MILAN BLAHYNKA

Sveden k tomu radostí blízké mi bytosti, nevývratné radosti z nabyté svobody, ač je ta bytost vlastně v mnohém dost nesvobodná a nějak to nevidí, protože nechce vidět, umínil jsem si pojednat o pocitové svobodě, obdobě často uváděné pocitové teploty. Napsal jsem o tom a otiskl už i pár řádek, ale při důkladnějším zamyšlení se mi paralela ukazovala jako nepřesvědčivá, plochá, „rvaná“, jak těžce ždímaným výkonům trefně říká tuším Jiří Suchý. Na teplotu, ať venkovní, ať doma, máme teploměr, který nelže, není-li to zmetek. Opravdu je třeba 20 celsiů, a nám se zdá, že je sotva šestnáct, anebo naopak pětadvacet, to podle toho, jestli je bezvětří, nebo vane, podle toho, co máme na sobě, podle toho, jak jsme otužilí nebo jak jsme se vyspali, a zdá se nám tepleji nebo chladněji někdy každému jinak, někdy však všem stejně, a o pocitové teplotě se pak už zmiňuje rozhlas, televize a Internet.

pocitovou svobodou je to horší, protože neexistuje žádný obecně přijímaný svobodoměr. „Dělej si, co chceš“ je klasická, málokdy finální věta mileneckých a manželských hádek, věta, jíž právem neprávem rozčilená partnerka/rozčilený partner dává svému protějšku plnou svobodu. To předpokládá existenci reálné nesvobody v manželství, do něhož se vstupuje (pokud se neuzavírá z donucení jakéhokoli druhu) ze svobodné vůle a do něhož si snoubenci slibují věrnost, tedy se zříkají části nebo úplné své osobní svobody v zájmu rodiny. Podobně se vzdávají – zpravidla jen zčásti – své osobní svobody milenci v zájmu trvání vztahu, institucionálně nijak nejištěného, a proto někdy přísnějšího než manželství.

Ponechejme stranou časté případy, kdy „dělej si, co chceš“ je vlastně jen vyhrůžka, v níž je jen zamlčeno temné pokračování „a uvidíš“. Znovunabytí svobody je obtížnější než její ztráta a není zadarmo, ani když se rozcházejí nesezdaní. V okamžitém vzteku chrlené a zejména opakující se exploze nespokojenosti, paradoxně vyhrožující navrácením jedné z největších hodnot, které má člověk, obnovením svobody obou partnerů, neberou se vážně. Úplně jinak se to má se svobodou obou, která byla dovršena rozvodem/rozchodem. To je v jejich vztahu svoboda už reálná, ale oba ji nevnímají stejně, i když někdejší partneři obnovou svobody neutrpěli de facto ani co do své pověsti, ani ekonomicky, ani co do svých dalších životních šancí.

Neboť lidé se liší nejen papilárami a DNA, ale také tím, co prožili a co by rádi prožili, také každá situace je jedinečná, prochází jí každý po svém. Osmělen poznáním, které vedle teploty fyzikálně změřitelné a také běžně měřené ví o teplotě pocitové, která se od teploty na teploměrech liší pod vlivem nejrozmanitějších faktorů někdy až překvapivě, dovolil jsem si v čase oslavování Třiceti let svobody (jak se nerozpomenout na okřídlený výrok z doby po první světové válce, na Tři sta let jsme trpěli, jemuž se s chutí smál Jan Werich) navrhnout pojem pocitová svoboda.

Svoboda se samozřejmě dá definovat jako stav nebo postavení bez jakékoli závislosti a omezení v myšlení a jednání; nikdy není naprostá, nemáme svobodu žít skutečně v jiném čase, než do jakého jsme se narodili; takovou možnost nabízí v životě jen fantazie skrze vyprávění, literaturu, scénu, film, hudbu a výtvarná umění. V osobních dokumentech dlouho uváděný stav: svobodná/ý (na rozdíl od stavu: vdaná/ženatý), popřípadě rozvedená a rozvedený (nebyl by adekvátnější termín z manželských pout osvobozená/ý?), týkal se toliko postavení z hlediska rodinného práva nebo pravidel společenského chování.

