. vtaženými pilíři, které ohraničují v interiéru kostela prostor jednotlivých obvodových kaplí a člení emporový ochoz, zdobený polychromovanými renesančními reliéfy s biblickými výjevy. Ze staršího kostela se dodnes dochovala pouze krypta. Původní projekt stavitelé kostela postupně měnili v duchu nových názorů, až se v konečné symbióze uplatnilo pozdně gotické i renesanční cítění nejen monumentální architektury, ale i jejího detailu.
Při likvidaci starého města Mostu z důvodu těžby uhlí bylo rozhodnuto, že vzácný kostel bude zachován a že bude přesunut v roce 1975 do blízkosti barokního špitálu s gotickým kostelem sv. Ducha. Stěhování kostela začalo 30. září 1975 a trvalo do 27. října, transport trval plných 646 hodin. Kostel byl posunován na čtyřech kolejích, zezadu byl tlačen a zepředu brzděn hydraulickými válci. Vodováhy a elektronická čidla sledovala veškeré pohyby a výškové odchylky kostela při cestě po nerovném terénu. Nakonec kostel zdolal cestu dlouhou 841,1 metrů průměrnou rychlostí 2,16 centimetrů za minutu. Na novém místě byl pak posazen na nové základy a probíhaly v něm i jeho okolí restaurátorské práce. Přesun kostela je zapsán do zlaté knihy Guinessových rekordů tisíciletí jako nejtěžší předmět přepravovaný po kolejích, protože jeho celková váha činila 12 tisíc tun. Opětovného otevření se kostel dočkal 4. listopadu 1988, avšak restaurátorské práce v interiéru pokračovaly i nadále a zakončeny byly dohotovením 17 metrů vysokého barokního oltáře. Kostel byl opětovně slavnostně vysvěcen ve dnech 19. a 20. června 1993. Svěcení kostela se ujal Mons. ThDr. Josef Koukl. V roce 1995 dokončil Národní památkový ústav rekonstrukci budovy Špitálu a započala oprava samotné kaple. Tento zajímavý prostor je mimo jiné hojně využíván k pořádání svatebních obřadů.
A jaké jsou přírodní poměry v Mostě a v jeho nejbližším okolí? V oblasti vymezené hranicí města se nachází hned devět ohrožených druhů rostlin (bělozářka liliovitá, tařice skalní, modřenec tenkokvětý, hvězdice zlatovlásek, kavyl Ivanův, sasanka lesní, divizna brunátná, zvonek boloňský a hlaváček jarní) a dvě silně ohrožené rostliny (kozinec bezlodyžný a leknín bílý).
Mostecké jezero se nachází v těsné blízkosti stejnojmenného města, přímo pod vrcholem Hněvína. Jezero vzniklo zatopením bývalého povrchového Dolu Ležáky, který sloužil do konce 90. let dvacátého století k těžbě hnědého uhlí. Po zatopení lomu zde vznikla rekreační zóna, přístupná je od září roku 2020. Byla zde vybudována silnice podél jezera, vhodná na procházky a jízdu na bruslích nebo kolech. V letních měsících také láká na přírodní koupaliště.
Do krajiny v okolí Mostu se začínají vracet nejen rostliny, ale i mnohé, mnohdy i vzácné, rostlinné a živočišné druhy. Vedle vysazených stromů, převážně bříz, vrb, olší a některých jehličnanů, se po smršti kopřiv a merlíků (jsou důležité pro tvorbu horní vrstvy půdy) objeví vrbka úzkolistá. Vytrvalá, až metr vysoká bylina s přímou lodyhou a kopinatými listy a zaplaví svými purpurově červenými květy v bohatých přímých hroznech dosud chudé půdy. Spolu s ní rozprostřou po zemi své podlouhlé až obvejčité lístky mochny husí. Jejich lístky jsou soustředěny do lichozpeřených listů a na dlouhých stopkách svítí zlatožluté květy. A pak se tu objeví hlohy a šípky. Šípkové růže nádherně voní a vypovídají o tom, že půdy přece jen už tak chudé nejsou. A při cestě roste přeslička rolní. Teď v létě má zelenou lodyhu. Vyživuje jí oddenek pod zemí, aby na jaře mohla vyhnat lodyhu hnědou s rozmnožovacími orgány.
A ve vodě se míhá potápník vroubený. Nežil by zde, kdyby tu neměl spoustu potravy. Drobných vodních bezobratlých, ale jeho dravá larva dokáže ulovit i žabího pulce. A ti tu skutečně jsou. Hnědí až světle hnědí patří skokanovi hnědému, jedné z našich nejběžnějších, přesto však mizejících, žab. Spolu se skokany jsou tady i ropuchy obecné. Ty kladou vajíčka v dlouhých rosolovitých provazcích a na rozdíl od skokanů brzy po nakladení vajíček opouštějí dospělé ropuchy vodu a vyhledávají vhodná místa, kde jsou vysoké koncentrace hmyzu, třeba u mraveniště. Kořist loví rychle vymrštěním lepkavého jazyku.
A vyskytuje se tady velké množství hmyzu. Od jeho pozorování vás najednou vytrhne ptačí píseň. Začíná krátkým »dyp-dyp-dyp« a hlasitý a zřetelně členěný zpěv pokračuje směsí flétnových zvuků s imitacemi některých dalších ptačích hlasů a zřetelným tlukotem »tototo«. To zpívá vzácný slavík modráček, který si oblíbil zdejší stanoviště bývalých dolů. Slavík modráček tu však není sám. Je zde mnoho dalších druhů drobných ptáků a na hladinách vodních ploch se objevují kachny divoké, lysky i slípky zelenonohé. Kdysi tento kraj měl svá přirozená jezera, jež vzala za své s rozšířením těžby hnědého uhlí na počátku 20. století. Teď se vodní ptáci vrací zpět. V rákosinách hnízdí i moták pochop, dravý pták velikosti káně, ale štíhlejší. Rekultivační proces doplňovaný revitalizačními opatřeními, pomalu vracejí divočinu do míst, odkud ve 20. století zmizela. Zdálo se, že navždy, ale člověk začal obnovovat zdejší krajinu a hle, příroda sama se nyní stará o návrat zdejší divočiny, krásné přírody, která do míst po povrchových dolech bezesporu patří.
Václav Ziegler
FOTO – autor
Novodobí mocipáni Most brutálně zmršili. Ty jejich „dostavby centra“, katastrofa. Pravděpodobně nikdy neslyšeli o architektech, urbanismu, plánování, nikdy nenavštívili žádné jiné město známé moderní architekturou.
Nemluvě o tom, že zatímco za socialismu byl Most prosperujícím městem, dnes je v úpadku. A je to vidět na každém kroku.
Konečně, možná by nebylo bez zajímavosti prozkoumat finanční toky v případě místa plánované výstavby rodinných domků (satelity). Mimochodem, za socialismu tam býval největší sad v Československu.