Od začátku balancuje na tenké hraně mezi byznysem a ekologií. Značku MiJA začala formovat před čtyřmi lety. Na moment, kdy začne růst, ale stále čeká. Nechce vyrábět jen další spotřební zboží, kterého už je na zemi nadbytek. Tím si ale paradoxně komplikuje život.

Ke konci studia na UMPRUM v ateliéru Pavla Ivančice přemýšlela Mia Jadrná nad tématem diplomové práce i nad tím, co bude dělat po škole. „Neměla jsem peníze na nakupování látek, proto jsem si říkala, že bych mohla začít zpracovávat materiály, které už existují a nikdo je nechce. Do té doby mě to moc nezajímalo,“ přiznává mladá návrhářka. 

Vlastně nebyl ani důvod. Ve škole se studenty téma zpracování odpadu nikdo neřešil. Diplomovala v roce 2017, kdy upcycling ještě nebyl známým pojmem.

„Vždycky mě štvalo, že se do látek pro školní kolekce investuje tolik peněz a pak to tam visí ve skříních. Často se také hodně látek vyhazovalo, přitom by se z nich ještě klidně něco vyrobit dalo. Vždy mě bavilo sbírat vzorky látek, dělat scrapbooky, moodboardy. A tak jsem začala vymýšlet, jak z nevyužitých materiálů vyrobit novou plnohodnotnou věc,“ vzpomíná.

Na cestu k vlastní značce ji nakonec přivedl hadr na podlahu. Teď se možná divíte, ale byl to přesně ten předmět, který Miu přesvědčil, že recyklace je správná volba.

„Byl to takový ten prošívaný hadr z rozcupovaných textilních vláken. Hrozně jsem chtěla najít stroj, který to vyrobil.“ K podobnému stroji ji potom navedla diplomová práce Karolíny Juříkové, dnes spolumajitelky značky Overal Office, která zpracovávala látky a česance vlny osnovně proplétací technikou. 

Ten, který Mia nakonec našla, mají jako jediní v republice na Střední škole umění a designu v Brně. Obrovský proplétací stroj původně určen na vlnu pochází z poloviny 20. století.

Unikátní technika, která je mimo jiné ryzím československým patentem, se jmenuje art protis. Jenže pro Miu Jadrnou výroba není tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát. 

„Není to tak, že bych do stroje nastrkala odstřižky a vznikla látka,“ směje se. Vlna sice má schopnost se do sebe zamykat, jednotlivé kousky běžných textilních látek se ale musí nejdřív zajistit, aby stroj mohl pracovat a netvořila se prázdná místa.

„Nejdřív si tedy odstřižky vytřídím a vyžehlím, pak je rozprostřu na stůl a tvořím metráž,“ vypráví a vytahuje zpod stolu dlouhou roli strakaté látky. 

Má na to už vlastní postup. Nejprve kousíčky látek lepí na podklad a pak ještě jednotlivé kraje stehuje nití, aby stroj zvládl materiál zpracovat.

„Je to hodně časově náročné. Tahle látka není kompaktní jako vlna, takže je to složité, občas se trhá. Vytvořit větší množství metráže trvá i s přípravou několik dnů i týdnů, není to úplně pásová výroba,“ přiznává designérka. Teprve když je látka hotová, chová se k ní jako ke klasické textilii, nastříhá si kusy a z nich šije oblečení. 

Odstřižky i větší kusy pro výrobu látky pravidelně sbírá od svých kamarádů designérů, další látky občas nakupuje v deadstockové prodejně Textile Mountain Lenky Vackové.

Zákazníci tak díky Mie můžou mít bundu nejen její značky, ale zároveň od předních lokálních návrhářů, jako jsou Chatty, Tereza Rosalie Kladošová či Miro Sabo. „Většinou si pamatuju, od koho které odstřižky jsou, a pak mě baví, když vidím na jedné bundě vedle sebe Mira a Laformelu.“

Často má ale návrhářka se sbíráním materiálů stop stav. Denně se ho vyprodukuje takové množství, že není v jejích silách pojmout všechno, co jí lidé nabízejí.

„Bohužel často už to ani dál využít nejde. Nicméně je mi jasné, že tím, co dělám, nevyřeším otázku textilního odpadu. Ani já nejsem zcela zero waste, sama občas něco vyhodím nebo to pošlu dál,“ konstatuje. 

Do Brna pak s látkami ke stroji dojíždí několikrát ročně. Za práci s ním se platí od hodiny a délky zpracovaného materiálu.

„Vždycky tam jedu na celý den, někdy tam musím látku nechat, protože se to nestihne. Bohužel je stroj hodně starý a prý na něj neexistují náhradní díly, takže nikdo neví, jak dlouho bude ještě fungovat,“ krčí rameny Mia. 

