Cizinci se ptají: Co kdyby se Československo v roce 1945 připojilo k západnímu bloku?

Československo bylo v roce 1945 součástí volného západního bloku. Brzy po skončení druhé světové války opustila sovětská vojska československé území a nahradila je československá armáda.

Československo bylo jedinou zemí střední a východní Evropy, která se po roce 1945 těšila tomuto druhu suverenity. (Sovětská vojska se „vrátila“ až v srpnu 1968, kdy Varšavská smlouva potlačila Pražské jaro, rok liberalizace československého komunismu), popisuje ze svého pohledu (v angličtině) Luboš Motl poměry v poválečném Československu čtenářům a přispěvatelům informačního webu Quora z celého světa.

„Quora je americký web, který umožňuje uživatelům pokládat otázky, a nebo na ty otázky přímo odpovídat.“

(cs.wikipedia.org)

Mezi Čechoslováky však panovala velká deziluze ze západních spojenců, píše Luboš Motl. Ti nás zradili v roce 1938. Na druhou stranu většinu Československa osvobodila Sovětská armáda a lidé byli Sovětskému svazu vděční.

Směřování na východ

To, co se dělo po květnu 1945, bylo pomalé a dobrovolné směřování k sovětskému modelu. Velké podniky byly znárodněny, často s vysvětlením, že majitelé kolaborovali s nacisty apod. Parlamentní demokracie pokračovala, ale některé „fašistické a podobné“ strany byly zakázány a všechny strany, které zakázány nebyly, se neustále podílely na vládě. Neexistovala tedy žádná opozice – žádné legálně povolené strany, které by stály mimo vládu.

Komunisté po vzoru Stalina

Z voleb v roce 1946 vyšli jako nejsilnější strana komunisté – uspěli jen v Čechách, na Slovensku však už tolik ne – a získali premiéra Klementa Gottwalda, který se později v roce 1948 stane nejvyšším komunistou (a prvním „dělnickým prezidentem“, tedy prvním prezidentem stalinského typu).

Komunismus začal v roce 1948 až ve chvíli, kdy se komunistické straně začalo zdát, že začíná být příliš silná a arogantní (v rámci Národní fronty, povinného bloku všech stran, které se podílely na vládě), a antikomunističtí ministři se pokusili tento trend zvrátit zoufalým krokem: podali demisi v naději, že prezident z jejich „protestní demise“ udělá zázračný trik a tento trik pošle sílu komunistů z nějakých, nikomu ne zcela jasných důvodů, opět dolů.

Gottwald za Beneše

Místo toho komunisté tuto demisi správně vyhodnotili jako sebevraždu, doporučili všechny odstoupivší ministry nahradit komunisty nebo komunisty ovládanými ministry, prezident Beneš tak učinil, protože se obsedantně bál občanské války, a rázem jsme měli první plně komunistickou vládu od „Vítězného února 1948“. Gottwald by Beneše ve funkci prezidenta nahradil během několika měsíců – a Gottwald později v roce 1953 zemřel, několik dní po návštěvě Stalinova pohřbu.

„Československá krize“

Tento převrat v Československu v roce 1948 očekávali ti, kteří viděli obrovskou podporu dělníků na ulici pro sovětský model komunismu. Zbytek světa byl však stále ohromen, protože až do roku 1948 vypadalo Československo jako další západoevropská země s určitými „skromnými“ předsudky vůči Sovětskému svazu. „Československá krize“, jak se převrat a jeho důsledky nazývaly, byla hlavním důvodem, proč bylo do roka založeno NATO jako obranný pakt proti sílícímu sovětskému bloku.

Takže teprve v roce 1948 se Československo připojilo k plnohodnotnému sovětskému bloku, bylo poslední evropskou zemí, která tak učinila, nebylo „zcela“ zaručeno, že k takovému přechodu vůbec dojde, a většinu přechodu udělali domácí komunisté a jejich široká podpora v Československu, zejména v české dělnické třídě, uzavírá autor odpovědi na dotaz uživatelů sítě Quora „Co kdyby se Československo v roce 1945 připojilo k západnímu bloku?“.

Komentář Luboše Motla k úvodní fotografii:

„Demokratický prezident Dr. Edvard Beneš (vlevo) hovoří 21. února 1948 s tehdejším premiérem Klementem Gottwaldem (vpravo), spřízněným s komunistickou stranou. Gottwald vydal různé výhrůžky, včetně komunistických polovojenských jednotek LM a sovětských vojsk v sousedních zemích. O čtyři dny později Beneš podepsal demisi nekomunistických ministrů a komunistická strana měla na dalších 41 let absolutní moc. Beneš musel dohlížet na rozbití první republiky nacisty koncem roku 1938, za války vedl exilovou vládu a poté dohlížel na konec demokracie způsobený komunisty v roce 1948. Přesto byl méně tragickou postavou než prezident z protektorátní éry Dr. Emil Hácha. Prezident-zakladatel profesor Tomáš Garrigue Masaryk si předtím užil svých téměř 20 let bezproblémového tatíčka-zakladatele první republiky, ne všichni měli stejné štěstí.“

Zdroj: quora.com. Náhledová fotografie: Flickr