GENETICKÝ KÓD LIDSTVA: JE ČLOVĚK VYSLEDKEM STVOŘENÍ NEBO EVOLUCE? (2)

Pro různé "vyvraceče darwinismu" upozorňujeme, že Charles Darwin se v této době ještě ani nenarodil. Narodil se až 12. února 1809, tedy ve stejném roce, kdy vyšla "Filozofie zoologie" Jeana Baptisty Lamarcka. Tato kniha komplexně představila teorii evoluce živého světa. Na počátku 19. století se znalosti o lidech, flóře a fauně různých zemí světa posunuly daleko dopředu ve srovnání s dobou, kdy psal svá díla Karl Linnaeus. Zkameněliny živočichů, jejichž fosilie byly dříve překvapivé, se značně rozšířily a nyní vyžadovaly složitější systém klasifikace. Představa o stálosti a neměnnosti rostlinných a živočišných druhů, kterou dříve zastávala naprostá většina vědců následujících Linnéa, začala slábnout. Nejvýraznějším příkladem obratu k evoluční perspektivě byla Lamarckova "Filosofie zoologie".

Zatímco Linnaeus svůj klasifikační systém pečlivě přizpůsobil biblickému dogmatu o neměnnosti druhů, Lamarck, který sám klasifikaci aktivně rozvíjel, v ní viděl pravý opak - důkaz, že živé druhy se v čase mění, tj. vyvíjejí. Ve své knize "Filosofie zoologie" uvádí celou řadu důkazů evoluce ve světě zvířat a rostlin. Lamarck tvrdil, že všechny živé organismy se vyvinuly z dávných organismů evolucí. Lamarck se však na rozdíl od Buffona neomezil pouze na hlásání evoluce, ale snažil se pochopit její příčiny. Předložil nejen koncept variability a zdokonalování organismů, ale také formuloval princip vlivu prostředí na tento proces, který Lamarck představil takto:

"Okolnosti ovlivňují podobu a uspořádání živočichů... Kdyby se tento výraz chápal doslovně, nepochybně bych byl obviněn z omylu, protože ať už jsou okolnosti jakékoliv, samy o sobě žádnou změnu v podobě a uspořádání živočichů nevyvolávají. Výrazná změna okolností však vyvolává výraznou změnu potřeb a změna těchto potřeb s sebou nutně nese i změnu jednání. A tak, pokud se nové potřeby stanou trvalými nebo velmi dlouhodobými, získají zvířata návyky, které se ukáží jako stejně trvalé jako potřeby, které je podmínily... Pokud okolnosti způsobí, že se tento stav jedinců stane obvyklým a trvalým, pak se nakonec změní i jejich vnitřní uspořádání. Potomstvo získané křížením takových jedinců si zachová získané změny a v důsledku toho vzniká plemeno, které se velmi liší od toho, jehož jedinci byli po celou dobu v podmínkách příznivých pro jejich vývoj."

Lamarck vysvětloval dlouhý nos mravenečníků tím, že jejich předci si z generace na generaci cvičili nos a čichali mravence. Degradaci očí u krtků považoval za důsledek toho, že se oko po dlouhou dobu netrénovalo z generace na generaci. Jako příklad tohoto mechanismu evoluce uvedl Lamarck velmi nápadné rozdíly i u tak známého zvířete, jako je žirafa.

"Tento nejvyšší savec obývá vnitrozemí Afriky a vyskytuje se v místech, kde je půda téměř vždy suchá a bez vegetace. To žirafu nutí jíst listy stromů a neustále se k nim snažit dostat. Díky tomuto zvyku, který se u zvířat tohoto plemene udržuje již dlouho, jsou přední nohy žirafy delší než zadní a její krk je tak dlouhý, že zvíře může dosáhnout výšky šesti metrů, aniž by zvedlo zadní nohy, pouhým zvednutím hlavy."

Z nějakého důvodu si to různí "Darwinovi kritici" možná neuvědomují, ale v Lamarckově obrazu evoluce bylo místo i pro člověka. Připustil, že člověk se časem vyvinul z opice. Podle Lamarcka musel pravěký lidoop kvůli ubývajícím lesům změnit svůj způsob života ze stromového na suchozemský a přejít na chůzi po dvou nohách. V důsledku vzpřímené chůze se dramaticky změnila páteř, svalstvo, chodidla, ruce, čelisti, zuby a struktura mozku. Se společenským životem se u lidí brzy vyvinula artikulovaná řeč.