Má pro jistotu připravený plán B? „Jsem v kontaktu s jednou fabrikou, která prošívá recyklovaná vlákna na hadry, je to ale složitější, s látkou se pracuje opravdu těžko. Proto se snažím materiálu udělat vždycky víc, třeba dvacet metrů, ať mám zásoby,“ směje se.  

Jelikož je výroba pomocí techniky art protis velmi časově náročná, odrazí se to na ceně hotových produktů. Mia bundy běžně nabízí za částky mezi dvaceti a třiceti tisíci korun.

„Dlouho mi trvalo, než mi došlo, že můj byznys nemůže stát jen na nich. Třeba i kvůli riziku, že stroj jednoho dne přestane fungovat. A tak jsem začala vymýšlet cesty, jak tvořit produkty i z běžných deadstockových látek, ty pak mohou být mnohem dostupnější,“ vysvětluje. Jedním z takových počinů je kolekce kabelek z deadstockových materiálů.

Vysoká výrobní cena produktu se návrhářům moc nevyplatí. Pokud například prodávají své kousky v obchodech a concept storech, k ceně vždy musí připočítat marži a DPH.

Z prodané částky jim většinou zbyde ta menší polovina, která musí pokrýt všechny náklady na režii a výrobu, ideálně i generovat nějaký zisk. „Což se mi zatím moc nedaří. Vždycky mi to nějak vyjde na chlup přesně. Mám vysoké náklady,“ vysvětluje Mia Jadrná. 

Byznysovému uvažování ji nikdo neučil a tak si vše musí zjišťovat sama. „Snažím se si v tom udělat trochu pořádek. Přemýšlím nad značkou jako nad skutečným byznysem, neberu ji jen jako zábavu. Začala jsem si všechno víc počítat, plánovat. Poslouchám podcasty a dívám se na přednášky na internetu, snažím se v tomto ohledu vzdělávat co nejvíce. Měla bych si konečně udělat nějaký pořádnější byznys plán,“ směje se. 

Lidé jí často říkají, že přece za látky neplatí, takže dost ušetří. Pravda ale je, že Mia do své značky investuje jinou důležitou komoditu a tou je čas. Jeden kousek tvoří zhruba dva týdny. „Neudělala jsem si to úplně jednoduché. Můj plán je zjednodušovat výrobu a nemít tak vysoké nároky na sebe a svou tvorbu.“

I když chtěla značku několikrát položit nebo alespoň začít tvořit úplně jinou technikou, stále ji to drží. „Tvořit touto technikou mě pořád hrozně baví a navíc je to něco, co jen tak někde nepotkáte, a v tom vidím ten smysl.“

Značku začala rozvíjet nedlouho po škole v roce 2018. Pořádně se jí ale začala věnovat teprve před rokem. „Neuměla jsem si představit dělat to na full time. A vlastně o tom pořád nejsem stoprocentně přesvědčená. Jsem na všechno sama. Dělám deset pozic najednou, od švadleny po marketing a někdy je to neuvěřitelně stresující,“ vysvětluje návrhářka a dodává, že se zatím nedokáže vymanit ze začarovaného kruhu. 

Aby mohla někoho najmout, musela by značka začít víc vydělávat. „Kdybych mohla poradit začínajícím návrhářům jednu věc, byl by to rozhodně budget do začátku. Bez toho se všechno strašně vleče a vše, co vyděláte, zase rychle zmizí,“ říká.

Měla štěstí, že jí na začátku aspoň v něčem pomohli kamarádi. Logo má na svědomí Olbram Pavlíček, web a ostatní grafiku, jako třeba cedulky, dělala Cindy Kutíková. 

Jejími typickými zákazníky jsou lidé z umělecké branže, designéři, grafici, kreativci, ale i ti, kteří chtějí mít v šatníku to, co nikdo jiný nemá. Zákazníci si mohou oblečení přijít koupit přímo k ní do holešovického ateliéru, designérka ale chápe, že ne každému se chce do takového osobního kontaktu.

„Jsem ráda, když z prodeje mohu mít celou částku, ale znám to a sama bych se zdráhala vyrazit na nákup přímo k někomu do studia,“ dodává.

Se svými strakatými bundami by se ráda dostala i na zahraniční trh, ale uvědomuje si, jak velká je tam konkurence. „Když oslovujete velké obchody, je to také otázka peněz. Musíte jim zaručit, že budete schopni uspokojit poptávku. Ale může se stát, že to přeženete a pak poptávané kousky nedokážete vyrobit,“ vysvětluje. 

Ze stejného důvodu se zatím neobjevila ani na pražském fashion weeku. „Čekám na moment, kdy se to zlomí a značka začne vydělávat. Pořád to posouvám. Nemám žádný deadline, protože tomu věřím,“ dodává Mia Jadrná.