„Tam něco je! Něco tam vidím!“ Následuje několik ostřejších slov a Pavel Šercl z Jizerskohorského technického muzea se snaží zakrýt displej kamery, kterou právě s muzejníkem Ivanem Rousem vylovili z hlubiny oceánu, aby si v jasném slunci lépe prohlédli část záznamu.
Polévá mě horko. Všichni na palubě malého gumového člunu, desítky kilometrů od pobřeží, kdesi v Biskajském zálivu se nyní tlačí nad displejem o velikosti poštovní známky. Vidím ty stovky dokumentů, map a fotografií v britských, německý či francouzských archivech, které za ty roky prostudovali. Desítky tisíc kilometrů najetých po zemi a stovky proplutých po oceánu. Vidím tu práci mnoha kamarádů, kteří pátrali, kde mohli, zapojili znalost němčiny či francouzštiny. Před očima mi proběhly čtyři roky práce i to první pivo, u kterého celý nápad vznikl.
Podruhé na oceánu
Letos jsou badatelé na Atlantiku podruhé. Tým má nový plovoucí obal magnetometru (což je zařízení, na které tým velmi spoléhá a které jsme popsali v tomto článku), novou loď, a jak popisuje muzejník Severočeského muzea v Liberci Ivan Rous, i o rok víc zkušeností.
Ivan Rous vkládá magnetometr do speciální gondoly, kterou budeme následně vléct asi 40 metrů za člunem.
Studie nové gondoly pro magnetometr
„Magnetometr jsme zásadně zpřesnili. Jestliže jsme loni na moři měřili s chybovou úchylkou deset až dvacet nanotesel, letos jsou to jen dvě až tři nanotesly. Minulý rok jsem si také ověřili, že je potřeba změnit plovoucí obal magnetometru. Nyní vše funguje bezproblémově a jsme schopni větších rychlostí.“
Ivan dále upozorňuje na fakt, že letos už tým pracuje s obří databází šesti tisíc bodů, získaných od rybářů či vrakových potápěčů. Co bod, to možný vrak. Právě z těchto bodů tým za pomoci archivních poznatků vytipovává ty, které by mohly být hledaným vrakem ponorky U-206.
„Je to jiná situace než v minulém roce, kdy jsme si zvolili oblast, kterou jsme chtěli prohledávat,“ upřesňuje Ivan Rous.
Zásadní změnou byla letos i osoba zkušeného vrakového potápěče Zdeňka Partyngla, který rozšířil řady týmu. Spolu se svými kolegy má za sebou takové projekty jako ponor ke křižníku Zenta z roku 2005 nebo objevení vraku křižníku Giuseppe Garibaldi v roce 2008. K nejrůznějším vrakům po celém světě se coby pracovní potápěč potápí už dvacet let.
Zleva: technický potápěč Zdeněk Partyngl za kormidlem člunu a Ivan Rous
„U nás se takovými věcmi mnoho lidí nezabývá, takže jsem o klucích věděl,“ říká Zdeněk a pokračuje: „Toto pátrání mě fascinuje použitím magnetometru. V něm vidím velkou budoucnost. My jsme vždy využívali jen stacionární nebo vlečné sonary. Tady máme dva vlečné sonary, Starfish a Deep Vision. Práce s magnetometrem je ale pro mě premiérou.“
Do současného pátrání po ponorce U-206 vložil Zdeněk nejen své zkušenosti a zápal pro věc, ale i spolehlivý motorový člun. Právě doprava na mnohdy desítky kilometrů vzdálené body se v pátrání ukázala jako naprosto zásadní.
Indicie z archivů
Jak již bylo napsáno v předešlých článcích o hledání ponorky U-206, Biskajský záliv není jednoduchá lokalita hned z několika důvodů. Především jde o poměrně neklidnou oblast a zejména pro práci s magnetometrem a sonarem je klidná hladina zcela zásadní. Další komplikací je ale množství vraků, jež se tu nacházejí. Když Ivan hovoří o šesti tisících bodech, je jisté, že není v lidských silách všechny prověřit. Je třeba dramaticky zúžit oblast hledání a opřít se nejen o poznatky z archivů, ale i o nejrůznější doporučení jiných subjektů. V tomto případě místních potápěčů a rybářů.
Mapa části identifikovaných vraků v Biskajském zálivu. Těch neidentifikovaných jsou tisíce.