"Lamarck si původ lidského rodu představoval takto. Někteří z nejvyspělejších "čtyřnožců" pod tlakem nutnosti nebo z jiného důvodu ztratili zvyk šplhat po stromech a osvojili si nový zvyk chodit po zemi po dvou nohách. Během několika generací se tito čtyřrucí lidé museli změnit na dvouruké, u nichž první prst na noze ztratil schopnost odporu a vyvinuly se lýtkové svaly, takže chůze po čtyřech končetinách se stala obtížnou. Vzhledem k tomu, že čelisti již nesloužily ke kousání a uchopování kořisti, ale pouze ke žvýkání, musel se obličejový úhel více protáhnout, tvář se zkrátila a řezáky zaujaly vertikální polohu. Po zmíněných proměnách se tito potomci čtvernožců museli rozšířit po celé zemi a vytlačit všechny ostatní skupiny čtvernožců: z míst, která jim vyhovovala. Rozptýlením do různých oblastí si tyto dvouruké bytosti musely osvojit nové potřeby, což následně vedlo k rozvoji nových schopností. S tím, jak se společnosti těchto tvorů staly lidnatějšími, rostly jejich potřeby a s nimi i jejich představy, a tedy i znaky vhodné k jejich vyjádření, tj. ke komunikaci se svými bližními. To vše nakonec vytvářejí potřeby"

Jak je vidět, hlavní rysy moderního pohledu na původ člověka, které "vyvraceči" z nějakého důvodu přisuzují Darwinovi (připomeňme - Charles Darwin se právě narodil), představil již Lamarck. Člověk se jich nemůže nezeptat - s kým se to hádáte? Lamarckovi následovníci a žáci vytvořili celou vědeckou školu. Proč v souvislosti s evoluční teorií my i kritici dnes vzpomínáme nikoli na něj, ale na Darwina...? Lamarck formuloval a zdůvodnil samotnou myšlenku evoluce a přirozeného výběru. Jako jeden z nejdůležitějších faktorů při změně druhů vyzdvihl i faktor vnějšího prostředí (i když si jeho působení představoval jinak než Darwin). To je podstata toho, co dnes nazýváme darwinovskou teorií. Problém vůbec není v tom (jak se někdy tvrdí), že by si Lamarck představoval vlivy prostředí příliš zjednodušeně.

Problém spočívá v tom, že Lamarck považoval za hnací sílu evoluce jakousi "snahu o pokrok" v živých organismech. Jak a proč tato touha vznikla, nevysvětlil a ani tuto otázku nepovažoval za hodnou pozornosti. Lamarck se domníval, že schopnost živých organismů měnit se v průběhu adaptace na změny prostředí je stejně prapůvodní a nevyžaduje vysvětlení. To nemohlo uspokojit materialisty, kteří později převzali Darwinovo učení, protože "snaha o pokrok" jako taková spadá do oblasti nemateriálních faktorů. Připomeňme si tuto Lamarckovu myšlenku - je pro nás stále užitečná a později se k ní vrátíme, ale nyní se vraťme k dalšímu vývoji vzniku člověka a evoluční teorii...

Od zveřejnění Lamarckovy evoluční teorie uplynulo celých padesát (!!!) let, než Darwin na stejné téma publikoval svůj "Původ druhů". Během tohoto půlstoletí se nálada ve vědecké komunitě prudce změnila směrem k evolucionismu, a tak se Darwinova kniha objevila v pravý čas - scéna pro její přijetí již byla připravena. Velmi výmluvný byl příběh Darwinovy spolupráce s britským přírodovědcem a cestovatelem Alfredem Wallacem, který poté, co se na cestě do Indonésie nakazil malárií a na nemocničním lůžku přemýšlel o přežití nejsilnějších - k čemuž zjevně přispěly i jeho vlastní potíže -, měl formulovat své myšlenky o přírodním výběru. Poté, co tyto myšlenky narychlo shrnul do článku, předal jej v únoru 1858 Darwinovi, který měl na stejné téma dva dokumenty - poměrně krátkou "Esej o původu druhů" a "Dlouhý rukopis", který měl být kompletním vyjádřením evolučních názorů. Jak esej, tak připravovaná kniha byly znovu a znovu pozměňovány, což by Darwin možná dělal ještě hodně dlouho, kdyby nebylo Wallaceovy zprávy...

