Zrcadlo rozporuplné současnosti. Dá se vycítit, že současné umění se ocitá ve slepé uličce

Z bienále jsem odcházel s představou, že v současnosti nastává již dlouho připravovaný velký návrat k ornamentu a zároveň se připomíná význam avantgardy šťastných šedesátých let, kdy se řada proudů ve výtvarném umění rozvíjela s novou energií.

Nekonečné a surreálné Mléko snů v Arsenalu

Výstavu v Arsenalu každoročně připravuje vybraný kurátor, dlouhodobě se zabývající určitými tématy v mezinárodním měřítku, a oslovuje umělce různých zemí, kteří se tématu věnují na základě odlišných zkušeností z rozdílných úhlů pohledu. Cecilia Alemani, která byla v roce 2017 kurátorkou Italského pavilonu, se letos stala první Italkou v tomto významném postavení. Pod jejím vedením se tu prolíná vzdálená i nedávná historie se současností.

Setkávají se tu umělci představující různá vývojová období, čímž vzniká zvláštní napětí a přitom se vyjasňují časové i významové souvislosti. Nejen že se tu protínají různé linie, ale také se tu setkáme s uměním vytvářeným rozmanitými výrazovými prostředky. Je zřejmé, že se dnešní umělci často pro inspiraci vracejí do velmi vzdálené historie, třeba do období antického či egyptského umění nebo navazují i na mimoevropské kultury.

Dá se však také bohužel vycítit, že umění naší doby se do značné míry ocitá ve slepé uličce, že se umělci často až příliš opírají o výsledky předchozích generací, že málokdo překvapí novým pohledem na současnou skutečnost. Prožíváme tedy období, kdy některé umělecké linie doznívají, protože se na jejich konci už neotevírají další obzory. Jen málokdo vytváří osobitý koncept, který by na první pohled zaujal silou výrazu.

Mnohdy se stává, že čím je dílo monumentálnější, tím slabší je myšlenka, z níž vychází. Výstava je do značné míry dokladem toho, že všechno už tu bylo, že se umělci často opakují a že v některých případech jde o bezradnou snahu, jak překvapit a zaujmout. Přesto žijeme v zajímavé době, kdy jedna epocha dohasíná, ale někde v hloubi se jistě připravuje něco nového, co bude založeno na nových principech, jejichž podstatu můžeme jen těžko odhadnout.

Hlavní expozice v rozlehlé budově Arsenalu má název Mléko snů, který si vypůjčila z názvu knihy pro děti spisovatelky Leonory Carrnington, ve níž se rozvíjejí surrealisticky laděné příběhy, do nichž se promítá magický svět nevyčerpatelné představivosti. Kurátorka Cecilia Alemani vybrala umělce z celého světa, kteří vycházejí ze stále živých tradic a v reakci na propojení všech světadílů se vracejí ke kořenům, ale přitom se jen v některých případech dokáží ubránit vlivu informací, jež se na nás bez ladu a skladu valí ze všech stran. A nebo z této situace naopak dokážou těžit. Často využívají tradiční výrazové prostředky, vracejí se k secesnímu ornamentu, navazují na odkaz symbolismu (Myrlande Constant, Felipe Baeza, Jaider Esbell, …)

Díla Afričanky Bronwyn Katzové a Američanky Amy Sillmanové.

Ornament různých kultur prostupuje celou expozicí. Nesetkáme se s ním jen v dnešním umění, ale kurátorka zakomponovala do své koncepce také umělce dvacátých nebo šedesátých let minulého století. Velký důraz kladla na zastoupení mimoevropských kultur, vybrala umělce s oficiálním školením i autodidakty, kteří si dokázali najít osobitý rukopis. Z hlediska volby výrazových prostředků je bienále rozmanité, jsou tu sochy, obrazy, keramika, kresby, kinetické objekty, instalace, videa či fotografie. Některá díla vycházejí z nejsložitějších technických objevů (Rebecca Horn, ...), jiná z lidového umění (Jaider Esbell, …) a citlivě ho připomínají. Výstava je založená na tématické sevřenosti a výrazové různorodosti.

Jde tu především o prorůstání rozmanitých stylů, ukazující na současnou názorovou roztříštěnost, na nepřeberné linie v umění, které se často zdají být už značně vyčerpané. Výstava naznačuje možná nechtěně, že se ocitáme na konci epochy, v níž společnost i umění tápe a snaží se vybřednout z nejistoty a bezradnosti. Zřejmě jsme došli ke zlomovému bodu, kdy ztrácíme dech, ale pořád zůstává naděje, že se umění opět víc přiblíží životu a také divákům a že také znovu pozitivním způsobem podnítí naše vnímání a myšlení.

Takřka nekonečná expozice v obrovském prostoru Arsenalu má své světlé body i propady, tak jako naše doba, a končí sugestivní zahradou (Delcy Morelos), která propojuje přírodu s podivnými magickými figurami, vystupujícími z bohaté vegetace. Scenérii doprovázejí zvuky, které mohou připomenout tajemný život džungle.

V národních pavilonech v Giardini vyniká Italský pavilon, kde se v expozici s mezinárodní účastí střídají umělci generace šedesátých let (Carla Accardi, …) se současností a kde poválečná avantgarda vítězí nad dnešní šedí. Zajímavá je britská nebo venezuelská expozice, kde se nová technika prolíná s ornamentem či dekorem. I na bienále narážíme na důsledky agrese Ruska proti Ukrajině. Často dost zajímavý Ruský pavilon je zavřený. A prázdný je i náš pavilon, nepřístupný kvůli rekonstrukci, na kterou však státu zřejmě nezbývají prostředky.