Všechny tři muzikály jste v Městském divadle uvedli letos. To je pořádná porce velkých rolí.
Je to náročné, od léta loňského roku, než jsme odpremiérovali Sněhurku, jsem měl hodně natáčení. Kromě role prince jsem zároveň dělal i asistenta režie, takže to bylo výživné. Jen co to skončilo, začaly Kříže, to byl jiný druh práce. Role Luky je větší, expresivní a náročná na emoce, ale cítím se v ní moc dobře. A příběhu moravské legendy musíte vzdát hold. Robin Schenk k Devíti křížům napsal famózní hudbu, jen to napsal strašně vysoko. (směje se)
Po Křížích, které jsou mimochodem podle mě geniální dílo, jsem si říkal, že mám to nejtěžší za sebou, ale přišel Medicus. Je napsaný ještě výš a má mnohem víc zpívání. Je to velkolepý muzikál a Medicus je opravdu hlavní role, při níž prakticky neslezu z jeviště, nemám skoro ani čas se napít. Ale věřím, že jsem se s tím popral, výsledek je uspokojivý a divákům se líbí. Mě to moc baví.
Nepletou se vám pak hudební čísla napříč muzikály, navíc když je ve dvou případech vaší partnerkou na jevišti Kristýna Daňhelová?
Ne, mozek se nějak přepne a neplete se to. Ale dílem náhody vyšlo celkem vtipně, že navíc jejího otce hraje v Medicovi i Devíti křížích Rastislav Gajdoš, takže se potkáváme u šaten a pozdravím ho jako tatu od mé milé. Děláme si legraci, že už navždy budeme v rolích otce Kristýnky a jejího milého.
 |
Na jevišti působíte jako pohodář. Jste takový i v životě?
Ve Sněhurce hraju usměvavého naivku, to je mi asi v něčem blízké. Rád si ze sebe dělám srandu a trapnost je mi velice blízká, takže jsem v té roli vycházel i trochu ze sebe. Pohodář je asi jedna z mých částí, myslím, že každý máme charakter rozvrstvený do několika obalů.
Zahrajete si radši záporáka, nebo klaďase?
Dovolím si říct, že mi na tom nezáleží, více příležitostí však dostávám v kladných rolích. Důležité pro mě je, aby postava nebyla černobílá. Mám rád, když se postava vyvíjí a není jednotvárně zlá nebo hodná. Herec si za zápornou postavou musí stát a nebýt jen bezmyšlenkovitě zlý.
Kromě divadla hrajete také v seriálech. Stává se vám, že vás na ulici lidé osloví jako Denise z Ulice?
Stává, asi nejčastější otázka je: Jste to vy?, na což já reaguju: A kdo? (směje se) Když se se mnou chce někdo vyfotit, potěší mě to a chápu, že to divákům Ulice udělá radost. Ale třeba nedávno na mě pán na ulici volal: Hele, Denisi, nemáš trávu? To už je míň příjemné. Postava Denise začínala asi před třemi lety jako feťák a dealer marihuany, volnomyšlenkářský kluk, co rozvážel pizzu a u toho prodával trávu. V posledním roce pracuje v kavárně a je to slušný hoch.
Tedy napravený záporák...
Ano, ale někdy od září se opět stal záporákem, protože vyšlo najevo, že podvedl svoji přítelkyni. Diváci ho proto moc v oblibě nemají.
Své soukromí se snažím spíš chránit, nevyhledávám večírky, kde je bulvár a ptá se na ryze osobní věci. Nejsem ani moc aktivní na sociálních sítích.
Libor Matoušherec
Natáčení na placu bývá i brzo ráno, po večerním představení v Brně je asi cesta do Prahy docela krušná, ne?
To ano. Je to na úkor spánku, když jsme hráli na Biskupském dvoře a končili o půlnoci, šel jsem spát v jednu ráno, a když jsem měl v 5:40 nástup v ateliérech v Hostivaři, moc jsem toho nenaspal. Někdy mě odvezli moji blízcí. Je to zápřah, ale můžu si za něj sám a nastěžuju si. V angažmá jsem v divadle a natáčení je takový doplněk. Stojí to za to, je to pestré, ale v rámci mezí. Říká se, že v naší profesi má člověk buď všechno – spí tři hodiny, neví, co se dřív učit, jede na 120 procent, nebo nic – zkouší malou roli, hraje pár představení a čeká na příležitost.
Chcete být dál hlavně divadelní herec?
Můj vysněný ideál je být dál v angažmá v Městském divadle, mít přiměřeně práce, sloužit divadlu, zároveň mít čas i na osobní život a třeba pětkrát do měsíce sednout do auta a jet něco hezkého natočit do Prahy.