V dopise svému dalšímu "ideovému souputníkovi" Charlesi Lyellovi (o něm později) Darwin napsal, že nikdy předtím neviděl nápadnější shodu myšlenek dvou různých badatelů, a slíbil, že ve své knize použije Wallaceovy myšlenky a dokonce i termíny. Nechtěl přenechat přednost Wallaceovi, ale zároveň nechtěl snižovat zásluhy svého kolegy. Východisko se podařilo najít s pomocí Charlese Lyella a Hookera (botanik a účastník Rossovy antarktické výpravy), kteří požadovali, aby obě zprávy byly publikovány současně. Dne 1. července 1858 byly na čtení v Linnéově společnosti poprvé představeny široké veřejnosti společné výňatky z Wallaceovy a Darwinovy práce o problému přírodního výběru a v srpnu 1858 byly obě práce publikovány v časopise Linnéovy společnosti. Články byly zaznamenány ve vědecké komunitě a evoluční myšlenky v nich vyjádřené začaly být diskutovány "na nejvyšší" vědecké úrovni.

A možná je možné, že místo "darwinismu" bychom nyní měli "Wallaceovu-Darwinovu teorii", nebýt dvou okolností. Zaprvé, Wallace, který se zabýval jinými otázkami, nerozvinul teorii přírodního výběru tak hluboce jako Darwin. A za druhé, Wallace a Darwin se vážně neshodli v otázce původu člověka. Wallaceovy názory na místo člověka v přírodě a jeho původ jsou obsaženy v jeho článcích z let 1864 a 1869 a v deváté a desáté kapitole knihy "Teorie přírodního výběru" vydané v roce 1870. Jestliže při diskusi o živém světě obecně Wallace trpce kritizoval přístup Lamarcka a jeho následovníků v otázce hnacích sil evoluce a stavěl se proti nehmotnému faktoru "vůle k pokroku", v otázce původu člověka dospěl k závěru, že je nutné (!!!) připustit zásah "vyšší inteligentní vůle" do tohoto procesu.

Je zajímavé, že Darwin byl dlouho velmi opatrný, pokud jde o původ člověka. V "Původu druhů" napsal velmi vágně a doslova na jednom řádku, že "díky jeho teorii o původu druhů bude vneseno mnoho světla do původu člověka a jeho dějin". Z neznámého důvodu přinesl populárně-vědecký časopis Athenaeum dva dny před vydáním prvního výtisku Darwinovy knihy zprávu, "že tato nová kniha pojednává o původu člověka z opic". Čtenáři se zájmem o svůj rodokmen spěchali, aby si koupili vydání, které nebylo určeno pro širokou veřejnost a k jehož pochopení bylo zapotřebí určité biologické vzdělání. První vydání v počtu 1250 výtisků bylo téměř okamžitě vyprodáno a Darwinova kniha musela být o dva měsíce později dotisknuta. Mnoho čtenářů prvního vydání "Původu druhů" bylo pravděpodobně zklamáno, protože Darwinovi trvalo dobrých dvanáct (!) let, než vyšla jeho kniha "Původ člověka a pohlavní výběr". Jestliže sám Darwin v tomto období mlčel, ostatní zastánci jeho evolučních myšlenek byli mnohem důraznější.

Již v roce 1860 (tedy pouhý rok po vydání knihy "Původ druhů") přednesl anglický zoolog Thomas Huxley šest přednášek pro dělníky na téma "Vztah člověka k nižším živočichům". V roce 1861 vydává knihu "O zoologickém vztahu člověka k nižším živočichům" a na pozvání "Filosofického ústavu" přednáší na stejné téma v Edinburghu. V roce 1862 přednáší Huxley v "Royal Institution" o "fosilních pozůstatcích člověka". V roce 1863 vydal knihu, která se stala velmi slavnou - "Místo člověka v přírodě". Po celou dobu dokazuje blízkou příbuznost člověka a lidoopů, mimo jiné na základě jejich anatomické podobnosti, a tak hlasitě propaguje Darwinovo evoluční učení, že mu současníci dokonce přezdívají "Darwinův buldok".

