Radek Touš (nar. 1993) není výmluvný, jeho verše mnohdy sestávají pouze z jediného slova. Zůstávají tak záměrně prosté a hemží se to v nimi elipsami. V krátkých básních se věnuje drobným detailům pomalu plynoucího Klatovska, pozornost je vyhrazena především stromům a nenápadným živočichům, lidé se básněmi mihnou jen občas. Výsledný dojem je tak mlhavě neurčitý, jednotlivé detaily však skládají dohromady celek připomínající živoucí organismus. Přestože básně vznikaly v průběhu sedmi let, podařilo se Toušovi vytvořit tematicky sevřenou sbírku. To se v básních odráží i opakováním některých fenoménů, básník opatrně zkoumá maličkosti z dětství okem dospělého, neváhá se k něčemu vrátit podruhé či potřetí.

Slova se ve Štičí kosti stávají vzácnou komoditou a tento dojem je podpořen faktem, že každé básni je vyhrazena celá dvoustrana, přičemž druhá strana je věnována ilustraci. Ty pro sbírku nakreslil Josef Šmíd, absolvent pražské AVU. Kresby vytvořil za použití rybích kostí a litografické tuše. Nástroj tak doslovně kopíruje název sbírky, jednotlivé kresby pak více pracují se zachycením pohybu.

Odkazy ke starobylému

Básně jsou tajemné a k interpretaci se otvírají až na několikáté přečtení. Tento dojem je vzbuzován především četnými elipsami, častým použitím deiktických slov a preferencí detailu nad celkem. Avšak když se čtenář zastaví a věnuje pozornost jednotlivým slovům, začne se před ním rozevírat mapa vzájemně propojených významů. Zvířata a předměty objevující se v básních se dají interpretovat buď doslovně, nebo skrze křesťanskou symboliku. Štika objevující se v titulu sbírky je současně vzpomínka na rybu ulovenou s otcem v dětství a symbolem umučení Páně. Ryba má totiž v hlavě kůstky, které připomínají nástroje použité při Ježíšově ukřižování (kříž, dvě kopí, kladiva, háčky z bičů, hřebíky). Stejně tak obraz otce, jenž okolo sebe mlátí, „jako by se oháněl / za netopýry“ (s. 17), může při pozorném čtení spíš než na expresivní popisy prudkých pohybů upomínat na symbol ďábla. Plejáda křesťanských symbolů pak vrcholí samotnou kompozicí sbírky. Ta je totiž rozdělena do tří oddílů. Pozornost vůči materii samotné se v básních nevylučuje s metafyzickým přesahem – Touš si všímá konkrétních předmětů (i jejich fyzických vlastností), které zároveň plní roli symbolu.

Postavit ves z úlomků

Sbírka pomocí fragmentů zpřítomňuje Toušovu rodnou krajinu. Ač autor zobrazuje konkrétní prostředí jedné vesnice, nabývá polozapomenutá dědina téměř archetypálního charakteru a obecné platnosti: hospoda, vraky aut, les a kamenný kostel. Staré a nové se ve Štičí kosti organicky prolíná. Obecná čeština – „kurva břízy“ (s. 49) – se objevuje po boku slov vztahujících se doslovně k životu na vsi: „proklady“ či „hráň“ (s. 41). Stejně jako vesnice mají i postavy, jež se ve sbírce objevují, obecnou platnost – jsou definovány pouze svou funkcí (matka, otec, studentka atd.) a v básních vystupují jako bezejmenné loutky, hrající předvídatelný part. V některých básních je tak čtenář svědkem milostného příběhu s tragickým koncem, který je Touš schopný vtěsnat do pouhých dvanácti slov. Poslední verš básně do snu, sestávající se z agramatického a netypického spojení „řvu růži“ (s. 45), jako kdyby se odkazoval k Holanovu „mlčím vás jabloně“. Jinde zas pozorností vůči všednímu připomíná Seiferta.

Zas a znovu

Nejsilnějším momentem sbírky je několik textů, které se blíží próze. Zde vyvstává strach ze změny a opatrné zkoumání rodného kraje; na jiných místech se totiž Touš nechává svádět příliš pohodlnou zkratkou a zjevnou symbolikou – patří mezi ně již zmíněné „řvu růži“ nebo spojení „padající oblohu“ (s. 46).

Cesta k vlastním kořenům je ve Štičí kosti postupným znovuobjevováním dětské krajiny: „na hřebu v kůlně / i po těch letech / – na duši ojeté kolo“ (s. 21). Především však Touš dochází k závěru, že ne vše zůstalo: „Myslel / jsem si, že bude zapadlá za stěnou, / že ji tam, až budu chtít, najdu, jako / ten dávno ztracený kus z dětské skládačky“ (s. 27). Přestože se venkovská krajina zdá věčná a statická, probíhají v ní změny. Psaní se stává pokusem o nezmizení, protože „tyhle věci mizí nepozorovaně“ (s. 27). Představa věčnosti je tak ve Štičí kosti destabilizována.