Cubazuela. Tak zní hanlivá přezdívka kdysi nejbohatší země Latinské Ameriky, jejíž demokraticky zvolený vůdce se zhlédl v politickém systému Kuby a snažil se ho vnutit – i za pomoci kubánských poradců – své vlastní zemi. Přineslo jí to děsivou chudobu a rozvrat, před nimiž ze země uprchlo možná až sedm milionů lidí. Novinář Eduard Freisler ve své knize Venezuela: Rozklad ráje řeší, jak k něčemu takovému mohlo dojít, jak se v dnešní Venezuele žije a jaké jsou vyhlídky do budoucna.

S fénem v kabelce

Jednotlivé kapitoly jeho knihy nesou výmluvné názvy jako Hlad, Tma, Státní teror, Zločinnost, Nemoc či Nevzdělanost. Tragickými příběhy lidí umírajících kvůli nedostatku léků nebo po vypnutí proudu na nemocničním lůžku se proplétají svědectví o projevech zoufalé touhy přežít, nebo alespoň symbolicky vzdorovat strašlivým podmínkám. Jakkoliv nám tyto akty mohou připadat tragikomické; když v Caracasu kupříkladu po několik dní netekla voda a nefungovala elektřina, tamní ženy si v kabelkách nosily prázdnou plastovou lahev a fén. To proto, aby byly stále připraveny si při první příležitosti naplnit lahev vodou, zastrčit fén do zásuvky a zkrášlit si vlasy. Právě vyfénované vlasy představovaly „malý akt rebelie“ vůči režimu, který výslovně zakazoval vysoušeč používat.   

Jindy autor referuje o shonu, který vypukl, když se v jedné caracaské čtvrti přechodně rozzářila světla promenády. Obyvatelé zblízka i zdaleka se oblékli do svátečních obleků a korzovali, případně si u promenády rozložili židličky, pustili hudbu a otevřeli pivo. Užívali si, jako by byli někde na pláži nebo čekali na koncert své oblíbené kapely. Takzvaná „promenáda“ přitom byla podle autora ve své patetické povrchnosti spíš k pláči: „Měla všehovšudy jen nějakých tři sta metrů a tam, kde končila, začínal onen známý Caracas, temný a nebezpečný. Lidé se tudy ležérně procházeli, a když došli na konec, otočili se a vydali se zase zpátky. Mnozí promenádu obešli i několikrát dokola a udělali si desítky selfies. Nevadilo jim, jak omezený, přelidněný a zapáchající tento osvětlený prostor byl. Za zídkou táhnoucí se po jedné straně totiž protéká kanál Guaire, stoka města.“ Zároveň má ale autor pro podobné počínání pochopení. Dotyční na promenádě prostě hledali krásu, jíž se „nechali prostoupit, pokud možno co nejdéle“. A s ní také „pocit normálnosti“.

Mesiáš, který vše zařídí

Freisler naznačuje i příčiny děsivého úpadku kdysi velmi bohaté a relativně demokratické země. Cituje jistého místního občana, který sebekriticky přiznává, že na vině jsou částečně i demokraticky smýšlející Venezuelané, kteří o svou demokracii přestali dbát: „Považovali jsme ji za danou, za něco, o co přece nelze přijít.“ Takže za prezidenta volili pro mnohé charismatického Huga Cháveze, který před volbami sliboval, že nehodlá znárodňovat, a Kubu Fidela Castra označoval za diktaturu. Právě Kubě ale následně zajistil přísun levné venezuelské ropy a dalšího nerostného bohatství, na základě čehož se Venezuela pro Kubánce stala jakýmsi novým „Sovětským svazem“. A Venezuele, lépe řečeno svému režimu, zase zajistil kubánské odborníky specializující se na to, jak špehovat a potlačovat opozici.     

