Mladá generace designérů chce víc. Nezáleží jim jen na tom, aby vytvořili produkt, který se bude hezky vyjímat na sociálních sítích a dobře prodávat, ale vyžadují, aby jeho výroba dávala smysl. A to nejen z hlediska nákladů a vývoje, ale hlavně ekologie a udržitelnosti.
V posledních letech u nás vzniklo hned několik projektů, které pracují s konceptem upcyklace. Ten ve zkratce znamená využití odpadového materiálu nebo použitých předmětů k výrobě nových objektů, mnohdy s novou funkcí. Na rozdíl od recyklace tento přístup nezahrnuje zpracování vstupního materiálu. Zatímco upcyklace hledá cesty, jak povýšit funkci předmětu, který by jinak skončil na skládce, recyklace obnáší rozmělnění materiálu, z kterého se následně stává základní stavební kámen pro podobný, ne-li stejný produkt.
 |
Slova jako recyklovaný, upcyklovaný a zejména udržitelný v poslední době bohužel velké firmy využívají ke lživému marketingu – stačí si jen připomenout nedávnou kauzu švédského oděvního řetězce H&M, jenž čelí žalobě za údajný greenwashing a klamání spotřebitelů o zavádějící udržitelnosti produktů. My jsme se proto zaměřili na tuzemské tvůrce, kteří tvoří s přesahem a opravdu upcyklují. Přístupů je mnoho, všechny ale spojuje stejná myšlenka: nové materiály jsou včerejší, budoucnost je v hledání nového uplatnění už jednou použitých věcí.
Jedinečné oblečení
Módu vystudoval ve Velké Británii a v Dánsku. Milan Florián Flíček společně s Barborou Surou stojí za kodaňským brandem s názvem Our Shift. Je to značka, která se zabývá nejen smysluplnou upcyklací, ale také aktivistickou módou. K oběma přístupům zakladatele dovedla zjištění o pálení neprodaného textilu v módním průmyslu.
„Během magisterského studia v Dánsku jsem zjistil, že se pálí 94 milionů tun oblečení ročně. Když nemůžu zastavit ohně, můžu alespoň zabránit pálení oblečení,“ říká mi po telefonu bývalý dobrovolný hasič Milan Florián Flíček. Módního designéra jsem zastihla v okamžiku, kdy přejížděl vlakem do dánského města Roskilde. Zde se každoročně pořádá populární hudební festival.
Nejel tam ale za hudbou. S vedením festivalu Milan Florián Flíček spolupracuje na upcyklaci odhozených, vyhozených nebo zapomenutých stanů, které běžně putují do spaloven či sběrných dvorů. Společně s Barborou Surou, jež vystudovala na Copenhagen Business School, z nich vytvářejí pláštěnky. Objednat si je musíte předem – kouzlo upcyklace totiž spočívá v tom, že nikdy dopředu nevíte, z jakého materiálu bude zrovna ten váš produkt vyroben. To se ostatně projevuje i na síťovaných bannerech z Roskilde festivalu – Our Shift z nich vyrábí sportovní oblečení.
Pokud jste si zapomněli na dánském hudebním festivalu v Roskilde stan, nezoufejte. Milan Florián Flíček ho přemění na slušivé pláštěnky
Upcyklovat ale designér umí i kabát po babičce nebo oblečení odsouzené na skládku. Využívá k tomu speciální metodu fire-pipingu (všímejte si těch aluzí na pálení oblečení). Spočívá ve speciálním prošívání existujících kousků, které díky tomu dostávají šmrnc. Techniku si chce dokonce mladý designér patentovat. „Metodu jsem vymyslel během studia, je to vlastně taková nová verze patchworku, ale aktivnější a rychlejší. Dá se díky ní opravit poškozené oblečení tak, že to vůbec není poznat,“ líčí mi módní návrhář výhody techniky, pomocí níž vzniká oblečení na míru.
Kromě toho se se svou značkou snaží na problémy s pálením oblečení a jeho naddimenzovanou výrobou upozornit. „Jsme i aktivistická značka – to dokládá kolekce Stop Fucking Burning Clothes,“ vysvětluje návrhář motivy na šálách a svetrech s tímto úderným nápisem. Svetry měly mimochodem v původní verzi na zádech fotografii Jana Palacha. „Slova se musí vybírat velmi opatrně, ale zároveň musí být hlasitá. Dodává to sílu, zápal a naštvanost,“ říká, „mladá generace vnímá udržitelnost citlivěji. Je tu ale jedno velké ale.
Nedávná studie Danske Bank ukázala, že mladí utrácejí za oblečení stejně nebo více než předchozí generace. Na větší průlom si tak musíme ještě počkat. Není jednoduché bojovat proti velkým firmám, ale mám pocit, že lidé postupně zjišťují, že termínů, jako je udržitelnost, velké firmy zneužívají.“
Mia Jardná zase šije křiváky a sukně z odstřižků látek, které zbydou českým designérům.
