Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 33)
Prakticky jen na přehlídce 3Kino Fest a letos v květnu na akci Filmem proti ruské agresi a bez patřičné kritické reflexe uvedla Česká televize třikrát ve vybraných nočních časech (22:45, 0:15 a 21:40) znamenitý film Agnieszky Holland Pan Jones. Podle scénáře Andrey Chalupy ho realizovala v polsko-britsko-ukrajinské koprodukci roku 2019, tedy ještě před umělecky průměrným, jakkoli oceňovaným Šarlatánem. Pana Jonese věnovala „památce milionů obětí Stalinova hladomoru“.
Jak je možné – snad jen nechtěně – oslabit film, o tom svědčí i podivný překlad původního titulu: Obywatel Jones – Občan Jones. Jedním z názvuků a jemných citací ve filmové řeči Holland je také Občan Kane Orsona Wellese (1941), a to nejen vylíčením osudu novináře, ale i experimentováním – třeba s kamerou. V příběhu ambiciózního mladíka, Walesana Garetha Jonese, kterému se v únoru 1933 podařil husarský kousek – při dohodnutém setkání v letadle interview s Hitlerem za přítomnosti Goebbelse, ji obstaral Tomasz Naumiuk. Neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy se Hitler stal kancléřem a Jones byl shodou příznivých náhod prvním novinářem, který s ním letěl z Berlína do Frankfurtu.
Mladík se rozhodne znovu zkusit štěstí – navštívit SSSR a pokusit se o rozhovor se Stalinem, ve kterém vidí možného moudrého spojence proti vítězícímu nacismu v Německu, o jehož nové moci je přesvědčen, že se chystá na střet se světem. Přesně podle návodu v Mein Kampf. Jones ho četl a nyní chce na východě pochopit zázrak revoluce: Je hospodářská krize a Sověti přitom utrácejí jako diví. Kde na to berou?, trápí ho ale přece jen pochyba.
V rytmu revoluce
S kameramanem Naumiukem vnáší režisérka do příběhu neklid od chvíle, kdy se Jones (James Norton) názorově rozešel s politicky dosluhujicím liberálem a jediným velšským premiérem Británie Davidem Lloydem Georem (Kenneth Granham), jehož byl poradcem, a pak na vlastní pěst začne připravovat svou cestu do SSSR. Tajemné, hluché telefonáty z Moskvy, přerušení hovoru s přítelem-novinářem Klebem, který v Rusku „přišel na něco velkého“, a proto se stal nežádoucí osobou…
James Norton v titulní roli velšského novináře Garetha Richarda Vaughana Jonese (1905 – 1935). Foto Totalfilm.cz
Následuje střet tradovaného obrazu rozkvétajícího Stalinova Ruska s poznávanou realitou: zrychlená protijízda lokomotiv a pokrokově dýmící vlakové soupravy i fabriky, ruch průmyslového skoku z feudalismu do moderní doby, zběsilý rachot strojů obsluhovaných hbitými, odhodlanými údernicemi v kontrastu s dobytčáky pro domorodce, profízlovanou Moskvou, ze které se zahraniční novináři nesměli pohnout, soustředění kolem místa přepychu a blahobytu jediného povoleného hotelu Metropol, se čtyřmi kulkami v zádech „loupežně přepadeného“ Kleba, s nedalekým doupětem neřestí určeným k uspokojení potřeb opěvatelů sovětského vzmachu, svobody a zářivé budoucnosti. Dnešní režim v Rusku s podobnými kabarety dekadentního rozkladu bojuje dodnes. Ale jen za západ od Ruska. Mezi apologety Stalina je nevyhlášeným králem Walter Duranty (Peter Sarsgaad), nositel Pulitzerovy ceny za úchvatné reportáže s pěstí na tepu doby v New York Times.
To všechno vyobrazuje Holland na plátně velkých detailů a zběsilého střihu, přiznaně inspirovaných filmovou řečí první generace sovětské kinematografie z přelomu éry němého a zvukového filmu: Ejzenštejna, jehož umělecké ztvárnění dobytí Zimního paláce zneužili ideologové v desítkách lžidokumentů o průběhu VŘSR, Pudovkina, Dovženka – a v mírně ironickém kontrapunktu také Chaplina a jeho Moderní doby.
À propos, když už jsem zmínil Sergeje Michajloviče: jeho sekvence zdolávání brány Zimního paláce revolucionáři po výstřelu z Aurory je mírně řečeno hodně nadsazená. Rád kladu přátelům kontrolní otázku: Kolik ozbrojenců padlo v tom zahajovacím aktu největší události dějin nejenom dvacátého století (podle sovětských, a dnes již zase ruských historiků)? – Ještě nikdo neodpověděl správně. Totiž – sedm (slovy pět útočníků a dva obránci). Ten údaj, nikdy nikým nezpochybněný, je možné najít v reportáži Deset dnů, které otřásly světem amerického novináře a komunisty Johna Reeda pochovaného u Kremelské zdi. Lidé, čtěte!
