Mezzosopranistka Libuše Márová: Vědět, kdy skončit, je také velké umění

V letošním roce obdržela Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru opery Libuše Márová. Jak tato mezzosopranistka profesně začínala a co považuje za největší úspěchy? Na tyto otázky a mnoho dalších jsme získali odpovědi.

Ceny Thálie, které uděluje Herecká asociace pod záštitou ministra kultury, jsou každoročně mimořádnou událostí s napětím očekávanou odbornou i laickou veřejností. V letošním roce obdržela tuto cenu za celoživotní mistrovství v oboru opery Libuše Márová. Jako zcela mimořádný zjev s jedinečným altovým zabarvením hlasu a výrazným hereckým talentem byla už ve dvaceti dvou letech angažována na naší první scéně. Mnoho rolí si zazpívala i mimo naši republiku, jezdila do zahraničí jednak s ansámblem Národního divadla, ale často také pohostinsky přes Pragokoncert. Některé role musela zvládnout ve vícero jazycích, z nichž nejneobvyklejší asi byla role Carmen v norštině. Paní Márová si stále udržuje přehled o dění nejen na české kulturní scéně, umí vyprávět poutavě, s neutuchající energií a s grácií pravé operní divy.

Začnu trochu netradičně otázkou, která se nabízí. Je sólistka baletu Národního divadla Nikola Márová vaše příbuzná nebo jde o pouhou shodu jmen?
Často se mě na to lidé ptají – je to ale pouze shoda jmen, mně nebylo dáno mít děti. Když jsme se spolu s Nikolou poprvé setkaly, říkala mi, že se jí lidé často ptají „na maminku“ a myslí tím mne. Ale to já bych spíše už mohla být její babička! Bohužel tedy nejsme příbuzné a máme společné „jen to umění“ a působení v Národním divadle.

Nyní tradiční otázka – pocházíte z hudební rodiny?
Ne tak docela z hudební, ale určitě z hudebně založené, rodiče nebyli profesionálové, i když byli vynikající muzikanti. Tatínek byl učitel a velice dobře hrál na housle a na violu. Maminka byla nadaná klavíristka, přesto vystudovala obchodní akademii, protože děda měl obchod a plánoval jí předat podnikání. Na klavír ale hrála tak dobře, že mě doprovázela, když jsem dělala zkoušky na HAMU. Takže maminka mě učila na klavír a tatínek na housle.

Učila jste se tedy i na housle – patříte ke šťastlivcům, kteří mají absolutní sluch?
Naštěstí ne, nemám absolutní hudební sluch, ten je pro zpěváky nebezpečný. Orchestr má mnohdy ladění o trochu níž nebo o kousek výš, to bych trpěla celý život!

Jak jste se dostala k opernímu zpěvu? V kolika letech jste začala zpívat? Můžete zavzpomínat na svá školní léta? Kdo z pedagogů vás nejvíce ovlivnil?
Jako dítě jsem vůbec nezpívala. Maminka říkala, že už v porodnici jsem vydávala hluboké zvuky. Nikdy jsem neměla takový ten slavičí sopránek, takže nikdy nikoho nenapadlo, že bych mohla zpívat. Proto jsem nechodila do žádného sboru. Až ve dvanácti letech, když jsem si u nádobí zpívala hity Richarda Adama a Jiřiny Salačové, maminka zjistila, že mám hlas a začala jsem jezdit do Klatov do hudební školy. Potom mi maminka našla profesora Michala Zabejdu v Praze – vstávala jsem v půl čtvrté a „pomalíkem“, protože jsme neměli peníze na rychlík, jsem jela ze Šumavy na hodiny zpěvu a pak zase zpět. Najednou jsem ale přestala vyhrávat Soutěže tvořivosti mládeže, tak mi maminka sehnala učitele Josefa Frýdla, který mě zcela nezištně a zdarma připravil na zkoušky na HAMU. On byl invalida, přišel o obě nohy – a k invalidnímu důchodu si nesměl v socialistickém režimu přivydělávat, nemohl „podnikat“. Takže jsem musela jít dokonce kvůli tomu svědčit k soudu, že mě opravdu celý rok učil zcela zdarma. V roce 1961 jsem maturovala na jedenáctiletce v Plzni a potom jsem šla přímo na HAMU. Tam byl mým učitelem Přemysl Kočí. Herectví mě učil Bohumil Zoul. Nejvíce mě ale naučila altistka Štěpánka Štěpánová. V posledním ročníku HAMU v roce 1965 jsem získala angažmá v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde jsem už zpívala sólové role. Tam jsem se dostala tak, že jsem předzpívala Bohumíru Liškovi, který učil na HAMU a zároveň byl šéfem opery v Plzni. Na jevišti se spolu s ním 23. prosince sešlo pět plzeňských sólistů – já mám 24. prosince, přesně na Vánoce, narozeniny – a hned od 1. ledna mě vzali, tak to byl krásný dárek! Já v Plzni s maminkou bydlela, takže to pro mě bylo jako splněný sen. Pak mi za rok a půl nabídli, abych šla v pouhých dvaceti dvou letech do Národního divadla – a to se tenkrát neodmítalo, za nás to byla taková meta. A tam jsem zůstala přesně čtyřicet let…

