11.10.2022, The Catholic Thing
Křesťanští filozofové a teologové viděli, že rozumová duše nalezne štěstí pouze v kontemplaci věčného Boha, jako když oko s nekonečnou radostí pije krásu světla. Ale teprve Dante na počátku čtrnáctého století dal této teologické estetice světla působivý výraz.
Ve třiatřiceti zpěvech Ráje popisuje Dante rozličnou a stále se zvětšující krásu říše světla. Například ve třetím nebi líčí, jak k němu promlouvá jedna blažená duše, poté odchází, aby se vrátila k tanci slávy, a je nahrazena jinou duší, která se má rovněž o co podělit. Dante píše:
„Z těch zrcadel – z andělských kůrů – blýská,
čím ozářil je Bůh a jeho soud,i z našich slov ten odlesk dobra tryská.“
Tu umlkne. A snaží se zas vplout
do víru tance v onom tratolišti
světla, z něhož mne přešla vyslechnout.
A jiná radost jako klenot blyští
mi v ústrety, oslňující lesk,
jak čirý rubín, když jím slunce prýští.
Tam každá velká radost je sám blesk,
jak u nás úsměv...
Některé čtenáře unavuje takový jednolitý lesk, který jistě není tak zajímavý jako trýznivá, podivná invence, kterou nalezneme v Dantově Pekle. T. S. Eliot kdysi ve výkladu o Dantovi napsal, že „máme (ať už si to uvědomujeme, nebo ne) předsudky vůči blaženosti jako tématu pro poezii“. Když se však k Božské komedii vracím, je to téměř výhradně kvůli působivé vizi slávy, kterou nabízí. Ta mi více než cokoli jiného u Danta připadá starobylá, a přesto stále nová.
Máloco v moderní literatuře se vyrovná takové vizi světla a chvály. Částečně proto, že literatura, včetně poezie, je především dramatická – a drama vyžaduje konflikt, konflikt vyžaduje důsledky a důsledky musí zahrnovat utrpení. Dantův Ráj obsahuje naprosté minimum konfliktů; většina jiných literárních příběhů na konfliktech závisí.
Mnoha básníkům se daří v krátkých básních vytvářet poezii chvály, ale jen málokterý z nich dává výraz takovému trvalému tónu chvály, jaký nacházíme u Danta. A ještě méně jich zachycuje kosmickou vizi světla. V tomto smyslu vynikal francouzský katolický básník Paul Claudel v minulém století podobně jako Dante v tom svém.
Claudel konvertoval k církvi o Vánocích roku 1886, kdy krása pařížské katedrály Notre Dame způsobila zásadní změnu v jeho srdci. Od té chvíle se stal jedním z nejlepších moderních věřících básníků, a jak popsal v přednášce z roku 1927, věřící básník jako nikdo jiný dokáže vyjádřit smysl stvoření, drama duše, která přichází k Bohu, a „tvůrčí téma par excellence“, chválu skrze víru.
To jsem si připomněl při četbě nového překladu Claudelova nejvýznamnějšího básnického díla, Pěti velkých ód, od Jonathana Geltnera. Básně od začátku do konce zobrazují Claudela jako příjemce inspirace a milosti; jeho snahou je učinit zadost vizi, kterou Bůh dává svému lidu.
Nenalezneme tu poezii pochybností, stesku a zoufalství, všude je přítomna poezie kosmické vize, světla a chvály. Vezměme si tyto verše z druhé Ódy:
Tak ať žije svět nový mým očím, svět teď úplný!
Celé vyznání věcí viditelných i neviditelných,
Přijímám tě katolickým srdcem.
Kamkoli obrátím hlavu
představuji si nezměrnou oktávu stvoření.
Neboť nyní se mi svět znovu otevírá a nezáleží na tom,
jak rozsáhlý je, můj pohled ho obepíná.
od jednoho konce k druhému.
. . .