Lze si představit dialog:

– Jste svobodný?

– Ne, ženatý.

– Cítíte se svobodný?

– Ne!

– ?

– Jsem otrok své ženy.

Protože člověk je tvor společenský, lze uvažovat nanejvýš o míře svobody; žák, student, vysokoškolský posluchač je svobodný jen v mezích školního řádu, zaměstnanec jen v souladu s provozními pravidly a pozicí v podnikové hierarchii. Povolání nazývaná svobodná mají k dokonalé svobodě rovněž daleko; jedinec je v nich přirozeně přísně omezen profesionální etikou, dohledem na jejíž respektování jsou pověřeny stavovské komory, ale bdí – někdy až přehnaně a podezíravě – také pacienti, klienti a veřejnost. Svobodu však omezují nejen zákony a psaná pravidla chování a jednání, ale i pravidla jen vžitá, tradiční, jenom čas od časů dodatečně sepisovaná jako u nás Guthem-Jarkovským a jinde jiná a sepisovaná jinými.

To vše se dá víceméně objektivně zjišťovat, kontrolovat a měřit. Ale kromě svobody takto průkazně omezované je i svoboda pocitová, jejíž amplituda je mnohem větší než mezi teplotou fyzikální a pocitovou. Pocitová svoboda se od svobody objektivní, reálné, liší často až diametrálně. Vraťme se ještě k rozvedené manželské dvojici nebo k milencům, kteří se po ideálně rozumné dohodě rozešli. Jejich pocitová svoboda se liší, i když je třeba v ní lítost obou; v jedné převládá ulehčení a v druhé dráp křivdy; jedna pocitová svoboda ústí v hledání nového slibného partnera, druhá k závěru nevermore, který je někdy vzápětí zapomenut. A po čase je tomu někdy naopak.

Je to dáno už tím, že jako nesvobodu nepociťujeme nemožnost žít v jiném čase než právě prožívaném. Lidé uvyklí žít v zemi, kde se narodili, vyrostli a do níž budou pochováni, netrpí nesvobodou, nemožností cestovat, dokud se nedoslechnou, a pokud umí číst, nedočtou, nebo v televizi neuvidí život jinde, který je nebo se jim pravidelně zdá zajímavější, přitažlivější, a mohou zažít pocit nesvobody tím krutější, čím je jim svoboda odejít a žít jinde upírána, ať už ostře střeženými hranicemi nebo zdánlivě lidštěji a současně efektivněji ekonomicky.

Pocit je, ať osobní, ať skupinový, vždy subjektivní a pocitu svobody si mnozí lidé užívají, když mohou konat to, co dělají nejraději. Omezení svobody v tom, co se jich a jejich blízkých nedotýká, je prostě nezajímá a nekazí jim radost z nabyté svobody. Kdo rád cestuje a má na to, je nadšen svobodou volného pohybu a neztrácí radost ze svobody ani tím, že pro jiné, nemajetné, je svoboda tohoto druhu na kočku, a dokonce ani tím, že i jeho svoboda, pokud není miliardářem, je také omezena jeho prostředky. V opojení takovou svobodou dříve nedosažitelnou si rád namluví, že vzdálené exotické končiny ho vlastně nepřitahují. Kdo rád do všeho mluví a všemu rozumí líp než okolí, a to mu vrchovatě stačí, zažívá dominantní a rozhodující pocit svobody, když se může dosyta a beztrestně vymluvit a jeho pocit svobody netrpí například ekonomickým omezením jeho jiné svobody, svobody například dopřát dětem kvalitnější vzdělání nebo třeba i sobě komfortnější bydlení, předem automaticky smířen s tím, že na to nemá, a ještě si to snadno odůvodní a omluví, že to je normál, neboť vždycky byli přece jak zámožní, tak naopak méně movití nebo přímo chudina. Jako svou nesvobodu nepociťujeme, nečiníce nic, co by omezovalo svobodu jiným.