Záviděla jste někdy sopranistkám to množství titulních rolí? Nebo vás repertoár pro mezzosoprán a alt dokázal uspokojit?
Vytvořila jsem za svou kariéru snad všechny role svého altového oboru v českých i světových operách, všech stylových období a ztvárnila jsem na 90 postav. Přesto jsem jim trošinku záviděla! Ony tam měly ty Rusalky, Violetty, Milady, Šárky… skoro vždycky ty hlavní role. Ale zase mají kratší životnost. Zato já jsem mohla zpívat do dvaašedesáti. Posledních deset let to byly babičky, chůvy, to také někdo musí dělat – a mladých je na to škoda! Nejsou to sice velké role, ale moc hezké. Jezdila jsem s tímto repertoárem hostovat i do své milované Plzně.

Když jste výše hovořila o té trvanlivosti altistek, proč jste odešla do „operního důchodu“?
Každý to máme nastaveno ve svém nitru jinak. Měla bych pocit, kdybych zůstávala déle, že exhibicí stáří bych dehonestovala svou předchozí kariéru. Já si kondici udržuji cvičením pilates, hlas mám jakž takž ještě dobrý – ve škole jako pedagožka jsem byla schopná děvčatům ukázat ledajaký tón – ale na jevišti už bych to nechtěla předvádět, na velkou operu už by to nebylo. I z HAMU jsem odešla v sedmdesáti pěti, abych dobrovolně uvolnila místo mladším. Vědět, kdy skončit, je také velké umění…

Od šedesátých let jste se jako jedna z mála umělců dostala za hranice socialistického Československa k hostování v zahraničí, a to i na Západ. Máte zmapováno, kde všude jste vystupovala?
Dá se říci, že jsem sjezdila jako členka ansámblu Národního divadla téměř celou Evropu, byli jsme i několikrát v Japonsku, v Hong Kongu, v Číně… Tehdy se ven jezdilo pouze přes Pragokoncert, tam jsem předzpívala norskému šéfovi opery a on si z třiceti zpěvaček vybral mě na roli Carmen.  Chtěli mě do angažmá u nich v Oslu, jenže já jsem byla právě čerstvě vdaná a měla krásné role v našem Národním divadle. Tudíž jsem tam v letech 1969–1972 létala na hostování. Jednalo se o 35 představení – a tak mě požádali, abych to nastudovala v norštině a já jim na to kývla, i když jsem předtím nikdy norštinu neslyšela. Pro mě tehdy nic nebyl problém – dali mi klavírák s norským libretem, sehnala jsem si na norské ambasádě jednu paní – norskou rodilou mluvčí, poznamenala jsem si výslovnost – a přes prázdniny jsem se to zvládla celé naučit zpaměti. Jenomže když jsem tam přijela, Norové byli zděšeni. Zpívala jsem to totiž v severském dialektu. Musela jsem se to celé přeučit, což bylo příšerné.

Další moje významné hostování byla Komische Oper v Berlíně, kam mě pozvali na roli Dulcinei v Massenetově Donu Quichotovi. Jenže po mnoha představeních bohužel režisér Götz Friedrich emigroval do Západního Německa, tak se to okamžitě přestalo hrát, jak bylo tehdy zvykem. To byla pro mě velká škoda! On mě tenkrát zval i na Západ, ale já jsem bohužel neměla povolení, tzv. doložku – tím jsem přišla v oné době o mnoho nabídek. Intendanti z mnohých divadel, kteří mě viděli někde vystupovat, volali na Pragokoncert a ti jim lhali, že nemám čas, neboť tam měli své koně, kterým chtěli umožnit kšefty ve světě. Takové věci se tu tehdy děly… Ale to jsem si jen tak posteskla, nechci si stěžovat, i tak jsem zažila mnoho hezkého a oproti jiným jsem měla opravdu veliké štěstí…

