Film Válečnice (2022). Xena je zpět, jen sladší a z Afriky

15. 10. 2022

263

Nový mladý král Dahomeje Ghezo už nechce dál nechat svou zemi pod nadvládou barbarské říše Oyo. K sebevědomí má také pořádný důvod. Jak už to v Africe bývá, může se spolehnout na ženy. Protože jejich práva jsou tu tradičně respektována. Takže není divu, že je z nich složena nejobávanější bojová jednotka širokého dalekého okolí. A generálku Naniscu si nechce rozhněvat ani sám vladař.

Na konci devatenáctého století připlouvaly k západoafrickým břehům lodě bílých otrokářů, aby odsud transportovaly pracovní sílu do Evropy, ale také Karibiku a Ameriky. Sháněním „zboží na prodej“ se ale běloši obvykle nemuseli zabývat, některé skupiny či kmeny velmi rychle pochopily, že obchod s lidmi je velmi výnosná záležitost. A tak vznikla moc říše Oyo, která velmi rychle ovládla trh s otroky na velkém pobřeží. Díky spolupráci s otrokáři měli k dispozici koně i muškety, a tak také poměrně značnou technickou převahu nad těmi, které lovili.

I brouk může zabít slona

Dahomejské království patří k oázám klidu ve všeobecném chaosu. Nový panovník Ghezo je mladý, ale snaží se pokračovat v nejlepší tradici svých předků. Jenže i jeho země z obchodu s otroky bohatne, prodává totiž zajatce z různých bitev. Má to ale jeden zádrhel, důležitý přístav ovládá říše Oyo. Té musí Dahomeja platit pravidelný tribut, který zaručuje jakýs takýs mír. Alespoň teoreticky, protože Oyo se spojilo s dalšími kmeny, zejména lidem Mahi a začalo drancovat dahomejské vesnice. Nešlo samozřejmě o nic menšího než o shánění dalších otroků, které lze vhodně zpeněžit.

Ghezovi se tenhle status už začíná trochu zajídat, a začne mu záhy docházet, že nakonec nebude jiné cesty než se říši Oyo postavit. Má v záloze velmi mocnou zbraň – armádu Ahosi, žen bojovnic. V jejich čele stojí generálka Nanisca zocelená v celé řadě bitev. Má ke králi blízko, když se snažil získat moc, stála při něm. A byla to ona, kdo mu nakonec pomohl na trůn. Bojovnice Ahosi budí respekt, jejich útoky bývají velmi efektivní a nelítostné. Není divu, že si dahomejští vesničané vyprávějí zkazky o tom, jak si tyto válečnice po bitvě vaří v tavicích kotlích hlavy svých nepřátel a pojídají jejich mozek.

Pod velením Naniscy se zformovaly oddíly, které jsou zvyklé přesně respektovat rozkazy. Jak už to tak v armádě má být. Jenže pak se mezi novickami octne Nawi. Její otec se ji pokusil několikrát prodat, jenže nezkrotná povaha i trochu nevymáchaná pusa každého potenciálního manžela celkem spolehlivě odradí. Takže se zdá, že tahle dcera je úplně bezcenná. Proto ji otec odvede do paláce, jako dar králi. Tedy mezi budoucí bojovnice Ahosi. Nawi se tím splní sen, i když sama ani ještě netuší, co ji přesně čeká. Protože tvrdá vojenská disciplína a poslušnost, to opravdu není nic pro ni.

Ale jakkoli generálku Naniscu Nawiina vzpurnost rozčiluje, současně v ní vidí velmi schopnou bojovnici. Co chybí Nawi věkem a vzrůstem, dohání nasazením. Jenže nejspíše je tu ještě nějaké jiné pouto, které obě ženy k sobě táhne. Skoro jako by Nanisca v téhle rebelce viděla mladší vydání sama sebe. Když pak Nawi zvítězí v závěrečné zkoušce Ahosi, je to jasné, oddíl získal novou posilu. I když trochu neposlušnou. To se může nakonec docela hodit.

Romantika na pozadí války

Nápad na napsání příběhu Nanisci se v hlavně autorky předlohy Marie Bello zrodil při návštěvě afrického Beninu. Ostatně právě na jeho dnešním území se Dahomejské království skutečně rozkládalo, historickou postavou je také král Gheza i jeho bojovnice Ahosi. Předlohou Naniscy pak byla nejspíše bojovnice Seh-Dong-Hong-Beh, která se zúčastnila v roce 1853 bitvy o město Abeokutu, a která přesvědčila krále o potřebě nahradit obchodování s otroky produkcí palmového oleje. Tolik tedy historická realita, ale film Válečnice skutečně není dokument. Ostatně i když v něm pár opravdu zajímavých bitek najdeme, většina času je věnována jednak připomínce ženské síly a jejich práv, a pak také několika romanticko-sladkobolným zápletkám. Protože Ahosi měly sice přísně zakázáno stýkat se s muži, ale nebyla by to Nawi, aby se nevzepřela. A navíc emocí si tvůrci přichystali ještě víc. Až si skoro říkáte, jestli už film není až příliš sladký.

Asi nijak nepřekvapí, že snímek vznikl pod taktovkou výrazně ženského týmu. Režie se ujala Gina Prince-Bythewoodová, která využila scénáře Dany Stevensové. Příběh není úplně špatně vystavěn, jen se režisérka – jak už to v poslední době bývá, zejména u filmu s bojovou tématikou, zvykem – nechala strhnout k velmi dlouhé stopáži (135 minut). V téhle délce se nelze prostě ubránit tomu, aby některé scény byly trochu rozvláčné a celkově film působil malinko utahaně. I když nutno uznat, že hlavně u oněch bitev se vše sešlo velmi dobře a kamera Polly Morganové dokáže pracovat se záběrem tak, aby udržela dynamiku.

Solidní hereckou práci pak odvádí zejména dvojice hlavních postav. Viola Davisová, držitelka Oskara za film Fences, se jako Nanasca dokáže chovat velmi křečovitě. Využívá k tomu velmi úsporný projev, přesto dokáže skvěle předávat emoce. Vyplašená, ale přesto sebevědomá Nawi našla své ztvárnění v podobě jihoafrické herečky Thuso Mbeduové. Tuhle dvojici pak skvěle doplňuje Lashana Lynchová jako Nawiina průvodkyně a metorka Izogie.