Kolja není lovec
V okamžiku, kdy se Jones z Moskvy dobrodružně ztratí na Ukrajinu, kde angličtinu vyučovala jeho matka, což ho přivedlo ke studiu ruštiny, mění se nejenom atmosféra, ale také tóny obrazu: Režisérka opustila barevný materiál a přešla na záznam černobílý, kterým je možné mnohem lépe vyjádřit ponurost, vykořeněnost, zoufalství, bezútěšnost a ztrátu lidské důstojnosti obyvatel svazové republiky určených generalissimem k vyhlazení. Svět dvacátého století měl už za sebou jatka velké války, dosud však ještě neznal brutalitu hromadných poprav, rasové, národnostní nebo třídní genocidy. Bílé pláně březnové zimy roku 1933, člověk ztracený v pustině, vylidněné vesnice, chatrč, ve které manželé před smrtí stačili ještě ulehnout do postele, mrtvoly povalující se na ulicích městeček, jejich sběrači přihazující na fůru změti těl i křičícího kojence…
Vezměte do rukou Krvavé země amerického historika Timothy Snydera. O sovětských hladomorech píše na str. 41 – 73 té pětisetsránkové knížky o Evropě mezi Hitlerem a Stalinem.
Hlad a zimu / máme u domu./ Není co jíst,/ není kde spát./ Náš soused už zešílel… Foto Totalfilm.cz
A právě v té chvíli vstupuje do Občana Jonese vedle výsostné režie a výmluvné kamery další výrazný prvek: hudba Antoni Lazarkiewicze. Hlad a zimu / máme u domu./ Není co jíst,/ není kde spát./ Náš soused už zešílel…, zní jako skučivá meluzína disharmonický septimový dvojhlas dětských hlásků s deformovaným, ale zřetelným názvukem líbezné koledy Tichá noc, svatá noc…
Všechno směřuje k nejděsivější scéně. Podle fotografie chalupy v záplavě lánu zlatého obilí nalézá Jones dům, kde na Ukrajině žila jeho matka. Pomáhá hladovým dětem s dřívím a společně vaří něco k snědku; a ejhle žlutorudý plamen v černobílém obrazu. Kolja je starší bratr, není lovec, a přesto je maso jeho. A znovu zní děsivá ukrajinská koleda třicátých let: …náš soused už zešílel,/ děti svoje snědl.
Oni nás tu zabíjejí…, posteskla si Jonesovi žena v davu peroucím se o několik bochníků chleba pod velkoplošným plakátem usměvavého Stalina s kyticí pšenice, rozdávajícího lidu „blahobyt“. Mysleli si, že můžou podle svého změnit přírodní zákony… V té chvíli NKVD Jonese dopadne, vleče ho k automobilu a k tomu zní v té době ještě neznámý názvuk slavné Svaté války věhlasného sbormistra Alexandrova – Vstavaj, strana ogromnaja, vstavaj na smernyj boj…, jež burcovala lidi v zákopech až od roku 1941.
Ani George Orwell nevěřil
Holland vložila do Občana Jonese i postavu socialisty George Orwella (Joseph Mawle) a několik citací z jeho Farmy zvířat. Ta vyšla sice až krátce po konci druhé světové války, ale už vyzbrojena poznanou realitou, jakou světu otevíral oči Gareth Jones. Mocní jeho doby ho měli málem za podivína a očitému svědectví o hladomoru na Ukrajině se v rámci udržování rozvíjejících se obchodních vztahů se Sovětským svazem zdráhali uvěřit. Jedni nevěřili, jiní dál světovou veřejnost mátli, a to ještě i v čase Stalinova velkého teroru ve druhé polovině třicátých let. V socialistickou proměnu světa věřil tehdy i Orwell. A svět mátli Gorkij, Šolochov, u nás třeba Nezval, Fučík…
…náš soused už zešílel,/ děti svoje snědl. Foto Totalfilm.cz
Rusové však nezaháleli. Jako se Stalin vypořádal s Trockým roku 1940 až v Mexiko City, jeho pěst dopadla prostřednictvím agentů NKVD už mnohem dřív na Jonese. V Mongolsku ho unesli bandité a zastřelen byl den před třicátými narozeninami 12. srpna 1935. Jeho protipól Walter Duranty zemřel poklidně na Floridě v roce 1957 a Pulitzerova cena za jeho lži o šťastném životě v SSSR mu odebrána nebyla.
A to už je přesah filmu do našich dnů. Násilná anexe ukrajinských území v roce 2014 ještě ponechala svět v blahobytném zimním spánku. Stejně jako zvěrstva ruské armády v Čečensku, Gruzii i jinde. Povážlivě ubylo i pamětníků Československa 1968 nebo Maďarska 1956. I v předjaří 2022 mnozí ještě spali! Tři roky po natočení Občana Jonese – a jeho odvaha vyslovit pravdu o Stalinově Rusku byla v roce 1933 opravdu občanská a stejně donkichotská jako fakta snášená v prvních měsících kruté Putinovy války proti zřetelně světovládné velkoruské nacionalistické doktríně. Vlastně až do Buči. Zase na Ukrajině.
Stále jen ostýchaví?