Z výše uvedeného vyplývá, že jste musela zpívat některé role ve vícero jazycích – nepletlo se vám to?
Zmíněnou Carmen zpívanou norsky jsem se ještě učila v originále, protože jsem jezdila zpívat na některá hostování do jiných zemí, například Istanbulu, i do Bratislavy na Slovensku, do několika měst v bývalém Sovětském svazu atd. Pak jsem pohostinsky vystupovala s Carmen i v Budapešti – neděste se, nebylo to maďarsky. Oni to zpívali maďarsky a já poprvé česky – to nebyl vůbec problém, podle hudby jsem věděla, kdy mám nastoupit. Ale jednalo se také o větší počet představení, proto mě požádali, abych se to naučila ve francouzštině. Naštěstí francouzsky uměl výborně můj druhý manžel. V Národním divadle jsem pochopitelně v té době Carmen zpívala česky. Takže jsem roli Carmen zpívala střídavě ve třech jazycích, naštěstí to můj mozek zvládl, ono se to tam vždycky nějak přepnulo a jazyky se mi kupodivu nepletly dohromady. Prostě vytáhnete ten správný šuplíček a už to jede samo. Ulriku v Maškarním plese – krásná altová role – tu jsem zpívala nejdříve tady česky, potom německy v Komische oper Berlin, potom jsem se ji naučila italsky a jezdila ji zpívat pět let do Amsterdamu a do Budapešti. Do Amsterdamu jsem jezdila zpívat i Varvaru z Káti Kabanové. A kalhotkovou roli Medoro z Tamerlána Georga Friedrica Händla.

Zmínila jste, že jste jezdila i do zemí Sovětského svazu?
Když nás Pragokoncert vyslal na Západ, tak potom jsme na revanš museli jet i na Východ, to se nesmělo odmítnout. Mně ani hostování v Rusku nevadilo. V Sovětském svazu byla krásná divadla a výborní zpěváci a báječní lidé! My jsme se od toho režimu úplně oprostili a žili jsme jen uměním. Akorát jsem byla šokovaná v Balšom Těatre v Moskvě, tam měli tři vchody pro zaměstnance – jedním mohli procházet jen sólisté, druhý byl pro sbor a muzikanty, třetím chodili technici, kostymérky a ostatní zaměstnanci. A tato hierarchie se tam velmi striktně dodržovala.

A ještě nějaká hostování?
Další hostování v divadlech bylo v Lisabonu, Paříži a Madridu, kde jsem ztvárnila menší roli v Lišce Bystroušce s tamními ansámbly. Na YouTube lze toto představení najít, stejně tak jako například Dona Quichota z Komische Oper. Kdo má zájem, nechť si to dohledá.

Měla jste pouze účinkování v operách nebo jste vystupovala i na koncertech či recitálech?
Skoro deset let jsem jezdila do Berlína vystupovat i koncertně, například s druhou Mahlerovou symfonií, Schumannovým oratoriem Das Paradies und die Peri, k dalším patřilo Vánoční oratorium J. S. Bacha, pak též Mahlerova Píseň o zemi – přiznám se, že jsem se divila, jak často mě zvali na německý repertoár. Dvořákovy Cigánské melodie jsem natáčela i v německém rozhlase v úpravě pro orchestr – ty byly v češtině, ale například Biblické písně se tam zpívaly i v německém překladu.

Potkala jste v životě mnoho osobností, které z nich vás výrazně umělecky ovlivnily?
Z českých dirigentů to byli na prvním místě Bohumil Gregor, Jaroslav Krombholc, Josef Kuchinka a Jan Štych, ze zahraničních bych jmenovala Kurta Mazura. Z režisérů to byli naši vynikající Václav Kašlík, Karel Jernek a Ladislav Štros. Režisér Walter Felsenstein mi malými připomínkami zásadně pomohl v přemýšlení o roli – maličký příklad: při předzpívání jsem mu zazpívala kousek Habanery. Přiběhla jsem na jeviště, zaujala postoj, odzpívala, odběhla. A on mi potom dal velmi cennou radu do života. Řekl: „Ty přijdeš jako Libuše Márová, odzpíváš jako Carmen, a poté odcházíš opět v civilu jako Márová. A to je špatně! Ty už musíš přicházet a odcházet jako Carmen“. Tato jeho slova se mi už navždy vryla do paměti a snažila jsem se toto pravidlo předat i svým žákům. Role začíná už prvním krokem na jevišti…

Dlouhou dobu jste byla sólistkou opery Národního divadla. Které z vašich četných rolí v Národním divadle vám byly nejbližší?
Neopominutelnou a nejslavnější je Carmen, kterou jsem zpívala ve dvou inscenacích. První byla velmi moderní v režii geniálního Václava Kašlíka, další asi po deseti letech Karla Jerneka. Byly velmi rozdílné, ale obě krásné! Ráda jsem zpívala i Ulriku v Maškarním plese; Wagnerovu Fricku ve Valkýře, Mozartovu Dorabellu či Fibichovu Isabellu v Nevěstě Messinské, Pannu Rózu v Tajemství, Marinu v Borisi Godunovovi aj. Také jsem milovala všechny tzv. kalhotkové role, například Cherubína z Figarovy svatby nebo Záviše z Čertovy stěny od Smetany. No a pak už přišly s věkem na řadu chůvy a babičky – ke sklonku mé kariéry v Národním divadle to byla Stařenka v Janáčkově Její pastorkyni či Stará Slovenka v Krutňavě, Háta v Prodané nevěstě, Annina v La Traviatě, Giovanna v Rigolettovi, Hraběnka v Pikové Dámě. Byly to role sice menší, ale krásné!