Co se týče archivního bádání, poslední informací, která by možná mohla pomoct, jsou informace z doprovodné flakové lodi, která ponorku doprovázela po vyplutí z domovské základny v Saint Nazaire. Konkrétně jde o loď Sperrbrecher 136. Její lodní deník zatím nebyl prozkoumán. Bohužel je možné, že se nacházel v archivech v Saint Nazaire, které padly za obeť spojeneckému bombardování.
Flaková loď Sperrbrecher 136 doprovázela na konci listopadu 1941 ponorku U-206 po vyplutí ze Saint Nazaire na volné moře. Její posádka byla nejspíš poslední, kdo ji viděl. Loď byla na podzim 1944 v Biskaji potopena námořní minou.
Je známo, že ponorky pro cestu na Atlantik využívaly koryta paleořeky, jejíž zářez pokračuje z ústí Loiry dál do Biskaje. Tento koridor potvrzují i některé vojenské námořní mapy. Vodítkem se zdálo být i umístění některých orientačních bodů, bójí. Ukázalo se však, že tato umístění se v průběhu desetiletí změnila.
Mapa operačních nasazení ponorky U-206
Četné indicie naznačují, že ponorka U-206 se potopila relativně nedaleko domovské základy, na poměry Atlantiku ještě v malé hloubce (do sto metrů). Dokonce je možné, že se tak stalo vinou technické závady při tzv. trimovacím ponoru, při kterém posádka testovala celou techniku zanoření a následného vynoření, například po prodělaných opravách v zázemí.
Ponorka U-206 těsně po spuštění na vodu
Jednou z variant, se kterou je nutné také operovat, je exploze vlastních torpéd uvnitř ponorky. V inkriminovaném časovém období by i toto mohlo přicházet v úvahu. A následně je tu varianta exploze magnetické miny, shozené z britského letadla v rámci již dřív popsané operace Gardening.
Biskaj nemá nikdo rád
Již z minulého roku jsme věděli, jak dokáže být Biskajský záliv záludný. Je mělký a nejen mezi námořníky (ale třeba i mezi letci) pověstný špatným počasím. Letos se změnilo umístění domovské základny týmu. Už se nevyplouvá z přímořského letoviska Pornichet, ale z přílivového ostrova Noirmoutier. Podstatně se tím zkrátila dojezdová vzdálenost na vytipované body.
Plavba k vytipovaným bodům, kde bude tým párat po vraku ponorky U-206 Reichenberg. Provizorní přístřešek je nutný, aby bylo v silném slunečním světle možné pracovat s notebooky.
V okolí ostrova, který mj. proslavilo třeba pašování tabáku, ústřice či mořská sůl, je mnoho záludných mělčin. I my jsme se přesvědčili, že je není radno podceňovat, i když jste třeba deset kilometrů od pobřeží a na malém člunu. S několikametrovým odlivem najedou zelenomodrá hladina zhnědne špičkami skalisek, která se objeví ani ne metr pod hladinou.
Posádka se podle mapy snaží najít cestu skrze nebezpečné mělčiny.
V takové pasti neviditelného atolu jsme málem uvízli, když jsme se rozhodli zajet natankovat třísetlitrovou nádrž našeho člunu jen do vedlejšího přístavu. Nakonec jsme se opatrně, podle záznamu ujeté trasy na GPS a za pomoci námořní mapy přenesené do mobilu, vrátili a benzín raději pokorně odnosili k lodi v kanystrech. Cesta do vedlejší maríny s fungující benzínkou pro lodě by se protáhla na desítky kilometrů plavby, nutných k obeplutí mělčin. Po souši to přitom bylo jen pár minut cesty autem.
Poslední bod
Tým strávil na Atlantiku dva týdny úmorným hledáním a prověřováním možných pozic dosud neidentifikovaných vraků. Počasí nebylo valné. Vítr a vlny doposud nejen že dráždily útroby posádky, ale hlavně negativně ovlivňovaly záznam sonaru a magnetometru. Několikametrové výkyvy nahoru a dolů se prostě neslučují se snahou o přesný obraz mořského dna.
Dlouhé chvíle pomalé plavby, kde Pavel Šercl (vpravo) pozoruje výstup vlečného sonaru na monitoru a Zdeněk Partyngl křižuje se člunem hladinu nad daným GPS bodem.
Jak to bývá ve filmech. Přijde poslední den a také poslední šance na nějaký zásadní objev. Tým večer před posledním vyplutím natankoval plnou nádrž a loď celkově vybavil vším potřebným tak, aby to naposledy byla „super akce“. Jak již bylo řečeno, zdroje pozic možných vraků na mapě Biskajského zálivu jsou různé. Velká většina jich pochází od rybářů, kteří si zaznamenávají místa, kde ztrácejí sítě.
