Úvodní píseň alba I Let My Guitar Do The Talking je úchvatný otvírák. Těžkotonážní sound s drtivou rytmikou, varhanami a dechovou sekcí skvěle koresponduje s Guyovou kytarou, hlasem, na němž věk vůbec nenechává stopy, a hlavně s obsahem písně. Zpěvák vypráví osobní příběh o tom, jak před šedesáti lety přijel vlakem z rodné Louisiany do Chicaga, s nedokončeným obecným vzděláním, ale touhou, a hlavně talentem hrát na kytaru blues, a o celoživotním křižování Spojených států s muzikou. Po navození atmosféry touhle písní, a „přiložení pod kotel“ ještě následující, opět autobiografickou titulní skladbou, je posluchač dokonale vyladěn na Guyovu notu a chycen na celou následující více než hodinu poslechu.
Spolustrůjcem úspěchu a kvality alba je Guyův bubeník, autor většiny písní a producent Tom Hambridge. Ten asistuje kytarové legendě ve studiu i při koncertech už od roku 2008, od desky Skin Deep. Společně vypiplali a vypustili do světa už šest titulů, jeden lepší než druhý. Ostatně právě za některé z nich získal Buddy Guy jedny ze svých dosavadních osmi cen Grammy a nespočtu Blues Music Awards. Hlasující v těchto anketách by si museli sedět na uších, aby i za The Blues Don’t Lie Guye za letošek alespoň nenominovali.
Je to možná paradox, ale Buddy Guy na tomto albu – a na hambridgeovských obecně – figuruje zejména jako interpret, nikoli autor. I tak autentický song jako je zmíněná The Blues Don’t Lie, je kompletně Hambridgeovým dílem, včetně textu, k němuž mu ale nepochybně musel Guy dát „podklady“, což ovšem při cestování po koncertních štacích asi není nic těžkého. K otextování Hambridgeových skladeb, z nichž ovšem mnohé nejsou nic jiného než různé podoby nebo variace klasické bluesové dvanáctky a jejich odlišnost od standardu je spíš v aranžmá, instrumentálním výrazu a produkci, byli přizváni i další autoři, nejčastěji zkušený Richard Fleming, ale v Back Door Scratchin’ i známý autor Gary Nicholson, který přinesl čítankovou ukázku oldschoolové bluesové poezie.
Kromě textově v podstatě „kratochvilných“ vyloženě bluesových songů, které jsou ovšem fantasticky zahrány nejen samotným Guyem, ale i jeho spoluhráči včetně varhaníka Reese Wynanse, který zanechal v bluesové muzice stopu jako spoluhráč Stevieho Raye Vaughana, ovšem na albu slyšíme i písně, které dokazují, že Buddy Guy nežije uzavřený v „bluesmanské bublině“, ale jsou mu blízká i závažnější témata. Což dokládá duet s „teprve“ třiaosmdesátiletou Mavis Staplesovou We Go Back, hovořící o boji za občanská práva a připomínající mimo jiné vraždu Martina Luthera Kinga, a další spolupráce, tentokrát s třiačtyřicetiletým zpěvákem a kytaristou Jasonem Isbellem. Tématem jejich mrazivého duetu Gunsmoke Blues je ve Spojených státech rozšířené střílení ve školách.
Album The Blues Don’t Lie ale nemá být a není jen nositelem závažných myšlenek, většina písní je odlehčených, jedná se o standardní, ale hráčsky a pěvecky vrcholové elektrické blues, s několika personálními zajímavostmi. To když kromě již jmenovaných po boku Buddymu Guyovi u mikrofonu stojí písničkář James Taylor, zpěvák Elvis Costello nebo zpěvačka Wendy Motenová. Některé písně mají moderní zvukovou podobu, jiné, hlavně Rabbit Blood a Last Call, v nichž rytmus udává kontrabas namísto baskytary, znějí jak ve starých dobách Guyova nahrávání pro chicagský label Chess, jen zvuk kytary je agresivnější.
Což platí i o skladbě Sweet Thing, kterou si vypůjčil Buddy Guy od svého předchůdce na bluesovém trůně B. B. Kinga. Je docela zábavné slyšet, jak s pokorou místy vyloženě cituje kingovské kytarové fráze, ale zvuk jeho nástroje zůstává typicky nakřáplý až drzý. Někdo považuje blues za historický hudební žánr. Buddy Guy na novince ale opět dokazuje, že ani ty největší legendy ještě zdaleka neřekly své „amen“ a jejich následovníci mají co dělat, aby se jim alespoň přiblížili.