Využijete na jevišti něco z natáčení?
Nedávno jsme se o tom bavili s Ondrou Studénkou, s nímž se potkávám jak na jevišti, tak při natáčení Ulice. Díky natáčení jsem schopen i na jevišti pohotověji reagovat. U seriálu máte občas možnost text ze scénáře říct svými slovy, když ho zapomenete, máte dvě možnosti: buď zastavit natáčení, nebo z toho vybruslit a improvizovat v rámci významu a kontextu, což je samozřejmě výhodnější.
Mám pocit, že ke mně hudba odněkud přichází, říká autor muzikálového hitu |
Co na takovou improvizaci pak říkají vaši kolegové na jevišti?
Naštěstí výpadky textu nemívám, jde spíš o změnu nějakého slovíčka. Při představení se to tolik neděje, ale když se během zkoušení učím texty, skáčou mi do hlavy tak nějak přibližně. Ten finální dostanu do hlavy až tak v generálkovém týdnu. Jsem už domluvený s nápovědou a uklidňuju ji, že vím, co mám říct, jen se k tomu někdy dostanu svými slovy.
Zahrál jste si i vojenského lékaře ve výcviku v seriálu 1. mise. Prý jste chtěl být kriminalista nebo vojenský lékař, herectví je od toho však poměrně vzdálené...
Chtěl jsem pomáhat světu, nakonec jsem se přes kapelu na gymplu dostal až k přijímačkám na JAMU na muzikálové herectví. Řekl jsem si, že Noc na Karlštejně znám, zazpívám i vlastní píseň a lidovku? Chodil jsem do Jehnic na hody, takže to zkusím. Vyšlo to a já tak našel práci, která pro mě není prací. Když něco hodně chcete, musíte si jít za tím a ani na chvíli nezaváhat.
Po škole jste však nešel hned do Městského divadla, nýbrž jste se vydal na hostování po republice. Proč?
Necítil jsem se pro Městské divadlo Brno dostatečně dobrý, musel jsem pro něj uzrát. Vážil jsem si ho a nechtěl jsem tam přijít jako někdo, kdo umí jen procento z toho, co by mohl umět. Vypadl jsem z Brna a hostoval jsem v Divadle na Vinohradech, kde jsem měl tři věty, ale byla to super zkušenost. Pak jsem šel do Plzně, Ostravy, měl jsem nabídky ze Šumperka a Chebu. Zlomový projekt byli Bídníci v Bratislavě, kde jsem se potkal s Petrem Gazdíkem. Ten mě pozval na konkurz na Mamma Mia! a potom si mě k sobě zavolal pan ředitel Moša a nabídl mi angažmá. Tím v roce 2018 začala má dráha v Městském divadle.
Libor Matouš (27)
|
Voják v seriálu 1. mise – bylo to náročné natáčení?
Nejhorší bylo strašné vedro, když na nás v létě pralo sluníčko. Jinak na kameře to vypadá, jak dřeme, ale když jsme natáčeli scénu s 50 kliky, zapne se kamera a začnete počítat od 48. Horší jsou scény, když se točí dialog a vy v pozadí za tím klikujete, dialog se nedaří a musí se opakovat. To si zacvičíte, ale já jsem to bral jako posilovnu zdarma.
Když se v seriálu, jako je Ulice, objeví nová tvář, zaujme hned bulvár. Řešíte pak osobní články, které o vás vyjdou?
S bulvárem mám takovou zkušenost, že si informace vytrhává z kontextu a spojuje, jak se to hodí. Své soukromí se snažím spíš chránit, nevyhledávám večírky, kde je bulvár a ptá se na ryze osobní věci. Nejsem ani moc aktivní na sociálních sítích; když někdo sdílí, co snídá nebo jak venčí psa, přijde mi to úsměvné. Naše práce by měla být spíš o tom, co předvádíme na jevišti nebo před kamerou, nechci se stát tím, kdo prodává své soukromí nebo dobré skutky. Jak začala válka, spolu s kolegy jsme vyrazili na Ukrajinu dovézt nějaké věci a pomohli jsme několika matkám s dětmi, ale neměl jsem potřebu to nikde sdílet.
Začíná advent, jak prožíváte předvánoční období?
Dárky už nesháním na poslední chvíli, protože nemám rád davy v obchodech, takže se to snažím víc promýšlet a od září skládat v hlavě tipy a dárky nakoupit v předstihu. Vánoce mám rád a líbí se mi, že je to čas pro setkávání s mými blízkými. Rád si zajdu na vánoční trhy, dám si svařák, koupím bramborák, poslechnu kapelu. To mám v Brně rád.