Tak od největšího anděla, který se na tebe dívá,
až po štěrk opuštěných cest, mezi nimiž
každou hranicí stvoření,
nikde není porušena jednota, všechny věci spojeny dohromady
bezešvé jako duše s tělem;
nepopsatelný pohyb Serafínů.
se dělí mezi devíti řády duchů, Dantovými nebesy,
a nakonec zde na zemi jako vítr, který se zvedá,
Rozsévač a žnec!
Claudelovy ódy jsou básněmi chvály, které nejen že připomínají Dantovu středověkou vizi Stvořitele a stvoření, ale zdůrazňují, že tato vize je dostupná i nyní, dnes, v moderním světě, každému z nás. Mohlo by se zdát, že dějiny již dávno všechno odnesly pryč; kulturní úpadek možná způsobil, že se vize víry a chvála zdají nemožné; ale milost dějiny překračuje a proniká jimi, pozvedá je a umožňuje Claudelovi – a nám všem – chválit tak, jak, řečeno Claudelovými slovy, věřili naši otcové před námi.
Dante a Claudel žili za velmi odlišných historických okolností, ale oba inspiroval tentýž Duch svatý a zrodil v nich stejný brilantní jazyk chvály.
James Matthew Wilson
Přeložil Pavel Štička
16.01.2024, RC Monitor 1/2024
Začátkem roku si mnozí plánují, co chtějí stihnout, vidět, udělat do jeho konce. Jistě, plánovat se musí ale musí se plánovat s rozumem a je dobré počítat i s tím, že ne všechny naše plány vyjdou. Neboť, jak mnozí již z vlastní zkušenosti vědí; ne každý plán zcela vyjde tak, jak jsme si představovali.
05.01.2024, RC
Sníh padal celou noc. Postavil jsem si sněhuláka. Feministka ze sousedství šla okolo a ptala se, proč jsem raději nepostavil sněhulačku. Postavil jsem sněhulačku.
19.02.2024, RC Monitor 3/2024
V průběhu liturgického roku slavíme velké množství svatých, kteří v nejrůznějších dobách a nejrůznějším způsobem svědčili o Boží lásce a tím samým i o Božím království. Dějiny církve jsou přímo nabité svatostí četných mužů a žen, kteří se nebáli být pravdivými svědky víry i v těch nejtěžších chvílích.
15.01.2024, RC
Přestože odstavec 41 deklarace Fiducia supplicans uvádí, že „to, co bylo řečeno v této deklaraci o žehnání stejnopohlavních párů, je pro vysvěcené služebníky dostatečným vodítkem k uvážlivému a otcovskému rozlišování“, a proto „mimo výše uvedené pokyny nelze očekávat další odpovědi specifikující podrobnosti a praktické záležitosti ohledně žehnání tohoto typu, Dikasterium pro nauku víry vydalo 4. ledna „Tiskovou zprávu ohledně přijetí Fiducia supplicans“, v níž se obsah deklarace dále vysvětluje.
15.11.2023, cirkev.cz
U příležitosti 97. světového misijního dne, který se slavil v neděli 22. října, přinesla agentura Fides několik statistických údajů, které se týkají katolické církve ve světě.
04.01.2024, RC
Papež František prý zvažuje reformu volby papeže – měla by získat více „synodní“ povahu a v konkláve by měli zasednout i laici. „Není pochyb o tom, že změnit složení volitelů v papežském konkláve by byla jedna z nejradikálnějších změn Františkovy vlády a jeden z nejvýznamnějších kroků v dějinách Církve,“ komentuje Eric Sammons, upozorňuje však, že „neexistuje žádný božsky ustanovený způsob výběru papeže či jakéhokoliv jiného biskupa. Dějiny Církve dokládají, že biskupové, a to včetně toho římského, nabývali svého úřadu nejrůznějšími způsoby: od losování po úplatkářství a nepotismus.“ Pro platnost papežské volby tudíž není nutná nějaká specifická hlasovací metoda.