Nepovedená pomoc
Mildnerová, Kateřina: Černí sokoli

Nepovedená pomoc

Narodili se v uprchlickém táboře v Angole, do první třídy nastoupili v Československu a v pubertě byli donuceni k návratu do Namibie, země svých rodičů. Co všechno obnášela integrace do kulturně zcela odlišného prostředí? Jak poté vnímali „rodnou“ Namibii? A s čím si českou kulturu spojují po více než 30 letech?

V říjnu 1985 československá vláda přijala 56 namibijských dětí postižených válkou za nezávislost, která tehdy v jejich zemi probíhala. Ačkoliv se oficiálně mělo jednat o sirotky, později se ukázalo, že ve skutečnosti šlo zejména o potomky vysokých vojenských hodnostářů osvobozeneckého hnutí SWAPO. V Československu byla dětem nejprve poskytnuta maximální péče, v devadesátých letech se ale situace prudce změnila a děti musely být vráceny „domů“. Kniha etnoložky Kateřiny Mildnerové tento nebývalý fenomén „internacionální pomoci“ rozebírá hned v několika dimenzích – jako vzácný případ mezikulturního kontaktu v době socialistické izolace, důsledek tajného politického vyjednávání, ukázku nešetrného zacházení s dětskou psychikou, ale také důkaz toho, jak láskyplná výchova v kombinaci s trpělivostí a odhodlaností dokáže zdolat na první pohled nepřekonatelné překážky.

Migrace je pro Mildnerovou jedním z mnoha afrických témat, kterým se na své profesní, akademické a publikační dráze věnuje. Autorčina prvotina Můj soused je čaroděj (2011) odkryla magii současné Zambie, tématem Pití fetišů (2012) se zase stala historie a současnost původního náboženství Beninu. Ve své nejnovější knize přináší výsledky dlouholetého výzkumu, během nějž prostřednictvím archivních pramenů a rozhovorů rekonstruovala exilovou historii, kolektivní paměť a identitu tzv. namibijských Čechů.

V Černých sokolech postupuje chronologicky a komplexně zároveň, od východisek projektu až k jeho dalekosáhlým důsledkům. Nejprve se zamýšlí nad záhadnými kritérii výběru adeptů, jímž měla být pomoc poskytnuta, poté popisuje bezprostřední dojmy malých Namibijců z nového klimatu, české kuchyně, křesťanských svátků a tradic. Ve druhé polovině knihy se věnuje osudu namibijských Čechů po návratu do Namibie: setkání se zapomenutými příbuznými, svérázný styl výuky v místní škole, absence volnočasových aktivit a každodenní konfrontace s chudobou, kriminalitou, drsným klimatem a surovou africkou realitou, o níž si pod vlivem propagandy vytvořily zcela zkreslenou představu.

Černí sokoli v sobě kombinují prvky vědecké publikace s rysy deníkového zápisu. Jednotlivé aspekty projektu autorka zpracovává do samostatných kapitol, jež prokládá úryvky z autentických vyprávění namibijských Čechů a dalších zúčastněných – vychovatelek, učitelek, vedoucích internátu, sportovních trenérů či kuchařek. Informace získané z oficiálních pramenů tak dostávají různá zabarvení dle odlišných perspektiv. Vesměs idealistické dětské vzpomínky se mísí se skeptickými dojmy zaměstnanců, kteří byli denně konfrontováni s nedostatkem kázně, jazykovou bariérou, byrokracií a poněkud zarážejícím chováním svých namibijskách kolegů, kteří měli vést děti k vlastenectví.

Právě rozdílný přístup české a namibijské strany k výchově dětí je jedním z hlavních rysů, který prostupuje celou knihu, přičemž africký personál z vyprávění vychází jako odstrašující příklad v kontrastu s personálem československým. Není pochyb o tom, že praktiky namibijských vychovatelek, vyplývající z výpovědí namibijských Čechů, jsou neomluvitelné, avšak v zájmu zachování vědecky nezaujatého přístupu by knize prospělo více svědectví z namibijské strany, byť se dá předpokládat, že jeho pořízení bylo obtížnější: „Vychovatelky, jichž se to [šikana dětí] týká, o této záležitosti odmítají hovořit, případně agresi vůči dětem popírají.“ Přesné argumenty respondentů už ale chybí.

Během četných cest po Namibii se autorce podařilo vysledovat osudy namibijských Čechů až do současnosti, což je jedním z největších přínosů knihy. Zatímco někteří dostali možnost se do České republiky vrátit na vysokoškolská studia, jiní dodnes balancují na hranici chudoby i přesto, že v Československu patřili mezi premianty. Jedno ale mají všichni společné – zkušenost s dvojím vykořeněním, jež vyústilo v celoživotní hledání vlastní kulturní identity. Právě díky časosběrnému zpracování mohou osudy namibijských Čechů nyní posloužit jako cenný zdroj informací pro pochopení nejen okamžitých, ale hlavně dlouhodobých důsledků migrace pro život jednotlivce.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Kateřina Mildnerová: Černí sokoli. Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2020, 384 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Martin Liška,

V čem autorka recenze vidí pomoc těmto dětem jako nepovedenou?