FENOMÉN: DRUHÝ ŽIVOT (34)

Ztráta dítěte je tou nejhorší tragédií, kterou může rodič prožít. Mnozí se z ní nikdy nezotaví. Citové trauma často rozvrátí životy, manželství a rodiny. A teď si představte, že byste během jediného dne přišli o dvě děti v důsledku úmyslného činu. Přesně to se stalo Johnovi a Florence Pollockovým v sychravém ránu 5. května 1957. Dvě dcery manželů Pollockových, jedenáctiletá Joanna a šestiletá Jacqueline, šly toho rána na bohoslužbu do kostela ve městě Hexham v severovýchodní Anglii. Byl s nimi jejich kamarád Anthony, kterému bylo pouhých devět let. Když se tato trojice vydala směrem k farnímu kostelu, z mlhy se náhle vynořilo auto, přejelo přes kluzkou vozovku a vyjelo na obrubník. Vozidlo do dětí ve velké rychlosti narazilo a narazilo je do zdi, která vedla podél chodníku. Neměly šanci. Joanna a Jacqueline při nárazu zahynuly. Anthony zemřel v sanitce cestou do nemocnice.

Navzdory zdání to však nebyla nehoda. Očití svědci policii řekli, že řidička úmyslně namířila své auto na děti, nastartovala motor a najela do nich. Později vyšlo najevo, že žena byla v depresi a měla sebevražedné sklony poté, co přišla o vlastní děti v bitvě o opatrovnictví. Toho rána vypila potenciálně smrtelnou dávku aspirinu a fenobarbitonu. Poté nasedla do auta a jezdila po městě s úmyslem narazit s vozem do zdi a ukončit svůj život. Místo toho zmařila životy tří nevinných dětí. Nakonec skončila v psychiatrické léčebně. Nic z toho nebylo pro Johna a Florence Pollockovy žádnou útěchou. Jejich holčičky byly mrtvé, vzali jim je tím nejkrutějším možným způsobem. Ztráta je zlomila, zdrtila, prostě je zničila. Dokonce tak zničenou, že se John začal oddávat bludům. Začal věřit, že se mu dcery vrátí. Když Florence počátkem roku 1958 zjistila, že je těhotná, sebevědomě prohlásil, že porodí dvojčata a že tyto děti budou Joanna a Jacqueline, které se reinkarnací vrátí do jejich rodiny.

Toto bizarní prohlášení Florence nepřijala dobře. Pollockovi byli přesvědčení katolíci. Reinkarnace neměla v jejich systému víry místo. Tato otázka se stala zdrojem mnoha neshod mezi nimi. Následovaly zuřivé hádky. Manželství nějakou dobu balancovalo na hraně. Florence by se však neměla příliš zabývat manželovou nemístnou vírou. John tvrdil, že čeká dvojčata. Nečekala. Její lékař ji o tom ujistil. Až na to, že se lékař mýlil. Dne 4. října 1958 Pollockovi přivítali na světě dvě zdravé holčičky. Dali jim jména Gillian a Jennifer. John měl obrovskou radost. Věřil, že se mu dcery vrátily. Hned od počátku začal hledat důkazy pro svou teorii reinkarnace. Jennifer měla na levém boku malé mateřské znaménko. Jacqueline měla znaménko přesně na tomtéž místě. Jennifer měla také drobnou rýhu na čele, na stejném místě, kde si Jacqueline nesla jizvu po pádu.

Pro Johna to bylo potvrzení toho, čemu věřil. Pro Florence to bylo nepodstatné. Zůstala nepřesvědčená, i když její skepse byla v následujících letech často testována. Jak dívky dospívaly, bylo jasné, že Gillian je vyspělejší než její sestra Jennifer. Gillian přišla na svět jen deset minut před svým sourozencem, ale věkový rozdíl se zdál být mnohem větší. Gillian se k Jennifer chovala ochranitelsky, mateřsky. Stejně se chovala Joanna k Jacqueline. Jejich rodiče si na dívkách všímali i dalších věcí, drobností, které i pochybovačnou Florence přiměly k zamyšlení. Měly podobné stravovací návyky jako jejich mrtví sourozenci. Gillian měla ráda jídla, která měla ráda Joanna; Jennifer měla podobné preference jako Jacqueline. Přestože byly dvojčata, měly dokonce i odlišné typy postav. Joanna byla štíhlá, Jacqueline trochu podsaditější. Zdálo se, že dvojčata se v tom zrcadlí.

Jednoho dne, krátce poté, co dívky dovršily dva roky, požádaly rodiče o své "staré hračky". John a Florence byli zmateni. O jakých hračkách to mluvili? Pak si John vzpomněl, že hračky patřící Joanně a Jacqueline zabalil do krabic a uložil na půdu. Nyní přinesl dolů krabici s hračkami a žasl nad tím, jak si dcery mezi sebou rozdělily jednotlivé předměty. Gillian si vzala hračky, které patřily Joanně, Jennifer si vzala ty, které patřily Jacqueline. Dokonce začaly hračky nazývat jmény, která používali jejich mrtví sourozenci. Teď už byl zkouškou i Florenčin skeptik. A spousta dalších podivných událostí ji nutila k zamyšlení. Jacqueline se v době své smrti učila psát a měla jedinečný způsob držení tužky, kterou svírala v pěsti. Jennifer měla stejný zvyk. Joanna ráda česala lidem vlasy, zejména svému otci.

