Nejúspěšnější československý kulturista první poloviny 70. let Ladislav Kléri slaví osmdesátiny! (I.)

Pětinásobný mistr Československa v letech 1969 až 1973, vítěz mnoha pohárových soutěží, náš první oficiální reprezentant na mistrovství světa a Evropy, tak to je Ladislav Kléri, jehož osmdesátiny jsme si 31. října s úctou k jeho výjimečné kulturistické osobnosti připomněli.

Byl to právě on, který právě v první polovině sedmdesátých let vyšlapával cestičku k pozdějším fenomenálním úspěchům Petra Stacha, Petra Tlapáka, Aloise Peka. Roberta Dantlingera, Antona Holiče v té jejich druhé polovině. Málokdo kromě opravdu letitých pamětníků si dokáže představit, za jak těžkých podmínek museli on a jeho vrstevníci formovat svoje postavy z dnešního pohledu ve spartansky vybavených posilovnách, s minimálním přístrojovém vybavením, bez jakýchkoliv doplňků sportovní výživy a bez úlev v zaměstnání, bez potřebné odborné literatury (ta se teprve díky našim průkopníkům vytvářela), aby dosáhli špičkového mistrovství. Museli to být opravdu tvrdí chlapíci a to, že dokázali překonávat všechny strasti té doby, jenom svědčí o jejich neutuchajícím entuziasmu - bez obrovské lásky ke svému sportu kulturistice by to prostě nezvládli.

Těžko bychom našli v historii naší kulturistiky pro toto období více signifikantní příklad, než je právě Ladislav Kléri. Koneckonců posuďte sami. Ještě v polovině šedesátých let neměl Laco Kléri o kulturistice ani ponětí. Jeho jediným cílem bylo stát se špičkovým fotbalistou a měl opravdu dobře našlápnuto, vždyť vojenskou službu absolvoval v Dukle České Budějovice. Ani po návratu z vojny nic nenasvědčovalo tomu, že se jeho priority změní, vždyť jeho idolem byl legendární Brazilec Pelé. Zlom nastal až po zranění kolene, kdy mu jeho kolega z práce ve Východoslovenských strojírnách Košice doporučil v rámci rehabilitace návštěvu místní posilovny (kulturistický oddíl VSS Košice byl založen jako první v Československu v roce 1962). A zde došlo pro něho k osudovému setkání s MVDr. Alexandrem Bačinským, které zcela změnilo jeho sportovní zaměření. Zakladatel tohoto oddílu v něm na první pohled rozpoznal výjimečný talent a i v něm zanechalo setkání s Lacem hluboký dojem: "Když jsem přijel do posilovny v jednom horkém srpnovém odpoledni v roce 1967, tak tam cvičili pouze dva mladíci a jednoho z nich jsem neznal. Na první pohled mne zaujaly jeho vyrýsované břišní svaly. No, řekl jsem si, znám všechny špičkové kulturisty, ale takové "brušáky" mi nemůže demonstrovat ani jeden z nich! Bylo to milé překvapení, umocněné ještě dobrým dojmem z jeho skromného vystupování. Když se postavil na váhu, tak se její jazýček zastavil na osmdesátce. V duchu jsem mu předpovídal úspěšnou budoucnost." A nemýlil se...

Vytvořila se vzácná a šťastná symbióza mezi špičkovým odborníkem MVDr. Bačinským a výjimečným talentem, který navíc bezvýhradně akceptoval pokyny svého trenéra. Kulturistika ho zcela pohltila a myšlenky na fotbalovou kariéru šly stranou. A hned začala příprava na jeho první soutěž. Nutno říci, že to neměl vůbec lehké. "Protože jsem bydlel v malé obci Perín, vzdálené 20 kilometrů od Košic, tak jsem musel vstávat kolem čtvrté hodiny, poté cesta autobusem a vlakem do zaměstnání na šestou hodinu, kde jsem pracoval jako zámečník, a ve tři hodiny jsem byl již v posilovně, kde jsem absolvoval tvrdý, minimálně dvouhodinový trénink. Domů jsem se vracel obvykle kolem šesté hodiny a to jsem se vlastně naobědval. Poté jsem pomohl rodičům ještě s hospodářstvím a šel jsem spát. Tak to šlo den co den," vzpomíná na svoje nelehké začátky Laco Kléri.