V témže roce 1863 na sjezdu přírodovědců a lékařů ve Štětíně německý vědec a filozof Ernst Haeckel, který se vyslovil ve prospěch Darwinova učení, otevřeně prohlásil, že člověk pochází z opicovitých savců. V roce 1866 Haeckel ve své knize "Obecná morfologie organismů" sestavil rodokmen savců, do kterého zařadil i člověka. V roce 1868 ve svých "Přírodních dějinách stvoření" populárně rozvinul stejnou myšlenku o původu člověka z nižších organizovaných živočichů. V roce 1874 Haeckel vydává knihu "Anthropogeny, or the History of Human Development" (Antropogeneze neboli dějiny vývoje člověka), která byla první komplexní studií v historii zabývající se problematikou lidské evoluce. V roce 1864 vydává Carl Vogt, německý přírodovědec a známý představitel a propagátor vulgárního materialismu, knihu "Přednášky o člověku", v níž polemicky obhajuje teorii o původu člověka z opice. V roce 1867 publikuje "Vzpomínky na mikrocefaly neboli opičí lidi", v nichž se snaží dokázat, že jsou chybějícím prostředníkem mezi zvířaty a člověkem. Vezmeme-li tedy v úvahu Monbodda a Doornika, jejichž výroky o původu člověka z opic jsme již zmínili, pak se neopodstatněnost Darwinových obvinění, že údajně prohlásil o "původu člověka z opic", stává naprosto jasnou...

Proč tedy Darwin tak dlouho mlčel? Důvodů bylo pravděpodobně několik.

• 1) Otázka původu člověka možná zabránila nejen přijetí evoluční teorie kolísavými názory, ale dokonce vyloučila možnost její klidné diskuse ...

• 2) Otázka mohla autora vystavit nejvážnějším obviněním z přímého útoku na náboženství... Darwin se obával, že způsobí "některým členům" své rodiny zbytečné potíže.

• 3) Dále, problém antropogeneze byl zvláštní, složitý a z velké části pro Darwina nový, a proto vyžadoval dlouhou práci.

• 4) Darwin stál před nelehkým úkolem splnit slib, že v "Původu druhů" zveřejní "fakta, na nichž jsou založeny jeho závěry", tedy údaje o variabilitě kulturních rostlin a domácích zvířat. Darwin dokončil práci na této časově velmi náročné studii až v roce 1868.

• 5) Pro Darwina byl závěr o potomstvu nižšího organismu nevyhnutelně vyvozen sám o sobě z jeho obecné teorie o vzniku druhů. Pro něj byl jedinec jen zvláštním případem, jedním z mnoha druhů. Proto Darwinovo vnitřní přesvědčení o příbuznosti člověka s ostatními zvířaty nevyžadovalo žádnou zvláštní argumentaci"

Darwinovu tichou pauzu pravděpodobně ovlivnila skutečnost, že ne celý vědecký svět s radostí přivítal čistě přírodní původ člověka z opičích předků. Odpůrců bylo velmi mnoho, a to i mezi velmi pokrokovými vědci té doby. A pro Darwina možná nebylo bezvýznamné, že mezi skeptiky hypotézy o "opičím" předkovi byli nejen kritici Darwinovy teorie vzniku druhů, ale dokonce i jeho spolubojovníci. Již dříve jsme se zmínili o postoji Wallace, Darwinova faktického spoluautora teorie přírodního výběru, který považoval za nezbytné připustit účast nějaké "vyšší inteligentní vůle" v procesu vzniku člověka. To může být důvod, proč Darwin v dopise Wallaceovi z 22. prosince 1857 píše:

"Ptáte se, zda budu diskutovat o 'člověku'. Myslím, že celou tuto otázku, s níž je spojeno tolik předsudků, obejdu, i když zcela připouštím, že je to pro přírodovědce ten nejvyšší a nejzajímavější problém."

A jak vidíme, v knize "Původ druhů", vydané o dva roky později, Darwin vlastně obešel otázku původu člověka jen jednou bezvýznamnou větou. Je možné, že mimo jiné nechtěl poškodit vztahy s Wallacem a odradit svého "spoluautora" (alespoň prozatím). Již v roce 1864 - pět let po vydání knihy "Původ druhů" - Darwin píše Wallaceovi nadšený dopis o jeho práci o člověku a jen tak mimochodem poznamenává, že s Wallacem nemusí souhlasit ve všech detailech. Teprve v roce 1869 (kdy už byla práce na "Původu člověka a pohlavním výběru" téměř u konce) Darwin píše Wallaceovi o svém ostrém nesouhlasu v této věci.