Až sem mi patrně příliš nevynadají ani lidé, kteří mě nemusí; až sem nejde o pocitovou svobodu, ale o spokojenost, že zavládla svoboda v tom, co má ten který člověk rád, jeho pocit svobody se mu kryje se skutečností. Jenže slastný pocit svobody dosažený v tom, co má člověk, ale i dav za hlavní, směrodatné a rozhodující, má nutkavou tendenci ovládnout potěšeného člověka a dav až tak, že chtě nechtě propadá pokušení generalizace a nabývá přesvědčení, že už kýžená a odpovědná svoboda panuje vůbec.

A to už je svoboda jen pocitová, bagatelizující zážitky nesvobody v tom, co člověku nebo davu není v dané době hlavní.

Pocitová svoboda není kupodivu prchavá, je jištěna nadějí a sliby.

A je také silně infekční. Jak jinak pochopit davy?

Být manipulátorem s lidmi, dopřával bych jim nejen chléb a hry, ale i maximum pocitové svobody.

Život se mi směje: Už se přece stalo. U nás naposled při volbách na podzim 2021, ale už předtím na podzim 2019 ve velké části světa, v části pyšnící se naplňováním prvního (na úkor druhého a třetího) hesla Velké francouzské revoluce, hesla Liberté, egalité, fraternité, a to zcela zákonitě ve světě, který si odkaz vrcholu osvícení zredukoval na individuální svobodu, hodnotu nade vše, avšak požadavek rovnosti a bratrství, tedy solidarity, sice rád cituje a verbálně uctívá, prakticky přečasto opovržlivě odmítá jako pouhý populismus, zavrženíhodný, protože vládnoucí moci nebezpečný.

Jak složitá je otázka pocitové poroby a zejména svobody, ukazuje causa brixenské nucené etapy v životě Karla Havlíčka Borovského. Není a nemůže být sporu o tom, že do Brixenu byl KHB dopraven a držen v něm za trest jako nebezpečný nepřítel habsburské monarchie. Národní česká vlastenecká veřejnost vnímala léta pobytu KHB v Brixenu stejně jako on sám jako velikou nespravedlnost, a po jeho smrti ji neustále připomínala. V roce konce monarchie přišel Bedřich Beneš Buchlovan s knížečkou Mučedník brixenský, kterou později přepracoval, rozšířil a vydal roku 1932 v Brně pod názvem Moje barva červená a bílá, kde se už slovo mučedník nečte, zato se líčí, jak probíhala jedna četnická kontrola jeho světnice v Brixenu:

Není to poprvé. Přijdou si kdykoliv, ať ve dne či v noci, přepadnou jej takřka, prošťourají, po případě seberou, co se jim do rukou namane, aby to předložili ve Vídni. Kolik sebezapření vyžaduje toto příkoří, toto opravdové mučení.