Sonarový obraz vraku, který by mohl odpovídat ponorce
Tým badatelů se také rozhodl vyhodit pomyslnou síť do pomyslného moře sociálních sítí. Projekt hledání ponorky U-206 Reichenberg za ta léta už zaujal nejednoho nadšence i profesionála v oboru. A stejně jako mnohá policejní pátrání v minulosti dokázala přinejmenším posunout neúnavné vyptávání se sousedů v okolí místa činu, i tým U-206 od samého počátku rozhodně nepodcenil to, o čem si místní povídají v přístavní knajpě.
Martin Suchomel pracuje na úpravě magnetometru
Pavel Šercl neváhal a obeslal s dotazem na možný tip všechny francouzské potápěče, kteří projekt U-206 sledují. Výsledkem byl jeden hustý shluk bodů na mapě, který badatele zaujal hned z několika důvodů: shluk GPS pozic jen pár desítek metrů od sebe dává tušit, že na místě s velkou pravděpodobností opravdu něco je a nejde jen o nějaký omyl. A navíc, jde o body v místě, které odpovídá lokalitě, kde se U-206 mohla osudného 30. listopadu 1941 skutečně nacházet.
První výstupy z magnetometru při zkouškách na Slapské přehradě.
Byl tu však háček. Udávaná pozice leží víc než 70 kilometrů od našeho přístavu. Jsme smíření s tím, že tato poslední cesta bude krutá. Hodiny nárazů, cákání slané vody, unavené ruce, které se snaží udržet tělo uvnitř občas volně letícího člunu. Přesto nikdo nepochybuje, že tento tip je potřeba prověřit a ohledat kvalitním vlečným sonarem.
Kamera na provázku
Veškerá činnost, kterou tým muzejníků na Atlantiku provádí, je velmi úzce spojená a koordinovaná s úřadem, který se pod francouzským ministerstvem kultury zabývá podmořskou archeologií. Ke každému průzkumu je nutná řada žádostí a povolení, detailní dokumentace, zahrnující loď, osoby na ní, použité vybavení, charakter prováděné činnosti apod. Tento rok nemáme povolení k potápění a přes to nejede vlak.
Tým ví, že toto je poslední den a po něm bude následovat opět rok čekání. Rok, než snad bude možné fyzicky ohledat vytipovaná místa. Rok tápání a nejistoty. V předvečer posledního vyplutí vidím, že Ivan s Pavlem něco kutí na jídelním stole v zahradě. Ozývá se vrtání a řezání. Mezi talíři od večeře se válí nářadí a čerstvé špony hliníku. Výsledkem je zvláštní věc, připomínající sekeru. Je to ale potápěčské závaží pro spouštění lana ke dnu, na kterém je přimontované něco jako miniaturní kormidlo. To bude držet směr pohledu. V čele kormidla se rýsuje úchyt pro outdoorovou kameru.
Pavel Šercl (vlevo) a Ivan Rous připravují k testovacímu ponoru vlastnoručně vyrobené zařízení pro uchycení a vlečení podvodní kamery.
Je to tak trochu zoufalý a vzhledem k doposud používané technice primitivní způsob pátrání, ale vlastně proč ne. Díky stacionárnímu sonaru na člunu budeme vědět, jaká je pod námi hloubka. Délka lana se upraví tak, aby kamera dole na nic nenarazila a jen se vznášela nade dnem i případnými předměty na něm. Pouzdro kamery je vodotěsné do 150 metrů. V nejhorším případě natočíme pár ryb.
Pozoruji nový nástroj badatelů a vyvolá to ve mě vzpomínku na mého pradědu, která mě bude pak provázet celou cestu na to vzdálené místo v oceánu. Ač pokřtěn jménem jednoho z apoštolů, můj pradědeček Jan nebyl zrovna věřící člověk. Dokládá to fakt, že během války si balil cigarety do jemného papíru bible, a než světová válka skočila, vykouřil celou první knihu Mojžíšovu. Praděda, vyhlášený obráběč kovů a brusič polodrahokamů z krásného kraje pod Kozákovem, ale přece jen v něco věřil: že na všechno, co člověk dělá, je potřeba mít pořádný vercajk.
Něco tam je!
Shluk bodů nebyl falešnou stopou. Na stacionárním sonaru našeho člunu i na vlečném sonaru se začínají vykreslovat objekty, které rozhodně nejsou nějaká skaliska v jinak převážně rovném, písčitém dně zálivu.