V opatrnické české nátuře se najednou divíme, kdeže se vzaly houfy dezolátů na Václavském náměstí či u České televize. Přitom veřejnoprávní médium nedokáže ani v jednom případě zařadit Občana Jonese do hlavního vysílacího času. Chiméra sledovanosti je všemocná. Co na tom, že je v rozporu s posláním a zadáními média veřejné služby. Že v noci?! Odvysílali jsme, a basta. Ono to souvisí už s oním vykolejením názvu filmu. Co se vlastně změnilo například od roku 1977, kdy čeští normalizátoři pozměnili název vynikajícího sovětského filmu Larisy Šepiťkové Voschožděnie (Nanebevstoupení) na odpudivý titul Vzestup. Nebo jiskrné jméno herce Iskremase (Iskustvo revoljucionnych mas) ze Sviť, sviť, má hvězdo Alexandra Mitty na „remoplátkového“ Remasuma české titulkové verze (Revoluční masové umění). Potřen a znevážen byl tehdy zejména v pilotním díle Ukrajinky Šepiťkové smysl příběhu i jeho naléhavé poselství: onen věčný svár bezuzdného, nevzdělaného barbarství s geny mongolské Hordy s nenápadnou, inteligentní, deptanou, avšak věčnou sebekultivací ruského světa.
Opusy Agnieszky Holland dosáhly už dvakrát k nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film: pro Bittere Ernte (Trpkou žeň) v roce 1985 a pro Evropu, Evropu v roce 1990. Hned její prvotina Provinční herci, natočená v roce 1978, obdržela o dva roky později Cenu poroty v Cannes a Evropa, Evropa dobyla na jihu Francie Zlatou palmu.
Občan Jones takový úspěch kupodivu nezopakoval, i když ho považuji za režisérčin film nejpalčivější, nejzávažnější, nejpromyšlenější, nejaktuálnější. Dospěl sice k nominaci na Zlatého medvěda Berlinale 2019, měl i devět nominací na Polské filmové ceny 2020 (nejlepší film, režie, scénář, kamera, výprava, střih, kostýmy, masky, Cena diváků), zůstal ale bez ocenění. Nedivil bych se, že povšimnut méně než jiné její filmy zůstal pro onu nevyléčitelnou ostýchavost až vstřícnost „ve jménu utopické budoucnosti“ k chapadlům porevolučních ruských carů, kteří ve skutečnosti byli, jsou a budou vždy připraveni ujařmovat svět ve jménu vlastní zlovolné bezduchosti.
Pan Jones / Obywatel Jones / Mr. Jones. Režie Agnieszka Holland, scénář Andrea Chalupa, kamera Tomasz Naumiuk, hudba Antoni Komasa-Łazarkiewicz. Polsko / Velká Británie / Ukrajina, 2019, 119 min (Special Edition: 141 min, Alternativní 114 min).
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 33)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Nemyslím,
že je tak nutné prosazovat „hlavní vysílací čas“. Od umění není třeba vyžadovat didaktický účinek. Od toho jsou zprávy a dokumentární pořady. Důležité je, že ČT tento film uvedla. Kdo chtěl, snímek si našel. Navíc jej bylo (a do 5. 12. ještě je) možné zhlédnout na webových stránkách ČT.
Nejsem z něj – po filmové stránce – tak nadšenej, ale úlohu světlonoše do historie hladomoru na Ukrajině a připomenutí osudů novináře Garetha Jonese splnil na výbornou. Myslím, že dlouhé záběry Jonesova putování hladomorem postiženou Ukrajinou jsou filmové dění retardující, bez dramatického spádu a účinku. I samotný Jonesův příběh je příliš zacílený na jeho posedlost novinařinou bez rozpracování dalších stránek jeho života a osobnosti. Svět v Moskvě (večírky tzv. smetánky) je příliš spektakulární, neodpovídající oné době, a snímek (atmosféru společnosti) posouvají někam jinam, spíše do tehdejšího Berlína. Problematické je podle mě i zarámování děje do Orwellovy Farmy zvířat (autor ji psal mnohem později, až v době 2. světové války, poprvé vyšla v srpnu 1945). Chápu je a smysl a dopad filmu rozšiřují, myslím ale, že se z tohoto motivu dalo/mělo vytěžit víc, anebo jej opustit zcela. Jako příklad filmařsky (a dramaticky) podle mne působivějšího zpracování obdobných témat lidské apatie, sounáležitosti a politické krutosti (v tomto případě z doby 2. světové války) se mi při sledování hned vybavil formálně blízký film – Polanského Pianista.
A co se týká překladu názvu – Češi přejali překlad do angličtiny – Mr. Jones, tedy Pan Jones. Těžko se za to na ně zlobit. Jelikož Občan Kane se jmenuje v angličtině Citizen Kane, pro mezinárodní uvedení se tedy zřejmě sama Holland (jistě o překladu minimálně do angličtiny ví a – předpokládám – že s ním souhlasí) rozhodla vazbu na Orsona Wellese oslabit. Podle mne udělala dobře, neb s Wellesovým snímkem nemá Obywatel Jones mnoho (a to nejen po obsahové, ale především formální stránce) společného.
04.12.2022 (18.21), , Trvalý odkaz komentáře,