Ještě roku 1936 vychází v Praze knížka Rudolfa Eliáše nazvaná Národní mučedník Karel Havlíček Borovský. Slovo mučedník, běžné v hagiografické literatuře a aplikované na KHB také v kultovní produkci o něm, navozovalo nejen v literatuře pro děti (jakou byly knížky B. Beneše Buchlovana i R. Eliáše) představu těžkého fyzického utrpení, zatímco Havlíček v Brixenu strádal hlavně psychicky, steskem po domově, po české národní společnosti, po možnosti publikovat své názory, a trpěl i dlouhou nemožností dosáhnout zrušení vyhnanství. Jeho brixenská poroba byla reálná, přitom pocitově zvlášť silná. Zdeněk V. Tobolka v Literatuře české devatenáctého století (sv. III/1) ještě nerozlišoval: „Útrapy Havlíčkovy v Brixenu byly větší, nežli na pohled se zdálo. Havlíčkovi nejen vykázali nucený pobyt s nedostatečnou podporou (400 zl. stř. ročně), pobyt bez vymezení konce s omezením osobního styku, ale tím, že byl v Brixenu beze všeho většího spojení s kulturním světem, bez dostatečných prostředků ku práci literární, byl mu údělem ten klid, který pro jeho činorodou hruď stával se peklem.“ Jiří Morava, který podle Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, díl 2 (1996) v české verzi své knihy Havlíček v Brixenu „usiloval o přehodnocení tradičního mýtu o ‚brixenském mučedníkovi‘, zatímco „cílem německé verze byla politická rehabilitace KHB,“ srovnáním částky 400 zl. s příjmy krajských úředníků v Brixenu (350-500 zl.) naznačuje, že KHB si co do zaopatření neměl na Brixen příliš žehrat, a byl-li přesto nespokojený, bylo to jen proto, že byl zvyklý na vysoký „životní standard“, srovnatelný s příjmy univerzitního profesora či okresního hejtmana. Morava naštěstí cituje i Havlíčkovo opakované postesknutí, že by se „i na trakaři nebo pěšky rád domů dostal“, ale žel neodpustil si pak ještě poznamenat, že ač „trpěl duševně, po tělesné stránce si nemohl stěžovat, ba naopak“, neboť cítil se „zdravější, než když sem přišel“.

Morava vynaložil mnoho obtížné heuristické práce, aby dokázal, že Havlíčkova brixenská léta nebyla tak zlá, jak se tradovalo a jaká ve skutečnosti byla, protože faktické znevolnění bylo umocněno porobou pocitovou, u osobnosti v podstatě básnické obzvláště krutou a koneckonců rozhodující.

V dopisech domů Havlíček nepojmenovával svou situaci vězením, jistě i proto, aby příliš neznepokojoval své nejbližší, svým přátelům své útrapy nezveličoval, bezpochyby vědom si, že například historik František Palacký sotva může mít pochopení pro pocity novináře s povahou básníka. Zato podstatně jinak psal v dopise mladistvému, a tedy ještě citlivému (jak Havlíček vyčetl z jeho zřejmě empatického dopisu) a duchovně spřízněnému Aloisu Krásovi, roku 1848 dvacetiletému studentu práv a příslušníku studentských legií, pak spolupracovníku svých Národních novin i Slovanu, později známému advokátu. Tomu napsal 11. března 1852: „Kterak se zde mám, můžete si pomyslit: jsem zde vlastně jako vězeň, a ještě hůře, poněvadž se zdám býti na svobodě.“

Jak citlivý byl Havlíček na nespravedlnost a zejména na nesvobodu už předtím, než sám zakusil policejní pronásledování a krátkodobé uvěznění, o tom přesvědčivě vypovídají například jeho Pražské noviny z let 1844-1846, kdy v nich referoval o činnosti „repílního spolku“, hnutí irských vlastenců domáhajících se stejných práv, jakým se těšili vládnoucí Angličané. Pražské noviny měly v době, kdy jen telegraf umožňoval rychlé informování o dění ve světě, neuvěřitelně pohotové a smysluplné zpravodajství, přehledně rozdělené do rubrik Rakouská říše, Německo, Švejcary, Angličany, Španěly, Portugál, Rusy, Švedy, Francouzy, Papežské státy, Turky, Vlachy. V rubrice Angličany (v roce 1846 přejmenované na V Angličanech) sledoval Havlíček velmi pozorně a nešetře řádky proces s nejvýznamnější osobností repealu. Jí a historii irského zápasu o národní existenci věnoval obsáhlou stať Daniel OConnell, která vyšla v Pražských novinách v červnu 1844 na pět pokračování. Hned ve druhém odstavci vyložil svůj mimořádný zájem právě o Irsko a O’Connella, jehož celý život spočíval „jakožto na pevném základu“ na základní pravdě (stať cituji z edice KHB, Dílo II, uspořádal A. Stich, text připravila L. Fišerová, ČS 1986; ostatní texty cituji přímo z Pražských novin 1844-1846):

