Holky mají rády jen drama, drby a nákupy, kamarádím se radši s kluky. Ženské kolektivy jsou totiž jeden velký slepičinec. Já jsem jiná, nejsem jako ostatní holky. A také jsem si internalizovala mizogynní postoje.
„Když se mi líbí nějaký muž a v jeho okolí se vyskytují ženy, začnu je hned se sebou srovnávat, většinou podle parametrů ‚prototypní‘ krásy. Například si říkám: ‚Tato žena je sice v obličeji hezká, ale je trochu tlustší než já.‘ Nebo: ‚Tato žena je hezká jen proto, že používá make-up,‘ “ svěřila se Refresheru devětadvacetiletá Veronika.
Ve své hlavě má prý tendenci ženy kolem sebe shazovat. Soutěžit s nimi. „Když je mou nadřízenou žena, mám k ní menší respekt než k muži. Přestože nechci, aby tomu tak bylo. U nadřízeného muže mám vnitřní pocit, že více rozhoduje o mém osudu, jako kdybych skrytě věřila, že je kompetentnější. Zároveň kritiku nadřízeného muže beru jako dobře míněnou radu zkušenějšího, kdežto u ženy mám tendenci brát si ji osobně,“ reflektuje.
Také má tendenci vážit si spíše žen, které mají – jak sama říká – „spíše mužské vlastnosti“. Tedy vlastnosti, které společnost za mužské považuje: „chladnou hlavu“, logické myšlení, smysl pro humor, nadhled.
Veronika si internalizovala mizogynní vzorce myšlení a chování. Jinými slovy si v sobě zakořenila nenávist či předsudky vůči ženám. A není sama. Internalizovaná mizogynie se týká mnohých z nás, včetně žen, které redakci Refresheru přiblížily své zkušenosti.
Shazuji její hodnotu
Pro takové ženy se vžily pojmy jako „pick me girls“ nebo „strážkyně patriarchátu“. Podvědomě promítají sexistické myšlenky na jiné ženy, a mnohdy dokonce i samy na sebe. Kromě vzájemného shazování, souzení či srovnávání mnohdy věří, že ženám plošně chybí logické myšlení či orientační smysl, hůř řídí, jejich hlavní úlohou je výchova dětí a/nebo, že je zajímají jen šminky a drby.
Možná tomu ani samy nevěří a internalizovaná mizogynie je jen formou ochrany sebe samé v „mužském světě“. Snahou dokázat, že mě se předsudečné škatule netýkají. Já jsem jiná než ostatní holky.
Samotné označení „pick me“ ovšem může být z určitého pohledu chápáno též jako projev internalizované mizogynie. Může totiž vyznít paternalisticky a povýšeně. Při jeho užívání bychom si toho měli být vědomi. Strategie „pick me“ je zároveň podle odbornic z Gender Studies pochopitelná v rámci osvobození se od svazujících genderových rolí – v důsledku ovšem stojí genderově pestré společnosti spíše v cestě.
Jsem zvyklá bojovat o pozornost mužů. Pozornost žen beru jako samozřejmou.
U Veroniky takové postoje dle jejích slov možná pramení z toho, že se dříve snažila zavděčit svým partnerům. Chyby vždy hledala jen u sebe, jako by za emoční stabilitu vztahu byla odpovědná pouze žena. „Zlobím se na ženy, které jsou ve vztahu se svým partnerem příliš ‚uťáplé‘. Přijde mi, že nejsou dost samy sebou a že nejsou pro partnera dost ‚zajímavé‘. Přitom fakt, že takovým ženám partner většinou nedá dost prostoru k vyjádření nebo jen nevidí jejich jedinečnost a neváží si jich, mám tendenci bagatelizovat,“ říká.
Po odemknutí si přečteš:
- Příběhy žen, které u sebe rozpoznaly projevy internalizované mizogynie;
- co za tímto fenoménem stojí;
- jaké dopady může internalizovaná mizogynie mít na tvůj život;
- jak ji můžeš rozpoznat a odmítnout.
