Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze

Jsou knihy, které mluví o přežití a mluví o něm ve smyslu, že pokud přežijete, tak pak máte žít, třebaže si myslíte, že žití je ta nejsložitější věc v životě.  

Byla v lidské historii období, kdy vnímáte život jinak než jako něco všedního, něčeho k žití, a knihy o takových obdobích jsou psány proto, aby právě ona další období strachu a smrti přicházela co nejméně. Nejlépe, aby se už nepřicházela vůbec, ale jak sami tento rok vidíte, tak daleko jako lidská společnost ještě nejsme.

Ač věta – Je třeba nezapomenout – zní v dnešní době mediální masáže, všudypřítomné reklamy na všechno a na nic, ač věta zní jako banální připomínka na zapomínané, někdy se Vám stane, že si její význam po některém zážitku uvědomíte o něco víc než jenom uznalým pohledem a chvilkovou myšlenkou, že je to tak správné.

Šel jsem včera večer na procházku Starým městem až na nábřeží – poslouchal písničky tria Ježek, Voskovec, Werich, a to proto, že byly zpívány v době, kdy se nad Evropu snášel soumrak, trochu jiný než jaký Vám ukazuju na snímcích, a snažím se navíc nemyslet na onu kýčovitost celého spojení.

A jiné osvícení.

A Most.

Po procházce jsem šel do Maiselovy synagogy nedaleko té Staronové, šel jsem tam, abych někoho poznal, abych někoho viděl a taky nezapomněl.

Vzal jsem si i jarmulku, takže jsem připomínal Maxe z animované pohádky Mary a Max. Taky jsem za ni od jednoho návštěvníka dostal pochvalu. Pochvalu jsem přijal s pokorou a hned na vysvětlenou dodal, že nejsem Žid. Pán se podivil a ptal se, proč ji tedy mám. Já odpověděl, že kvůli mému klasickému vzdělání, z něhož vím, že v podobných prostorech se zakrytí hlavy očekává, byť symbolické. Pán se zamyslel a pak se ptal, proč ji nemají ti ostatní, třebaže Židé – a na což je taky jednoduchá odpověď, a tak jsem mu ji řekl:

„Oni si to se svým bohem už nějak vyřídí, ale já nechci, aby o mně Bůh říkal, že jsem drzej gój bez vychování.“

Mezi hosty jsem poznával mnoho tváří známých z kulturního nebo politického života – ale o to ani nešlo, kdo je kdo, protože z návštěvy jsem měl pocit, že spíš jde o to, jací budeme.

Paní Helze Hoškové–Weissové bude zítra devadesát tři let. Přežila holocaust, přežila koncentrační tábory, přežila místa se jmény, která by se neměla zapomenout – přežila Terezín, Osvětim, Mauthausen. Přežila je jako dítě a přežila ho jako dítě zázrakem, protože děti tato místa zázrakem přežívají – přežila ho jako dítě, aby se domů vrátila dospělá, dospělejší víc než dospělí lidé kolem ní.

Napsala o tom knihy. Psala je proto, aby oslavovaly život a ukazovaly, jak málo stačí, aby se uchytila myšlenka, že někomu onen život není přán.

Mám pro Vás i fotografii. Není dobrá, je focená z dálky, ale je na ní zajímavá jedna věc. Kdyby se před lety jedné ideologii podařilo, co zamýšlela, nikdo by na té fotografii nebyl. Dokonce by nebylo ani to místo kolem. Nejspíš bych fotil kostel nebo oslavné místo s obří svastikou. Ale nestalo se tak. Ta fotka je budoucnost. Je na ní paní Hošková-Weissová, je na ní její bratranec herec Tomáš Töpfer, pán s violoncellem je syn paní Hoškové-Weissové Jiří Hošek, vedle něj dcera/vnučka Dominika Weiss Hošková.

Říkám ta jména, aby si lidé uvědomili, že i jména jsou důležitá. Jsou důležitá, jelikož kdysi důležitá nebyla a byla místo nich čísla.

Říkám je, aby si lidé vzpomněli. Říkám je, aby si je pamatovali. Říkám je, aby jejich zvuk nikdy neutichl. Říkám je, aby se nestala ozvěnou.
Přeju paní Hoškové-Weissové klid v duši a klidný spánek bez špatných snů. Kdo si přečte její vyprávění, pochopí, proč nepřeji zdraví a tak podobně. Pro některé lidi jsou totiž jiná přání důležitější. A my jen právě musíme pochopit, proč tomu tak je.