„Jest to ona pravda, že národ ztrativ národnost svou klesá vždy více v bídu a opovržení (zvýraznil KHB). Tuto velikou pravdu hlásá nám dějepis, a jmenovitě při národu irském vidíme ji velmi patrně a příkladně. Buď si pak příčina ztracené národnosti jakákoli (nejobyčejnější je násilná poroba, kdežto vítěz přemoženému mocí vnucuje jazyk svůj a národnost), vždy ale táhne za sebou stejné následky. Cizá, panující národnost brzy se zmocní všelikých cest k lepšímu životu, usadí se ve výnosné ouřady, přitrhne k sobě obchod a průmysl a vůbec všechno snadnější a výnosnější zaměstnání, a držíc v rukou svých (pomocí jazyka svého) všeliké prostředky k vědomostem a k lepšímu vzdělání, zanechává domácí, přemožené národnosti jenom nádenické klopotění, těžkou, málo výnosnou ruční práci. Ovšem, též mnohý, opustiv národnost svou a přichytě se panující, zjedná sobě tak přístupu k snadnějšímu a nádhernějšímu životu, poněvadž ale takto cesta všem ostatním, kteří národnost svou zachovali, zavřena jest, stává se poznenáhla, že domácí národnost jen v nižších, méně vzdělaných stavech přítulku nalézá, ana cizí mezi všemi vyššími panuje, a delším zvykem přejde pak malá vážnost, ve které (bohužel) nižší stavové u vyšších bývávají, i na národnost jejich, na jazyk domácí, takže se konečně každý, přijav na sebe cizí, panující národnost, za svou přirozenou veřejně stydí. Čím více se rozmáhá opovržení vlastní, domácí národnosti, tím více se rozmáhá chudoba a ničemnost mezi všemi přidržujícími se jí, a chudoba množí pak opovržení. Takové jest ono osudné kolo a velmi nesnadné jest z něho vyváznutí; obyčejně se národnost uhnětená po dlouhém a těžkém utrpení dokonce vytratí a jako nehodný slunce božího tvor s hanbou a potupou klesne do hrobu zapomenutí.“

Aby nemohlo být pochyb, proč se Havlíček tak důkladně a varovně rozepsal o trapném procesu odnárodnění, v následujícím odstavci řekl naplno: „V poměrech Anglicka a Irska máme nejpatrnější všeho toho příklad, vidíme obrovské zápasení o národnost klesající, ba kleslou…“ A ponechal už na českém čtenáři, aby pochopil, proč s nevšední pečlivostí referuje o jeho příkladné a účinné taktice a strategii „velmi nesnadného vyváznutí“ z „osudného kola“ hrozícího zániku národa. V závěru studie Havlíček poznamenává, že O’Connell „jako každý muž sloužící horlivě jedné straně a protivící se jiné, vychválen a ztupen jest co nejvíce“, a jasnozřivě varoval před tím, co se událo pak také v Čechách: před koncem života O’Connella došlo v irském národním úsilí, založením radikálnějšího Mladého Irska, k rozdvojení a oslabení.