Při jeho talentu a morálně volních vlastnostech mu stačil pouhý rok tréninku, aby se zúčastnil oblastního přeboru Východoslovenského kraje a díky druhému místu v kategorii nad 175 cm se kvalifikoval na první mistrovství Československa v roce 1968 v Bratislavě. Měl ovšem smůlu, protože nesplnil silový kvalifikační limit v bench-pressu, který byl podmínkou další účasti v soutěži. Přesto úžasná atmosféra tohoto mistrovství byla pro něho nezapomenutelným a hlavně motivujícím zážitkem, což korunovalo vystoupení špičkového světového kulturisty Rickyho Waynea.

Nic tedy ještě nenapovídalo, jak vynikající kulturista v Lacovi Klérim vyrůstá, ale hned následující rok všem soupeřům a fanouškům kulturistiky doslova vyrazil dech! Zvítězil jak na oblastním přeboru, tak na mistrovství Slovenska a již zbýval jenom nejvyšší titul… Na mistrovství Československa do Brna v roce 1969 jel již jako jasný favorit a v zisku zlaté medaile mu nezabránil ani zkušený bratislavský matador Ing. Ivan Uríček. Takové dramatické zlepšení v průběhu jednoho roku je naprosto výjimečné a snad i ojedinělé. Paměť samozřejmě selhává, ale ani historické tabulky nenabízejí nic obdobného! Škoda, že se zároveň neuděloval titul "skokan roku". Spolupráce s MVDr. Bačinským přinesla tedy velmi rychle to nejcennější ovoce. O rok později na mistrovství Československa v Košicích již ani nikdo nepředpokládal, že si mistrovský titul v té nejvyšší kategorii nad 175 cm odveze někdo jiný než Ladislav Kléri - a tak se také stalo. S jistotou porazil opět Ing. Ivana Uríčka, ale co bylo důležitější, tak se na tomto mistrovství na základě výsledků poprvé v historii naší kulturistiky vybrala reprezentace na podzimní mistrovství světa v Bělehradě, a to ve složení Boris Plintovič (vítěz kategorie juniorů do 173 cm), Bohumil Divílek (vítěz kategorie mužů do 175 cm) a samozřejmě Ladislav Kléri. Všichni měli na přípravu dobré tři měsíce a trénovali individuálně ve svých oddílech, společná soustředění se zavedla až mnohem později. Naši, ve světě zcela neznámí borci, jeli v podstatě na toto mistrovství konané 4. až 6. září na zkušenou, a tak 7. místo Plintoviče a 11. místo Divílka rozhodně nemohlo představovat zklamání. Soustřeďme se na výkon posledního našeho reprezentanta Laca Klériho v té nejvyšší kategorii, který po hodnocení svalového rozvoje byl dokonce na 4. místě, ale nakonec skončil rovněž sedmý. Dle hodnocení státního trenéra MVDr. Bačinského byl příliš subtilní, protože se svými 92 kg (při výšce 177 cm) se porovnával se samými stokilovými, včetně vítězného Karla Kainratha.

V roce 1971 na mistrovství Československa ve Stříbře se od Klériho neočekávalo nic jiného než obhajoba mistrovského titulu. Ovšem ze souboje s mistrem Čech Jaroslavem Satinou z Ostravy se vyvinulo nečekané drama, které nakonec Laco ustál a získal tak třetí titul za sebou, a to dokonce absolutní díky nejvyššímu počtu bodů v celé soutěži. Až do této doby se připravoval v opravdu náročných podmínkách, jak jsem již výše popisoval, ale po zisku tohoto třetího titulu získal konečně od vedení podniku VSS Košice úlevy a začal pracovat jako mistr odborného výcviku. Díky tomu mohl chodit na pracoviště až na sedmou hodinu společně s učni a končil již o půl jedné. Poté trénoval a domů se dostal o půl páté.