Gillian dělala totéž. Obě dívky měly hrůzu z aut a viditelně sebou cukaly, když slyšely, jak nějaké auto burácí. Jednou je matka zaslechla, jak hrají strašidelnou hru. Jennifer ležela na podlaze a hlavu měla položenou Gillian v klíně. "Vidím, že ti z očí teče krev," řekla jí Gillian. "Dostalo tě auto." Jindy Gillian ukázala na stopu na Jennifeřině čele a řekla: "To je místo, kde Jenny upadla a udeřila se hlavou o kbelík." Jennifer takové zranění nikdy neutrpěla... ale Jacqueline ano. K dalšímu incidentu došlo, když si John oblékl starý pracovní plášť, aby mohl v domě malovat. Ta věc patřila Florence. Dříve ji používala, když pomáhala v rodinné firmě na rozvoz potravin, ale už roky ji nenosila. Ležela ve skladu dávno před narozením dvojčat. Dříve by ji neviděly. Nicméně ve chvíli, kdy Gillian spatřila svého otce v šusťákovce, zeptala se: "Proč máš na sobě maminčin kabát?" "Ano," odpověděl otec.

Mnohé z dosud zmíněných příhod by pravděpodobně dokázal vyvrátit dostatečně oddaný odpůrce. Skutečně pozoruhodné věci se však staly, když se Pollockovi po čtyřech letech života ve Whitley Bay přestěhovali zpět do Hexhamu. Rodina opustila rodné město v roce 1959, když byly Gillian a Jennifer pouhé tři měsíce. Vrátili se v roce 1963, když byly holčičkám čtyři roky. Neměly by o tom místě nic vědět, a přesto dokázaly ukázat na pamětihodnosti, jako byla škola, do které Joanna a Jacqueline chodily, kostel, kam chodily, a dětské hřiště, které milovaly. Není možné, aby o některém z těchto míst věděly. Přesto to věděly. Krátce poté, co se Pollockovi vrátili do Hexhamu, začala dvojčata ztrácet vzpomínky na své "minulé životy". Když jim bylo sedm let, tyto "vzpomínky" se ztratily úplně. Vyrostly z nich normální, dobře přizpůsobené děti a dospělí. Gillian však později vzpomínala na zážitek, který se jí stal v roce 1981, když jí bylo 22 let.

Vize, která se jí zjevila, byla mimořádně jasná, jako by ji prožívala na vlastní kůži. Byla v něm opět dítětem, které si hrálo na pískovišti na zahradě předměstského domu. Dům i zahradu dokázala podrobně popsat. Jednalo se o nemovitost, kterou si rodina kdysi pronajímala ve Whickhamu, a to už na začátku padesátých let. Gillian tam samozřejmě nikdy nebydlela, ale Joanna ano. Podle jejích rodičů bylo pískoviště jejím oblíbeným místem. Mnozí věřící, nebo možná ti, kteří jen chtějí věřit, uvádějí případ sester Pollockových jako důkaz reinkarnace. Ale je to skutečně tak? Nemohlo by existovat nějaké racionální vysvětlení? Možná. Skeptici oprávněně poukazují na skutečnost, že Gillian a Jennifer se narodily pouhých 18 měsíců po smrti svých sourozenců, tedy v době, kdy nad domácností stále visel těžký žal. O Joanně a Jacqueline by nepochybně diskutovali jak jejich rodiče, tak čtyři mužští sourozenci dívek. Pravděpodobně tak byli vystaveni mnoha zákulisním informacím.

Poněkud abstraktnější teorie říká, že dvojčata mohla "vstřebat" část předzvěsti od svých rodičů. Jejich matka je čekala v době, kdy ještě truchlila nad smrtí jejich sourozenců. Emoce, jako je smutek, vyvolávají v těle hormonální změny, konkrétně zvýšení hladiny stresového hormonu kortizolu. Studie naznačují, že to může způsobit problémy v dětství, například neopodstatněný strach. Dále je tu John Pollock a jeho víra v reinkarnaci. Jeho malé dcery by nepochybně zachytily jeho závratně emotivní směs radosti, strachu a smutku. Bylo by překvapivé, kdyby je to neovlivnilo. Například jejich strach z automobilů mohl pramenit z pocitů jejich vlastních rodičů, kteří přišli o své dcery za tak tragických okolností. Takové emoce se snadno přenesou na vnímavé dítě.

To však nevysvětluje a ani nemůže vysvětlit další aspekty případu. Konkrétně to nevysvětluje velmi přesné detaily, které si Gillian a Jennifer vybavovaly o životě svých mrtvých sourozenců. To zůstává záhadou. Ve své knize "Děti, které si pamatují předchozí životy: Otázka reinkarnace" psycholog Ian Stevenson zkoumal 14 případů, včetně případů sester Pollockových. Jeho závěr byl, že možnost reinkarnace nelze ignorovat. Stevenson se totiž domnívá, že příběhy o minulých životech jsou mnohem častější, než bychom si mohli představit. Rodiče podle něj tyto příběhy často odmítají jako dětské fantazie nebo své děti nabádají, aby o nich nemluvily. Kdybychom jim věnovali větší pozornost, možná bychom odhalili něco ohromujícího.

-pokračování-