Jak velice Anglii roku 1844 na poměrech v Irsku záleželo, i to se dá vyrozumět z Pražských novin. 19. května přinesly zprávu, že 10. května musel být rozsudek v procesu s O’Connellem až do příští soudní lhůty odložen, protože nemohl být kvůli „předlouhým řečem“ irských advokátů vynesen, a to odložen na tři měsíce. Už 30. května však citovaly, co soudí o rozsudku londýnské Times: soud „měl O’Connella a jeho společníky dle zdání buď k deportaci odsouditi, aneb na svobodu pustiti, aby jen tomu už konec byl“. A 9. června se Havlíčkovy noviny rozepsaly na 26 řádcích o tom, že už 24. máje byl rozsudek vynesen a že jen šest dní na to byl „od královského soudu pronesen trest na O’Connella a jeho společníky. Daniel O’Connell jest odsouzen na 12 měsíců do vězení a k pokutě 2000 lib. strl. (20 000 zl. stř.). (…) Dále ukládá se O’Connellovi, aby rukojemství dal, že 7 let pokoj rušiti nebude; za to musí složiti 5000 lib. strl. a postaviti dva rukojmí (…). Druzí musejí za tu samu lhůtu rukojemství dáti, a sice každý 1000 lib. strl., a dva rukojmí s 500 lib. strl. Když O’Connell ráno do sálu vstoupil, byl od většího počtu advokátů s hlasitou pochvalou uvítán. Pro pronesení trestu pravil O’Connell, že ‚nikdy do žádného spiknutí s druhými obžalovanými se nepouštěl, a zločinu vinen není, pro který nyní před soudem stojí. Spravedlnost nebyla tedy konána.‘ Náhlá a hlasitá pochvala zazněla na všech stranách soudního sálu; soudcové se však do toho nemíchali, ač nad tím byli mrzuti. Šerifovi bylo uloženo, aby odsouzené odvedl do vězení Richmondského. Whigické noviny prohlašují trest za velmi přísný.“

Už 13. června však Pražské noviny konstatují, že „o pronešeném na O’Connella trestu jest větší počet anglických novin toho mínění, že mírný jest, ano torický Herald praví, že u srovnání s O’Connellovým přestupkem k smíchu to vypadá. Když druzí na devět měsíců do vězení odsouzeni byli, tedy zasluhoval prý O’Connell devět roků“. Není to pěkná ukázka rozdílu mezi pocitovým hodnocením výše trestu ve whických a torických kruzích, v novinách znepřátelených politických stran? Whické a torické listy byly přitom oboje anglické. Mezi irským a anglickým pocitovým hodnocením rozsudku byl ovšem rozdíl propastný: Irové soudili, že O’Connell neměl být vůbec souzen, jenže nejen neúprosní, leč ani mírnější Angličané o vině lídra irského odboje nezapochybovali.

Zatímco agresivní anglické noviny volaly po odsouzení nesmiřitelného irského vlastence O’Connella na devět let, on sám vydal podle PN z 13. května prohlášení: „Mír a pokoj, národe irský, rozsudek jest pronešen; mám ale příčinu mysliti, že zničen bude; pročež, pokoj, mír, žádné nepořádky a rozbroje. Kdo zákon přestoupí, bude jednati proti tomuto rozkazu mému, stane se mým a Irska nepřítelem. Zachovejte pokoj a repílní věc zvítězí. Irska nepřátelé by se radovali, kdybyste pokoj zrušili.“

Havlíček rozpoznal, že tato taktika bere utiskovatelům vítr z plachet a je zbraní mocnější než ručnice a děla. Měl to za následováníhodný příklad pro dovršení českého národního obrození – ale irský příklad přirozeně přispěl i k vymanění neskonale většího národa z poroby; inspiroval strategii, díky níž se mnohem později podařilo zvítězit v Indii Ghándímu.

Jak velkému respektu se O’Connell těšil, dokládá zpráva v PN z 4. července 1844, kdy byl ještě ve vězení: „V limerických novinách irských vyšel článek, v kterém se lidu radilo, aby zbraň kupoval a se zpěčovati začal daně odváděti. Repílní spolek dublinský to však neschválil, právě ve svém rozhodnutí, že v nynějším boji možná dojíti vítězství jenom mravními a zákonními prostředky.“ Dublinský repílní spolek postupoval důsledně podle přání uvězněného.