Totéž si myslí i Mia Jadrná, královna upcyklace zbytkových látek českých designérů a autorka výrazných křiváků či sukní vyrobených z odstřižků materiálu od designérky Terezy Rosalie Kladošové, La Formely nebo Chatty. „Je pravda, že z fungování módního průmyslu bych často mohla být nešťastná. Jako malý designér mohu ve větším měřítku ovlivnit jen málo,“ myslí si. „Vidím problém v tom, že udržitelně se chovají spíše menší subjekty. Přitom by to měly dělat hlavně obří korporace. Je to paradox – velké firmy to nedělají, ale od těch menších se to čeká daleko víc,“ dodává.
I tak ale svému poslání věří. Jak totiž říká, primární je přesvědčení – a to ji neopouští. I když jak sama s oblibou dodává, jí tento přístup komplikuje tvorbu. „Upcyklovat materiál je pomalá cesta. Víceméně vše, co takto dělám, je unikátní a procesy, jako je třeba focení, se tak multiplikují. Pokud člověk nemá kapitál, je to pro byznys skoro neudržitelné,“ říká.
I proto se dnes mladá designérka snaží nacházet cesty, jak svou tvorbu obohatit o další produkty, které se mohou vyrábět alespoň v menších sériích. V současné chvíli například pracuje na kolekci kabelek z deadstockového materiálu. „Chci se vyhýbat kupování nových materiálů, snažím se naopak využít všechno, co už existuje. Většinu materiálů už není třeba vyrábět,“ říká.
Se zajímavým příběhem pracuje podnikatelka a nadšená amatérská švadlena Zuzana Štefanides. Kromě projektu Pokojovky se v posledních měsících věnuje i své nové lásce: šití košil a šatů ze starých, nepoužívaných vintage ubrusů.
„Jak mě to napadlo? Nedávno jsem si koupila šaty vyrobené ze starých mallorských tašek, a když jsem je měla na sobě, přišlo mi, že jsou víc než jen šaty. Měla jsem pocit, že jsem součástí většího příběhu,“ říká autorka originálních kousků ze starých vyšívaných ubrusů. Vintage ubrusy shání na internetových tržištích a bleších trzích. „Pro naši generaci nejsou nijak v kurzu a spíše se vyhazují, tak jsem se rozhodla dát jim nový život. Takhle se bude příběh ubrusu nosit dál,“ říká ke svému úspěšnému projektu Story of Tablecloth. V budoucnu k němu plánuje přidat i další produkty, taktéž upcyklované.
Nový život doplňků
Šití z neprodejného materiálu je jedna z cest značky Overall Office, pod níž jsou podepsané tři spolužačky z UMPRUM: Karolína Juříková, Kristýna Nováková a Monika Krobová. Kromě zajímavě střižených plavek a spodního prádla vyrábějí minikabelky ze zbytků kůže od lokálního výrobce doplňků. „Zbydou jim opravdu malé kusy kůže, tak vyrábíme limitované série kabelek,“ říká Monika Krobová za designérský tým, jenž se spojil v roce 2019.
Od té doby navrhují kousky vyrobené zcela transparentně. „Snažíme se využívat materiály, které už jsou druhotné nebo jinak nepoužitelné,“ říká jedna ze spoluzakladatelek Monika Krobová, jež při našem povídání otevírá zajímavé téma: důraz na udržitelný design, recyklaci či upcyklaci je podle ní na uměleckých školách kladen až v posledních několika letech. „Že bude udržitelnost jedním z klíčových aspektů našeho brandu, jsme se spíš než díky vzdělání rozhodly proto, že všechny tři žijeme udržitelně a nesouhlasíme s nadprodukcí,“ vysvětluje Monika Krobová.
Značka Overall Office tvoří kožené kabelky ze zbytkových kůží lokálního výrobce
„Móda je nesmírně dynamický obor, je to jedna z prvních kreativních činností, která tento trend odráží. Což je trochu paradox, malé firmy a designéry to docela válcuje,“ vysvětluje s tím, že dnes si Overall Office vydělá prodejem zmíněných kousků jen na provoz. Stejně jako Mia Jadrná však designérky věří, že přidanou hodnotou je kromě opravdu udržitelné a transparentní výroby i vize, kterou si společně s kusem oblečení či koženého doplňku jejich zákazníci kupují.