Sledujete nadále dění v Národním divadle, Státní opeře a dalších operních scénách?
Do divadla chodím poměrně často, Národní divadlo na nás pamatuje, my – jejich senioři – máme pozvánky na druhou premiéru. Bohužel to, co tam někdy vidím, mi často nekonvenuje… Netvrdím, že by vše muselo být zpracováno klasicky, ale když je někde zbytečná vulgarita, když to nemá adekvátní opodstatnění, nekoresponduje to s hudbou, tak mi to vadí a myslím, že nejen mně.

A co vaše působení v rozhlase a v televizi?
V rozhlase jsem natočila opravdu velké množství písní s klavírem i s orchestrem, operních árií i celých oper. Jednou jsem požádala rozhlas o vypsání všeho, co jsem tam vytvořila – a docela jsem žasla, na kolik stránek ten seznam vydal!

Za mlada jsem v televizi hrála několik operních rolí na playback jiných pěvkyň, jak tehdy bývalo zvykem. První byla Jenůfa v Její pastorkyni, pak Vendulka v Hubičce, trojrole ve Výletech pana Broučka, Vlasta v Šárce, Anežka ve Dvou vdovách. V inscenaci Tajemství jsem ztvárnila pěvecky i herecky Pannu Rózu. Ve slavné Rusalce z roku 1977 režiséra Petra Weigla vidět nejsem, tam Ježibabu hrála Jaroslava Adamová, a prý někde brblala, že se té Márové těžce trefuje otvíráním úst do zpěvu. (smích) Tím nejtěžším v televizi byly přímé přenosy koncertů z Hudby z respiria. Většinou to byly písně s klavírem. To byly nervy! Zpaměti, i co se splete, všechno jde do éteru. Také mě bavily Bachovy kantáty s Milanem Munclingerem.

Pokud se nepletu, v roce 2020 jste skončila i s pedagogickou kariérou…
Je to velmi zodpovědná a ošemetná práce. Začala jsem až v 55 letech, kdy jsem nabyla dojmu, že už mohu začít předávat své celoživotní zkušenosti. Obávala jsem se, abych někoho nezkazila, což se snad nestalo. Bavilo mě to, studenty jsem měla ráda a dodnes udržuji s některými kontakt. Občas ke mně někdo z nich zavítá na čaj, přivede ukázat děti, pochlubí se kariérou – a to je pro mne příjemné posezení a popovídání. Mám z toho radost.

Obdržela jste ocenění „zasloužilá umělkyně“. Co si myslíte o tom, když někdo na protest z politických důvodů ocenění odmítne nebo vrátí?
Bohužel jsem si to ocenění v roce 1981 od prezidenta Husáka převzala. Po roce 1989 mnozí zasloužilí umělci udělali (dle mého mínění) laciné alibistické gesto. Odevzdali titul s tím, že jim byl udělen minulým režimem. Pokud jsem tehdy neodmítla (jako Pepíček Kemr, který nepřevzal titul z morálních důvodů), neudělala jsem toto teatrální demonstrativní gesto jen proto, že se to teď může. Toť vše.

Ocenění Thálie vám muselo udělat velkou radost. Thálie je v řecké mytologii dcerou boha Dia – jde o Múzu veselého básnictví, komedie a pastýřských zpěvů. Dokážete se s touto Múzou ztotožnit?
Byla jsem mile potěšena, že si na mě vzpomněli – a zároveň velmi překvapena, že mi ji dali letos a ne až příští rok, kdy budu mít životní jubileum. Prý to chtěli rozlišit, abych ji opravdu měla „za celoživotní mistrovství v opeře“ a nikoliv „za dožití se osmdesátky“. Co se týče veselí a komedie, na to mě moc neužije, jsem povahy spíše melancholické. Ráda čtu náročné psychologické romány. Ale pastýřské zpěvy, to jsem dokonce měla jednou v roli.

Skleněnou sošku Thálie vyrábí sklárna Ajeto z Lindavy na Českolipsku – kde tento skvost máte vystaven?
Průhlednou skleněnou asi půl metru vysokou sošku zatím stěhuji po bytě a doposud hledám pro ni to správné místo. Zdá se mi, že nikde ne a ne správně vyniknout…

Děkuji vm za rozhovor a přeji hlavně zdraví do dalších let!