K těm „zákonním“ prostředkům, pochopil O’Connell, náležela síla peněz. Anglie už tehdy o té síle (ta je jejím nástrojem i v mezinárodní politice doposud) věděla a snažila se vysokými peněžitými tresty irský odboj decimovat a O’Connell velice dbal na to, aby odboj disponoval takovými sumami, díky jakým mohl tresty platit. I nejchudší Irové tuto minimální dobrovolnou daň (jediné pence měsíčně) odboji odváděli, a protože právě nejchudších bylo velice mnoho, její výnos byl vysoký a hnutí repeal její přírůstky pravidelně uvádělo. PN ze 7. července: „Repílní důchody za posledního týhodne obnášely 3000 lib. strl.“ Aby repeal (nebo až Havlíček ve svých novinách?), uštěpačně k tomu ocitoval z anglického tisku, jak je tomu s librami ve vládnoucí bohaté Anglii: „V hospodárství královny děly se veliké šmejdy; podkontrolor přišel tomu na stopu, takže nyní ročně 10 000 lib. strl. se uspoří.“

Z Havlíčkových Pražských novin lze vyčíst, jak velice těžce irských národ snášel nadvládu Angličanů a jak vítal příznivé ohlasy irského odboje z ciziny. 9. máje 1844 tomu PN věnovaly celý odstavec: „V jedné u posledních schůzek repílního spolku v Dublině četl O’Connell dva z Němec přišlé přípisy, v kterých podepsaní jeho snažení o prospěch občanské a náboženské svobody uznalost najevo dávají. Jeden přípis je z Berlína, druhý z Bonnu od profesora Waltera, O’Connell použil této příležitosti a mluvil o ohlasu, kterou má všady věc Irska.“

Aniž lze podezřívat dva sympatické hlasy pro Irsko právě „z Němec“ za projev rivality německo-britské už před polovinou devatenáctého století, jistě lze lépe porozumět politice irského státu za druhé světové války, kdy zkušenost mnoha staletí s Angličany zabránila Irům, aby po jejich boku a pak spolu se Spojenci bojovali proti Německu, byť nacistickému, které se jim z ostrovní odlehlosti zprvu nezdálo horší než Anglie. To jsou dějinné paradoxy. Ke svému štěstí jistě zklamali i Hitlera, když tvrdošíjně trvali na své nikoli jen předstírané neutralitě, v níž Angličané viděli přirozeně zradu a Winston Churchill, jim to, jak uvádějí Dějiny Irska (Theodor W. Moody, Francis X. Martin a kolektiv, české vydání Nakladatelství Lidové noviny, 2012) vyčetl. Mnoho Irů, nejen usazených v USA, Irů věrných svobodomyslnosti svého národa, bojovalo v armádách Spojenců.

Z hlediska pocitové poroby, ukazoval už Havlíček v PN, je zcela bezvýznamné, že vězení O’Connella jeví se čtenářům prošlým dvacátým stoletím a žijícím ve století našem, jako přímo neuvěřitelně fešácké. Čemu vděčili političtí vězni – tehdy ještě vlády netvrdily, že političtí vězni u nich neexistují, jen sprostě kriminální – vděčili za snesitelné věznění? Tehdy ještě bylo v živé paměti a politické praxi stejně v Anglii jako na kontinentě dědictví pomlouvaného osvícenství a ideálů Velké francouzské revoluce, úcta ke vzdělancům i protikladného smýšlení a konání, a to v podivné koexistenci s režimy, ve kterých se dařilo recidivám absolutismu.

Šokantní je příběh politika Alexandra Bacha (1813-1893), zprvu odpůrce absolutistické vlády knížete Metternicha a v revolučním roce 1848 představitele liberálů s porozuměním pro české národní aktivity, později, když mu byl udělen k Novému roku 1852 Císařský rakouský řád Leopoldův, pak byl nobilizován a jmenován ministrem vnitra, natolik výrazná osobnost další recidivy absolutismu (1851-1859), že se nazývá po něm Bachův absolutismus. Ještě v červnu 1849 jako rakouský ministr spravedlnosti zrušil však zákaz vydávání Havlíčkových Národních novin a slabost pro KHB si uchoval i poté, co – už jako ministr vnitra – dal na císařův příkaz deportovat Havlíčka do brixenského vyhnanství, a byl by patrně dosáhl pro něho císařské milosti, kdyby o ni hrdý vlastenec požádal.