Dalším významným Darwinovým spolupracovníkem byl Charles Lyell, který je dnes považován za zakladatele moderní geologické vědy (Lyell je svým způsobem "Darwin v geologii"). Lyell byl silným zastáncem Darwinova učení o evoluci, jak je popsáno v knize "Původ druhů", a byl dokonce jedním z těch, kteří Darwina přesvědčili, aby ji vydal. Vydání knihy Charlese Lyella - "Původ člověka" v roce 1863 mělo obrovský význam pro veřejné mínění. Slavný geolog v něm navázal na názor francouzského archeologa Bouchera de Perta o velkém starověku člověka, když na rozsáhlém materiálu ukázal souběžnost kamenných nástrojů a kostí vyhynulých druhů savců. Tato Lyellova práce upoutala pozornost vědců a dala podnět k dalšímu výzkumu v tomto směru, který později dal vzniknout celému vědnímu oboru - prehistorické archeologii.

Z jeho vlastní korespondence je však známo, že nepřekonatelný odpor k myšlence příbuznosti člověka s "brutálními zvířaty" mu bránil v tom, aby evoluční teorii ve vztahu k člověku rozhodně přijal. Lyellova podpora však byla pro Darwina velmi důležitá... V každém případě Darwin v roce 1871 zveřejnil své názory na problém původu člověka. Nezačneme však jimi, ale jeho pohledem na celý proces evoluce, jehož jen malou epizodou (podle Darwina a dalších zastánců přirozeného vývoje celého živého světa) je vznik člověka. V tomto pojetí je prostě nemožné oddělit otázku původu člověka od evoluční teorie.

Darwin o evoluci

V souladu se současným názorem jsou základní principy evoluční teorie Charlese Darwina shrnuty následovně:

• Za prvé: V rámci každého druhu živých organismů existuje obrovská škála individuálních dědičných variací v morfologických (tj. stavba organismu), fyziologických, behaviorálních a dalších vlastnostech. Tato odchylka může být kontinuální, kvantitativní nebo diskontinuální kvalitativní povahy, ale vždy existuje.

• Za druhé: Všechny živé organismy se množí exponenciálně.

• Za třetí: Vzhledem k tomu, že životní zdroje každého druhu živých organismů jsou omezené, nevyhnutelně dochází k boji o existenci buď mezi jedinci jednoho druhu, nebo mezi jedinci různých druhů, nebo s přírodními podmínkami. Darwin však do pojmu "boj o existenci" zahrnul nejen boj o život jako takový, ale také boj o reprodukční úspěch.

• Za čtvrté: V boji o existenci přežívají nejpřizpůsobivější jedinci a rodí potomky s těmi odchylkami, které jsou přizpůsobeny daným podmínkám prostředí. K odchylkám nedochází záměrně - jako reakce na působení prostředí, ale náhodně. A ne všechny se v konkrétních podmínkách ukazují jako užitečné. Potomci přeživšího jedince, kteří zdědili užitečnou odchylku, jež umožnila jejich předkovi přežít, jsou tomuto prostředí přizpůsobeni lépe než ostatní členové populace. Přežití a přednostní rozmnožování přizpůsobených jedinců Darwin nazývá přírodním výběrem.

• Za páté: Přirozený výběr oddělených izolovaných odrůd v různých prostředích postupně vede k divergenci (rozrůznění) znaků těchto odrůd a nakonec ke vzniku nových druhů....

S prvním z těchto klíčových bodů lze jen těžko polemizovat. Již Linnaeus zaznamenal nejširší rozmanitost v rámci druhů a Lamarck tuto rozmanitost spojoval s evolučními změnami. Darwin zde tedy pouze zopakoval, co stojí za evoluční teorií obecně, nejen za její verzí. Svůj druhý výrok si Darwin vypůjčil od Thomase Malthuse, anglického kněze a vědce, demografa a ekonoma, který napsal teorii, že nekontrolovaný růst populace způsobí na Zemi hladomory. Malthus tyto myšlenky vyjádřil ve své knize "An Essay on the Law of Population" z roku 1798, která obsahovala dvě progrese, aritmetickou, podle níž se zvyšovaly životní prostředky obyvatelstva, a geometrickou, podle níž se říkalo, že počet obyvatel roste. Darwin naopak toto tvrzení jednoduše přenesl na celý živý svět, aniž by to jakkoli doložil nebo zdůvodnil.

-pokračování-