Zdeněk drží kurz lodi a po několika stovkách metrů obrací. Nad místem vyšíváme pravidelnou síť tak, abychom co nejlépe pročesali dno. Vlečný sonar vidí asi padesát metrů do obou boků. Sonar na lodi sleduje jen úzký bod přímo pod kýlem. Nakonec Ivan s Pavlem vytahují vlečný sonar a spouštějí na laně kameru. Asi půl hodiny jezdíme nad místem, které vykazuje dobrou sonarovou odezvu. Napětí, když je kamera zpět na palubě, by se dalo krájet.
Dlouhé hodiny pomalé plavby s vlečným sonarem či magnetometrem.
Výkřik „Něco tam je!“ znamená, že zapomínáme na počínající mořskou nemoc, dostáváme opět hlad. Hlad po jídle i po dalším pátrání. A s tím se vydáváme na bezmála tříhodinovou plavbu zpět. Věříme, že se sem za rok vrátíme, teď je ale potřeba vyhodnotit všechna nasbíraná data a hlavně si videozáznam prohlédnout na větším monitoru.
Co by to mohlo být?
Tým mužů, kteří se rozhodli lokalizovat místo posledního odpočinku ponorky U-206 Reichenberg je možné označovat různě. Někdo v nich může spatřovat dobrodruhy či nenapravitelné snílky. Po těch letech je mi ale jasné jedno, do celého projektu, ať už se může zdát sebevíce neuskutečnitelný, vkládají jasný řád a systém. Za tu dobu prodělali potápěčský výcvik k hranici pracovního potápění, naučili plavat a pro oceán upravili složité geofyzikální zařízení, za kusou informací z archivu či výpovědí historika neváhali přejet kus Evropy.
Ivan Rous a Pavel Šercl objevili v britském národním archivu tajnou zprávu zajatých letců RAF, kteří detailně popisují fungování německé ponorky na moři. Sestavili ji v zajateckém táboře na základě svých zkušeností s plavbou na U-206 Reichenberg.
Vědí, jakou sonarovou odezvu vyvolá vrak o délce zhruba 60 metrů. Dobře znají, co takový útvar o hmotnosti asi 700 tun vyvolá při měření magnetometrem. Vědí, jak takový objekt může vypadat po 80 letech na dně oceánu. Ponorku typu VII C znají velmi dobře i po technické stránce. Vědí naprosto přesně, podle čeho by bylo vrak možné po letech identifikovat. Zkrátka, nejsou to žádní amatéři, které by vyvedl z míry jakýkoli kus oceli na mořském dně.
Jedna z mnoha složek, které prošly rukama Ivanovi Rousovi a Pavlu Šerclovi v britském národním archivu.
Útok na U-71
Sedíme v domě na pobřeží a sledujeme obraz ze zanořené kamery. Dunivý zvuk a bublání prořezávají napjaté ticho. Kdosi vyprskne, když se v rozčilení napije z plechovky, kde předtím kdosi utopil nedopalek cigarety. Nejdřív vidíme hejna ryb. To je dobré, ryby se vždycky drží vraků. Z temně zeleného nekonečna pomalu vystupuje tmavá skvrna, která za pár okamžiků dostává jasnější obrysy. Podle těl ryb se snažíme odhadovat měřítko. Rozeznáváme jakési přepážky, ale objekt stále nedostává tvar lodi.
„Na záznamu se nám podařilo natočit část trosek, které by mohly odpovídat malé přední části ponorky. Myslíme si, že tak nějak by mohlo vypadat poškození, když by uvnitř došlo k výbuchu torpéda a příď byla zcela rozervaná,“ říká Ivan Rous poté, co nesčetněkrát porovnal natočený záznam, další výstupy měření i podrobnou technickou dokumentaci ponorky typu VII C. „Ale je samozřejmě možné, že podobně by mohl ponorku roztrhat i výbuch magnetické miny v její těsné blízkosti. Každopádně je možné, že jde o torzo rozervané přídě a hlavní část trupu jsme minuli,“ dodává.
Ivan Rous opravuje konektor vlečného sonaru.
I sonarové snímky nasvědčují tomu, že tým narazil na pole rozesetých trosek vraku, které tvarem určitých částí i velikostí odpovídá hledanému objektu. Další postup bude nyní předmětem nových žádostí o povolení k dalšímu průzkumu od francouzské strany. Bez toho, aniž by se k troskám potopil buď potápěč či průzkumný robot, nebude možné s naprostou jistotou nic říct. Tento rok, zdá se, bude čekání na další vyplutí ubíhat až trýznivě pomalu.
Projekt byl podpořen z rozpočtu Libereckého kraje.