Na nastávajícím mistrovství světa v Paříži bylo jasné, že nás bude reprezentovat právě Kléri, a trojici reprezentantů doplnili pod vedením MVDr. Bačinského mistr republiky do 175 cm Marián Juráš a nejlepší junior Vladimír Miško. Koncem září odjeli vlakem do Paříže, ale s 9. místem Klériho a 12. místem Juráše nebyl ústřední trenér Bačinský spokojen. Klérimu hlavně "chyběla" záda a Jurášovi nohy. Bohužel stále jsme nemohli uplatnit naši největší devízu, a to volné sestavy (například Laco Kléri pózoval na našich pódiích na soundtrack ze slavného filmu Kmotr), protože nebyl povolen vlastní hudební doprovod a čas byl omezen na pouhých 60 vteřin (oproti našim 90 až 120 vteřinám). K dovršení negativního hodnocení naší účasti přispěla i emigrace Miška, který se při zpáteční cestě odpojil od naší výpravy ještě ve Francii. Paradoxně bylo jeho sedmé místo to nejlepší, ale samozřejmě s ohledem na okolnosti bylo na vše, co se týče Miška, uvaleno jakési informační embargo. Ovšem mistrovství mělo pro naše reprezentanty i světlé okamžiky. "Exhibičně zde vystupoval Schwarzenegger a já ho měl možnost pozorovat při rozcvičení. Setkání s ním na závěrečném banketě bylo pro mne nezapomenutelným zážitkem a cennou památkou pro mne je i společná fotografie, kterou mám dodnes," vzpomíná Laco.

Určitou náplastí na relativní neúspěch na mistrovství světa byla pro Klériho následující dominance na pohárových soutěžích včetně těch nejkvalitněji obsazených a nejpopulárnějších, a to Ceny Sandow a Poháru časopisu Tréner, o vítězstvích na těch méně významných ani nemluvě. Laco totiž nebyl nikdy na žádné z těchto soutěží poražen! Svědčí to i o tom, že nikdy nepřijel nepřipraven s tím, že by očekával automaticky vítězství jenom na základě svých dosavadních úspěchů. Soupeři mu rozhodně nikdy nic nedali zadarmo.

V roce 1972 se na mistrovství Československa v Bratislavě v jeho kategorii opakovala situace jako přes kopírák. Jak Laco Kléri, tak Jaroslav Satina suverénně vyhráli republiková mistrovství a Jaroslav jistě toužil po odvetě. Takže souboj o titul se soustředil pouze na tyto dva borce, protože mezi nimi a dalšími účastníky této kategorie byl propastný rozdíl. Laco byl ovšem závodník výjimečných kvalit, zcela vyváženého svalového rozvoje a na tehdejší dobu disponoval neobyčejně rozvinutým svalstvem nohou. Jak se říká, cvičení dělá mistra a v jeho případě to platí doslovně, vždyť měl za sebou již řadu let pravidelného každodenního tréninku, a to v podmínkách, které by asi naprostou většinu adeptů kulturistiky odradilo. Ovšem i Satina coby horník v OKD byl stejně tvrdý chlapík a jeho dvou až tříhodinové tréninky po těžké šichtě ho dostatečně zocelily. Ale Laco již počtvrté triumfoval včetně absolutního vítězství.