Na upcyklované doplňky vsadila též absolventka Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Tran Ngoc Yen. V posledních letech na sebe upozornila spoluprací s Footshopem, letos chystá oděvní projekt s českou značkou Bohempia. „K prvnímu zmíněnému projektu mi napomohly sociální sítě, kde jsem zveřejnila žádost o staré tenisky. Tehdy si toho všiml jeden z pracovníků Footshopu a nabídl mi, že se zkusí zeptat vedení, jestli by mi na projekt dali boty z reklamací,“ líčí autorka několika zajímavých párů bot a doplňků. Nakonec si plácli, Tran Ngoc Yen vytvořila z reklamovaných tenisek novou obuv, ale i doplňky, jako jsou tašky, klíčenky nebo peněženky.
Upcyklaci má doslova v krvi: už jako malá si tvořila náhrdelníky z brček a od útlého mládí také přešívala oblečení ze second-handů. „Vlastně jsem to dělala vždy, jen jsem tomu neříkala upcyklace,“ směje se a o poznání vážnějším tónem dodává: „Jako mnoho mých vrstevníků se zajímám o klima a o planetu, proto hledám cestu, jak tvořit udržitelně. Tak, aby mě to bavilo a časem snad i uživilo.“
Tran Ngoc Yen u tématu upcyklace upozorňuje na důležitý aspekt – výroba bot a doplňků je v jejím případě velmi náročná (ať už jde o shánění materiálu, nebo samotnou úpravu), a výsledek tak většinou bývá velmi drahý. „Také je to velmi ošemetné, co se týče práv, protože u některých věcí jsou použita loga cizích značek, která jsou patentovaná a právně chráněná. Proto musíte mít prodej těchto produktů vyřešený oficiální smlouvou, jež toto použití povoluje,“ říká designérka k teniskovému experimentu, v rámci něhož vytvořila otevřené sandálky z bot Air Max a Air Force od společnosti Nike.
Design znovu a lépe
Upcycling se netýká jen oblečení a doplňků. Prostupuje také do světa produktového a interiérového designu. Obě sféry propojuje studio brněnského designéra Josefa Rozehnala a jeho týmu. Zakladatel studia se k myšlence upcyklace odpadních surovin dostal při studiu ve Finsku. Myšlenku rozvíjel i v bakalářské práci na Mendelově univerzitě v Brně, kde studoval design nábytku.
Mezi první produkty, opatřené logem jeho značky, patří misky, svítidla či květináče z vyřazených expanzních nádob či hasicích přístrojů. Dalším výrazným počinem byla kolekce s názvem PETing, v rámci které vznikla designová světla z jednorázových nádob na prosecco. Josef Rozehnal ale také pracoval s ořezy ratanového výpletu od značky TON, z nichž vytvořit interiérovou instalaci. „Vyrostl jsem v absolutním bordelu, táta byl sběrač, tím pádem jsem byl obklopen věcmi,“ říká otevřeně. „Jako designér mám možnost ovlivnit výrobu, a tím něco změnit. Pokud může designér redukovat, ať už jde o materiál, nebo operace potřebné při výrobě, tak by to měl udělat. Generace našich rodičů na to kašle, my mladí jsme ti, kdo to po nich musí žehlit,“ myslí si.
Upcyklace se netýká jen módy a doplňků, ale její principy využívá i interiérový a produktový design. Nejvýraznějším představitelem je Josef Rozehnal a jeho studio NAHAKU, které je podepsané i pod interiérem vinného baru Kaple či instalací z ořezů ratanového výpletu od značky TON
Svým nekompromisním přesvědčením a přemýšlením o upcyklaci a jejím smyslu k sobě Josef Rozehnal přilákal i nejeden komerční projekt – spolupracoval například se značkou kubánských rumů Eminente, pro niž vytvořil bar z použitých rumových lahví, Plzeňský Prazdroj s ním zase řeší možnosti využití prázdných sudů. Když se designéra ptám, zda v práci s komerčními subjekty nevidí ideologický problém, odpovídá bez okolků: „Spousta lidí se snaží svést na vlně greenwashingu, je to téma, na kterém se dá dobře parazitovat. Ale za mě to není špatně – i když to firmy nemusejí myslet upřímně, jde o propagaci myšlenky jako takové. Jde o edukaci veřejnosti.“
Materiál, který by skončil jako odpad, využívá i projekt Studia Wrinkle. Za ním stojí designérka a absolventka Fakulty umění a designu UJEP Aylin Ďurica. Se svou bývalou spolužačkou Helenou Patelisovou vytvořila kolekci upcyklovaného porcelánu ve spolupráci s českou porcelánkou Rudolf Kämpf.
„U projektu Old Forms jsme použily staré sádrové formy, které se po několika použitích vyhazují. My je doslova vytáhly z koše,“ říká Helena Patelisová s tím, že zaměstnanci této tradiční výrobny se na ně zpočátku dívali s určitou dávkou nedůvěry. „Z forem jsme odvrtaly použitou sádru a použili jsme je znovu, s novým tvarem,“ říká k originálním porcelánovým objektům, v nichž se zrcadlí tradice a novátorský přístup.