Bohatá Anglie si ještě v letech, kdy Pražské noviny referovaly o irském národním hnutí, mohla dovolit v podstatě džentlmenské chování k němu, arci jen k jeho vzdělaným a bohatým představitelům, jakým byl O’Connell. Havlíček o takovém jednání s politickými odpůrci psal s velkou chutí, aniž musel českým čtenářům připomínat, že v českých zemích se za Metternichovy vlády může lidem o takové toleranci jen zdát. Podobně dával Rakousku za příklad Anglii ve věci tiskové svobody. Ve stati o O’Connellovi se rozepsal o tom, jak irské noviny „pronásledovali ouřadové angličtí ustavičnými soudy a tresty“, a pod čarou k tomu poznamenal: „Poněvadž v anglické říši neexistuje cenzura, může každý tisknouti, co mu libo, a vláda teprv pohnati může před soud pro věci protizákonné, shledaly-li by se takové někdo v novinách. Nesoudí však ouřadníci, nýbrž občané sami stejného stavu s obžalovaným, čím libovolnost ouřednická obmezena jest.“

Velice podrobně a obšírně zaznamenávaly Pražské noviny, jak činná národní solidarita zpříjemňovala odsouzenému O’Connellovi vězení beztak dost vlídné. PN 13. června 1844: „Ve dvou velikých zahradách vedle vězení mohou se vězňové podlé vůle procházeti.“ 4. července: „O’Connella navštěvuje pořád víc lidí, že mu to též tak je obtížné jako žalářním ouřadům. Návštěvy přijímá obyčejně v zahradním loubí. Návštěvovači přinášejí mu maso, drůbež, zeleniny.“ Tři dny na to: „Veliký koláč, kterým Irové O’Connella ve vězení obmyslili, obsahuje v sobě 64 liber nejjemnější mouky, 40 liber malých rozinek, 20 liber cukru, 20 liber másla, 160 vajec, 20 žejdlíků kvasnic, 24 muškátových ořechů atd. Dar ten pocházel od jednoho anglického repílníka, a pekarský jeho tovaryš dovezl ho na vozíku do vězení.“

Ještě obšírněji Pražské noviny pojednaly o tom, jak Irové pak v září slavili už zprávy o O’Connellově předčasném propuštění a 22. září pak věnovaly propuštění celé tři sloupce (stranu a půl!) překladem z novin 10. září. „Nikdy neviděl Dublin takovou slavnost, ani ohledem na počet, ani na povahu oučastníků, neboť všichni, nejbohatší a nejvznešenější občané dublinští měli v tom podílu.“ Velkolepé shromáždění a pak průvod vozů s propuštěným vězněm v Dublinu 1844 je srovnatelný snad jen s pohřbem britské královny v Londýně 2022. Pozornost uvěznění, věznění a pak osvobození politického vězně v Irsku byla nabroušena na obě strany: Rakousku stejně jako Anglii dávala na vědomí sílu národního odboje, českému národnímu úsilí uštědřovala políček, popichovala ho k větší aktivitě, obětavosti a solidaritě.

Pro poznání citové poroby a svobody má irský příběh v Havlíčkově podání nedocenitelný význam. Ukazuje, jakou roli plní v jejich rozměru tradice, zkušenost a obdobné situace, ale také prozrazuje obrovskou úlohu jednak příkladné osobnosti, jednak tisku; tu se Havlíčkovi podařilo odhalit způsobilost nejen novin, ale i budoucích médií, jak umocňovat pocity poroby a svobody, jak se stávat jejich rozhodujícím organizátorem, stmelovačem a zesilovačem.

Přitom o zrodu a manipulační moci médií dvacátého a jednadvacátého století Havlíček ještě nemohl vědět. Možná se pošetile domnívám, že o jejich roli ve věci pocitové poroby a svobody, o jejich konání – tu hodné chvály, tu odsouzení – už cosi vím, ale jistě budu usvědčen, jak málo, maličko.