Nešťastné varování z Bratislavy

Trvalé posilování představ, že je něco ve společnosti ne-normální, pokud je to ovšem v zákoně řečeno jinak, viz Listina základních práv a svobod. Do tenat postojů ke genderové „menšině“ se bohužel zamotali již velmi brzy i čeští politici, dokonce z řad kandidátů na prezidentský úřad.  Josef Středula  nešťastně označil čin za: „spáchaný z nenávisti k menšině“. Jiný kandidát,  Pavel Fišer,  je již tradičním odpůrcem adopce dětí lidmi s odlišnou sexuální orientací. Na druhé straně je společnost přísná k projevům „odlišnosti“, ale velmi liberální k nekorektním či hraničně provokativním formulacím.

Vyvolávání nenávisti mezi různými názorovými tábory svědčí o neochotě nebo i neschopnosti vést argumentační dialog a v důsledku případné akceptovat právně platný úzus a uznat třeba nadřazenost otázky rovných občanských práv nad zcela jiným dílčím tématem skutečně politickým, kterým je rovnostářství, jako univerzální recept na získání rovnosti. Občanská rovnost před zákonem by vlastně vůbec neměla spadnout do diskuze, ale právě pod dojmem kritiky rovnostářství a zneuznání zásluh či iniciativy lidských schopností a jejich různého ocenění v čase, dochází ke zmatené diskuzi, kdy se často antirovnostáři dovolávají „selského rozumu“.

Toto výše popsané logické směšování nesouměřitelných otázek doj jedné diskuze je trikem, který má zakrýt autistické chování odpůrců univerzálního vidění světa komunistického, fašistického, totalitně extremistického. Univerzální pravda je ovšem lízátko pro osoby, které nesnesou vrženost do duálního světa, kde současně existuje štěstí a tragédie vedle sebe často i jen pár centimetrů. Když člověk z nepozornosti vkročí pod auto, je to jen otázka rovnosti před jedoucím autem. Auto porazí chodce libovolného názoru, zásluh, oprávnění či schopností. V diskuzi je třeba sledovat hierarchickou adekvátnost otázek. Protože ta nevzniká u těch, kdo se umanutě drží nějakého univerzálního tématu, že rodina je jenom muž a žena. V některých zemích tomu tak není a tyto země nekolabují a nerozpadají se manželství, která by bez homosexuální hrozby přežila vše ostatní. Naopak jistě nepřinese žádný generální pardon třeba tvrdý ruský postoj k homosexualitě. Rusko se svou tendencí k pravoslavné módě uvažování vrací tuto otázku až do dimenzí myšlení takového Pavla Fišera, který je ovšem z hierarchicky ještě důležitějších důvodů jistě odpůrcem ruské agrese.

Válka je určitě to nejhorší, co nás kdy může v životě potkat. Deformuje se morální jednání i třeba jen v zájmu taktiky a strategie pouhých vítězně romantických nálad. Vynucování jakési papouškovské loajality je příznakem právě těchto autisticky motivovaných diskuzí, kdy nejde o nalezení pravdy, ale jen o teritoriální boj o kontrolu nad lidmi. Skutečnému vítězství to nic nepřináší. Všude, kde se tedy vznáší opar nenávisti a „spravedlivého rozhořčení“ bychom měli být na pozoru, zdali nepřekračujeme Rubikon lidské spoluexistence. Já samozřejmě jsem například proti agresi Rusů na Ukrajině, jako jsem před tím byl proti vnitřní občanské válce Ukrajinců proti etnicky původním Rusům. A to v zájmu prvotně nezadatelných práv na sebeurčení podle charty OSN, kde celistvost území je až článkem dva. Opakuji, jsem proti ruské agresi na Ukrajině, ale chápu, proč k ní došlo, a chápu to jistě odlišně od mnohých, což souvisí s mým zájmem o historii takřka současnou. Chápu, že se mnou někdo nemusí souhlasit a nederu se do jeho dvojdomku. Sídlím si na své adrese a střízlivě se snažím vidět nějaké realistické východisko k obnově míru. Naprosto odděluji odlišné názory od všelidských nezadatelných práv. Odlišné názory ve svém životě člověk řeší vlastním jednáním. Když vás někdo okrade v prodejně a vrátí vám špatně zpátky, tak reklamujete a nechodíte tam logicky nakupovat a nechválíte prodejnu. Ale nesmyslem je vstoupit do komunity, která chce zakázat obchody, protože se tam vždycky krade.

V jiném příkladu to může ještě lépe docvaknout. Samozřejmě bych zcela solidárně chápal otce, kterému někdo zavraždí dítě. Pokud bych tím otcem byl sám, pak bych možná sám byl tím trestajícím nešťastníkem. Nicméně toto právo na pochopení emocí mají skuteční účastníci problému, společnost musí požadovat soud se všemi aspekty obhajoby na základě rovnosti nezadatelných lidských práv. Nemůžeme dopustit, aby v reakci nešťastní pozůstalí trestali jen domnělého podezřelého, což se často děje. Svaté rozhořčení válku nevyhraje, je třeba zachovat chladnou hlavu a bez paniky směřovat k respektovatelnému míru. Ten vede většinou jen tudy, kde se neeliminuje jedna ze stran konfliktu. Nynější eskalace konfliktu na Ukrajině může vést až k nezodpovědnému volání po úplné eliminaci z jedné nebo druhé strany a tomu bychom my v rozumném světě měli zabránit. Tak vypadá mír. Mír není, když jedna nebo druhá strana vede po válce partyzánský odboj jako Talibán v Afghánistánu.

Vždycky můžeme brzdit, pokud nám někdo nebo něco nepoškodí brzdy.