„Udržitelnost by měla být pro designéry automatická,“ myslí si. Zcela automaticky vnímá udržitelnost architektka a umělkyně Monika Meda Nováková a její bratr, produktový designér Dominik Novák. Oba tvoří pro nedávno vzniklý projekt s názvem KAKAO. Jejich doména? Přetváření starých skleněných svítidel z nejrůznějších bazarů na mísy, dózy nebo vázy na květiny. „Vyrůstali jsme na vesnici. Děda tvořil se dřevem a kovem, takže jsme byli zvyklí trávit čas v dílně. Bratr se díky tomu naučil svářet. V naší rodině se obecně drží udržitelná linka, sbíráme věci, které mají kvalitu, a nevyhazujeme nic, co by se dalo znovu použít,“ líčí Monika Meda Nováková.
V tom také spočívá jádro jejich projektu: starým svítidlům dávají sourozenci nový život i díky jednoduchým kovovým konstrukcím. Někdy se podle autorů těchto minimalistických bytových doplňků stává, že lidé ani nepoznají, že jde o upcyklovaný produkt, tedy o vintage svítidlo. „To byl vlastně trochu můj záměr,“ říká otevřeně Monika Meda Nováková. O to víc si možná užívá sbírání starého materiálu, kterému dává díky nové funkci druhý život. Letos plánuje studio KAKAO vystoupit na Designbloku, kde se představí společně s oděvní značkou ODIVI.
Upcyklaci se věnuje i projekt KAKAO, jenž tvoří například vázy ze starých svítidel
Opačně ke své tvorbě přistupuje projekt PRASKLO tvůrčího dua Petry Švejdarové a Kláry Vaculíkové. Snaží se totiž upcyklaci zdůraznit. Jejich surové vázy vzniklé spojením odhozeného skla a betonu mluví za vše. „Za vším je Petra. Má zálibu ve starém skle. Nemůže si pomoct a všechno sbírá, třeba zavařovačky u popelnic, ale i staré lustry,“ říká mi brand manažerka projektu Klára Vaculíková a vysvětluje, že díky velké sbírce skla začala nakonec Petra Švejdarová hledat možnosti, jak odpadový materiál využít.
Na scénu tak nastoupil beton, díky němuž dostává sklo nevídané tvary, silný vizuální podpis a zejména – což je nejpodstatnější – nové využití. „Mám pocit, že podobných projektů u nás není dost, i když by znovupoužití materiálu mělo být jedno z nejdůležitějších témat. Designové špičky se tomu vyhýbají, i když by naopak měly jít příkladem. Problém je, že udržitelnost se tu považuje za něco mírně extrémního,“ myslí si Klára Vaculíková. Letos na zářijové akci Czech Design Week spolu s kolegyní představila vázy vyrobené z betonu vzniklého z písku s mikroplasty.
„Jely jsme podél evropského pobřeží a sbíraly takto znečištěný písek. Na povrchu jsou tak tyto částečky vidět,“ říká Klára Vaculíková a dodává, že sklo použité v tomto projektu je lokální, stejně jako cement.
Upcyklace pro všechny?
Proč všichni designéři nepracují s upcyklací, když díky ní lze vytvořit téměř vše, co potřebujeme, a zároveň neprodukujeme další zbytný materiál? „Ne vždy je recyklace nebo upcyklace ta nejlepší cesta. Nic není všespásné,“ upozorňuje Eliška Knotková z projektu Balance Is Motion. Ten se minulý rok stal vítězem prvního ročníku ocenění za udržitelný design na Designbloku.
Stojí za ním designéři a spolužáci z plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara – Maria Nina Václavková, Eliška Knotková a Filip Mirbauer.
Jejich cílem je tvořit produkty na základě analýzy LCA (Life Cycle Assesment), tedy dle posuzování životního cyklu jednotlivých výrobků. „Někdy jdeme cestou recyklovaných materiálů, jindy pro klienty hledáme jinou cestu,“ říká Eliška Knotková, a upozorňuje tak na skutečnost, že upcyklace zkrátka není vhodným přístupem pro všechny produkty, a nelze v ní tak spatřovat ultimátní recept pro udržitelně smýšlející designéry dnešní doby.
I tak se ale upcyklaci ve studiu – mimochodem prvním svého druhu u nás – nevyhýbají. V minulosti pracovali například na projektu znovuvyužití nevratných lahví pro Plzeňský Prazdroj, v současné chvíli vytvářejí umělecko-designovou instalaci, kde využívají materiál z odpadového tržiště Cyrkl. Dále chtějí využít odřezky materiálu z výroby kuchyňských linek na doplňky do kuchyně.