Vedle toho ale kniha zmiňuje i hlubší, dlouhodobější důvody venezuelského „krizového vývoje“, jako má být tamní potřeba národního „mesiáše“, který vše zařídí. Ne že by podobné tendence nebyly přítomné i jinde, ale zdá se, že ve Venezuele mají specifickou podobu. Autor zmiňuje historika a antropologa Rogelia Altéze, podle něhož venezuelská společnost dlouho očekávala návrat národního hrdiny Simóna Bolívara (1783–1830), ať v té nebo oné formě. A Hugo Chávez nejen že dělal vše pro to, aby byl jako Simón Bolívar jednadvacátého století vnímán, ale dokonce hlásal, že je Bolívarovou reinkarnací. Když potom Chávez zemřel, sugeroval jeho nástupce Nicolás Maduro jeho stoupencům, že jejich vůdce nadále žije v nich: „Ty jsi také Chávez, venezuelská ženo, ty jsi také Chávez, venuelský mladíku, ty jsi také Chávez, venezuelské dítě, ty jsi také Chávez, venezuelský vojáku, ty jsi také Chávez, venezuelský rybáři, rolníku, venkovane, obchodníku.“ Dodejme, že podobná slova zaznívala v Československu zvláště po smrti J. V. Stalina, který byl dle Petra A. Bílka alespoň ve verších tehdejších režimních poetů takřka „eucharisticky“ rozdělen do duší milionů: „Jak žije v nás, jak žijem v něm.“ A podobné je i to, že svoje protivníky režim démonizuje.   

Superman s černým knírem

Nicolás Maduro ve svých projevech tvrdí, že k němu Chávez nadále promlouvá, například že mu ve snu v podobě bílé holubice usedl na rameno a radil mu. I Maduro je ale oficiální propagandou občas stylizován do polobožské podoby. Kupříkladu v komiksovém seriálu Velký knír ztvárnil právě on (se svým černým knírem) postavu supermana létajícího povětřím a ničícího zlé americké drony. Oč snadnější to měli Čechoslováci v padesátých letech, kdy dokázal proti údajnému „americkému brouku“ mandelince bojovat každý i bez superhrdinských schopností, můžeme doplnit. Ne nadarmo proto Eduard Freisler píše v souvislosti s podobnými mystickými a mytologickými aspekty politické propagandy o svérázném venezuelském „magickém realismu“. Jestliže se o tom literárním někdy konstatuje, že může pomáhat v boji proti konformismu a totalitě, tak u zmíněného magického realismu politicko-ideologického je tomu alespoň v tomto případě přesně naopak.

Kniha tedy zachycuje nejen teror státní moci, která svoje politické protivníky špehuje, mučí a zabíjí, ale také každodennost obyčejných občanů, kteří chtějí prožívat všední radosti. Třeba uprostřed karnevalového průvodu jim však zhasnou světla, takže rej maskovaných tanečníků naráz ustrne a jeho účastníci se musí rozejít (spíše po paměti, protože ve tmě se ztrácí orientační body). A především záslužně odkrývá ideologicko-spirituální pozadí nedávného dění ve Venezuele, o kterém se u nás například v přehledu zpráv ze světa příliš nemluví, i když texty o „chávezománii“ ovšem vycházely už dříve, jak dokládá například skoro deset let starý článek v Lidových novinách. Existují přitom jisté extrémní podoby uctívání, které autor ani neuvádí, například že mezi Chávezovými vyznavači existuje specifická verze modlitby Otčenáš, v níž je na místo Boha dosazen právě Chávez.

Některé aspekty venezuelského dění autor nechává spíše stranou, například rozbujelou prostituci nebo to, jakou roli za současné situace v zemi sehrává katolická církev, k níž se stále formálně hlásí většina obyvatel. (A námětem nikoli pro reportéra by byl přehled západních levicových myslitelů, kteří k Chávezovi vzhlíželi nebo se ho zastávali. Jako Naomi Kleinová, jež chválila chávezovskou Venezuelu za to, jak je v ní prostřednictvím tisíců okrskových rad a družstev moc údajně „rozptýlena mezi prosté lidi“.) I tak ale Freislerova kniha podává plastický, koncentrovaný a hluboce vnímavý portrét jedné společnosti, jejího drastického civilizačního úpadku, jejíž vyhlídky na brzkou pozitivní změnu nejsou příliš reálné. Jde o výstražnou a aktuální zprávu: velmi podobná, ideologií prostoupená mentální atmosféra bývala i u nás a na podobnou cestu se někdy v budoucnosti klidně můžeme vydat znovu. Málokterá země je tak civilizovaná, aby se o ní dalo s jistotou prohlásit, že jí se nic podobného stát nemůže.