Jediný kontakt naší kulturistiky se Západem se uskutečnil v září na mistrovství Evropy v Essenu, kam byla vyslána pouze dvoučlenná minivýprava, a to státní trenér MVDr. Bačinský a právě Laco Kléri. Ten rozhodně ostudu neudělal, protože mezi 38 účastníky své kategorie skončil na 9. místě. Významnou úlohou byl pověřen Bačinský, protože mu byla dána jako prvnímu Čechoslovákovi možnost rozhodovat nejvyšší profesionální soutěž Mr. Olympia. Pro oba se naskytla opět vzácná příležitost setkání jak s Arnoldem, tak se Zanem a Columbem a dlouho diskutovali na hotelovém pokoji. Jak v jednom rozhovoru Laco prozradil, nejvíce na něho zapůsobil Frank Zane a od té doby se stal jeho vzorem nejenom pro svůj vzhled, ale i pro inteligentní vystupování coby člověk, který nežije jenom kulturistikou (učitel matematiky na střední škole). Bohužel celá tato skvělá akce proběhla s minimálním zájmem našich médií. Kléri, náš tehdy jednoznačně nejlepší kulturista, by si jistě zasloužil další účast na mistrovství světa, které se konalo v Bagdádu, ale kulturistika se po emigraci Miška po mistrovství světa v Paříži ocitla v nemilosti stranických a sportovních funkcionářů (ono je to vlastně jedno a totéž), a tak nám tento výjezd nebyl povolen. To ovšem nebyl jediný důvod, v roce 1972 se konaly olympijské hry v Mnichově, a tak pro kulturisty na reprezentaci již nezbyly peníze. Jediný výjezd do zahraničí se tedy uskutečnil do Polska na oslavy stranického tisku "Trybuna Ludu" (obdoba našeho Rudého Práva), kde naši zástupci kategorie mužů Petr Tlapák a právě Ladislav Kléri jednoznačně dominovali - no, určitě to pro ně byla slabá náplast. Ovšem Laco byl velmi pilný na podzimních pohárových soutěžích, kde sbíral prvenství jako na běžícím pásu. Vždyť díky třem vítězstvím získal do trvalého vlastnictví nejenom putovní pohár města Zvolena, ale i vysoce prestižní pohár časopisu Tréner. Všude, kde se objevil, tak bylo předem jasné, kdo zvítězí. Celkem stresující pro všechny jeho soupeře…

Rokem 1973 se Laco rozloučil se svojí fenomenální kulturistickou kariérou, a to nejlépe, jak si mohl přát - pátým titulem mistra Československa! Ovšem nastupující jednadvacetiletý Milan Popelka z Děčína ho donutil k maximálnímu výkonu, a to byste ho rok předtím marně hledali ve výsledkových listinách mistrovských soutěží. Prostě talent k pohledání. V Brně získal Kléri svůj první titul a zároveň i svůj poslední. Kruh se tedy uzavřel. Přestože naše strana a vláda, jak víme, kulturistice nepřála, tak jeho kariéru ocenila a jako prvnímu kulturistovi mu byl udělen v roce 1974 titul mistra sportu. Ovšem žádné finanční ani jiné materiální požitky s tím spojené nebyly.

Ladislav Kléri skončil v třiceti jedna letech, tedy ve věku, kdy se většina závodních kulturistů dostává teprve na vrchol své výkonnosti. I to svědčí o jeho výjimečném talentu. Co je ovšem třeba zdůraznit, odešel jako vítěz a nikým neporažen od svého prvního triumfu na mistrovství Československa v roce 1969! To je opravdu ojedinělé a nabízí se snad jedině srovnání s Petrem Stachem a s jeho šňůrou rovněž pěti vítězství na mistrovství republiky v letech 1974 až 1978 a samozřejmě nikým nenapodobitelným a neporazitelným Peterem Uríčkem s jeho devíti tituly v letech 1975 až 1984 (s jednou přestávkou). Kdo ví, jak by si Laco Kléri počínal v dalších letech, možná, že skončil právě včas, vždyť na jeho místo nastoupil nejprve Alois Pek a po rozdělení kategorií právě Peter Uríček…

Příčinu tak brzkého ukončení kariéry ovšem můžeme hledat spíše v jeho soukromém životě. V roce 1973 se oženil a chtěl tedy věnovat více času rodině. Vždyť jak sám říká: "Od roku 1967, kdy jsem začal trénovat, až do roku 1973 jsem nevynechal trénink na více než tři dny!" Kde jinde tedy hledat příčiny jeho úspěchu než v příkladné tréninkové morálce? A to doping neměl v jeho přípravě místo, všechny své úspěchy dosáhl bez jakékoli pomoci anabolik.

Skončil tedy svoji sportovní kariéru krátce po třicítce, což znamená, že mnohem větší část svého života prožil a prožívá mimo kulturistická pódia. Na další životní peripetie a ve stručnosti také na trénink a životosprávu Laca Klériho už se podíváme ve druhém díle článku.