Co se skrývá pod zkratkou FOK? Pro pravidelné návštěvníky Smetanovy síně žádné tajemství

Ten je oficiálním orchestrem hlavního města Prahy a zkratka FOK symbolizuje původní zaměření orchestru (Film – Opera – Koncert). Orchestr sídlí a koncertuje v atraktivním prostoru Smetanovy síně Obecního domu, který je jednou z nejznámějších secesních staveb v Praze.

U zrodu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK stál dirigent Rudolf Pekárek, muž, jehož minulost je lehce opředena tajemstvím. Tento česko-australský dirigent se narodil 24. února 1900 v Praze a zemřel 26. října 1974 v Brisbane. Bližší podrobnosti o jeho osudech až do roku 1934 de facto nejsou známy. Na scéně se objevuje v říjnu roku 1934, kdy svolává do Kmochovy restaurace v Praze na Vinohradech skupinu nezaměstnaných hudebníků a zakládá salonní orchestr. Ten měl v době svého vzniku 24 členů a do pražského hudebního života vstupuje pod značkou FOK (slova Film, Opera a Koncert udávala předpokládané oblasti působení tělesa). Pekárek tak dal práci mnoha nezaměstnaným hudebníkům a těleso se z počátku skutečně živilo především intenzivním nahráváním hudby k filmům. Později se přeorientovalo na koncertní uvádění standardního repertoáru a poprvé vystoupilo v rozhlase 29. prosince 1934. Za oficiální datum vzniku orchestru FOK pak bývá uváděn 10. říjen 1934.

V roce 1942 byl Pekárek jako Žid nacisty vězněn a internován do koncentračního tábora; v té době vedení orchestru převzal dirigent Václav Smetáček. V roce 1944 se Pekárkovi podařilo z Německa uprchnout, přidal se k české osvobozenecké armádě, válku přežil a po jejím skončení se vrátil z tehdejšího Sovětského svazu do vlasti jako dirigent Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Po únorovém převratu v roce 1948 emigroval na lodi Ugolino Vivaldi do australského Sydney. V Austrálii pak v letech 1954–67 působil jako šéfdirigent symfonického orchestru v Queenslandu. Na jeho počest byla na Queensland Conservatorium Griffith University zřízena každoroční cena Rudolpha Pekareka za hru na hoboj, která je financována z jeho pozůstalosti.

Filmové začátky orchestru FOK

V roce 1935 tehdejší „Orchestr F.O.K.“ úspěšně složil konkurzní zkoušky ve studiích Radiojournalu, tj. Československého rozhlasu, což znamenalo pravidelné relace v rozhlase, které se tak staly prvním stabilním angažmá orchestru. Jejich počet postupně rostl a v letech 1936–1937 dosáhl frekvence pěti relací týdně. Díky Pekárkovým diplomatickým jednáním pak došlo též k dohodě s vlivnou Filmovou unií, pro niž jen v roce 1935 Orchestr F.O.K. nahrál hudbu k 18 filmům. Pekárek sám se pak dokonce stal členem výkonného výboru Filmové unie, a práce pro film se tak stala na řadu let základním zdrojem prostředků pro zajištění existence orchestru. Od roku 1935 až do založení samostatného filmového orchestru v roce 1943 nahrál Orchestr F.O.K. hudbu k téměř všem českým filmům. Řadí se k nim například Kristián, Baron Prášil, Cesta do hlubin študákovy duše, Bílá nemoc, Tři vejce do skla. Celkový počet filmů, k nimž Orchestr F.O.K. natočil hudbu, dosahuje neuvěřitelného čísla 212.

Vedle nahrávání filmové hudby ovšem orchestr pilně rozvíjej i samostatnou činnost koncertní. V prvních letech existence tělesa však nebylo v ekonomických možnostech orchestru pořádat vlastní veřejné koncerty, a tak byl orchestr závislý na pozvání od jednotlivých pořadatelů. Prvním, kdo přizval těleso k uspořádání koncertu, byl Spolek výtvarných umělců Mánes, a to 25. března 1936. Taktovky se tehdy ujal pozdější dlouholetý šéfdirigent FOKu Václav Smetáček.

Z filmových studií na koncertní pódia

Rok 1937 přinesl Orchestru F.O.K. významné angažmá, a to v představeních Ibsenova Peer Gynta v Městském divadle na Královských Vinohradech. Scénickou hudbu Edvarda Hagerupa Griega hrál Orchestr F.O.K. ve všech reprízách pod taktovkou Rafaela Kubelíka, a právě díky těmto vystoupením vstoupil orchestr ve známost širší veřejnosti. V den státního svátku 28. října 1937 pak těleso vystoupilo se slavnostním programem, věnovaným památce T. G. Masaryka v sále Městské knihovny, zahájilo tak sérii koncertům, které pokračovaly i v následujícím roce.

Po okupaci republiky nacisty bylo prvním vystoupením FOK uvedení Larga z Novosvětské symfonie a Slovanských tanců Antonína Dvořáka pro nuselskou sekci Sokola a podobně zaměřených koncertů se v následujícím období konala celá řada. Významnou událostí roku 1939 bylo zahájení velkého cyklu nedělních dopoledních koncertů ve Smetanově síni. V září roku 1941 pak orchestr zahrál pod taktovkou Václava Talicha Dvořákovy Slovanské tance na zaplněném stadionu pražské Štvanice. V srpnu 1942 byl orchestr dán v rámci „totálního nasazení“ k plné dispozici pražské německé opeře a činnost orchestru byla až do konce války zcela omezena.

Po skončení druhé světové války byl hned podzim roku 1945 vypsán první abonentní cyklus pro pražské publikum. Šéfdirigentem tělesa byl v té době Václav Smetáček, a právě jeho osobnosti byla klíčovou pro postavení a popularitu orchestru u českého publika. Smetáček se soustředil na širokou škálu světové a české tvorby. V roce 1947 vystoupil Orchestr F.O.K. poprvé na festivalu Pražské jaro. 15. května provedl ve Smetanově síni pod taktovkou Rafaela Kubelíka s Davidem Oistrachem koncerty pro housle a orchestr Johannesa Brahmse, Sergeje a Arama Chačaturjana a celý koncert zaznamenával tehdejší Československý rozhlas.

F.O.K. jako metropolitní orchestr

V lednu 1952 dochází k významné změně – od 1. ledna 1952 se těleso stává profesionálním reprezentačním orchestrem metropole. Tradiční zkratka zůstává zachována a nový název orchestru zní: Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK.

V roce 1957 odcestoval orchestr na své první zahraniční turné, a sice do Polska, a v témže roce vystoupil se skvělými úspěchy v Itálii, Rakousku a Německu. Následně hostoval ve většině evropských zemí, opakovaně též v Japonsku a Spojených státech. Navštívil rovněž Jižní Ameriku, Portoriko, Tchaj-wan, Koreu, Turecko, Izrael, Čínu, Omán a další země

U dirigentského pultu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK se od jeho založení v roce 1934 vystřídala celá řada významných umělců. Po Rudolfu Pekárkovi, který funkci šéfdirigenta zastával v letech 1934 – 1941 a po roce 1945 se k orchestru vrátil v roli správního ředitele, to byl v letech 1942 -1972 Václav Smetáček. U dirigentského pultu se v hojné míře objevoval, byť jako host, už od samých počátků existence tělesa. V květnu roku 1942 byl pověřen funkcí šéfdirigenta a za třicet let, po kterých stál v čele FOK, vtiskl orchestru nezaměnitelnou pečeť své osobnosti a výrazně se podílel na formování orchestru jako vysoce profesionálního tělesa.

Po Smetáčkově odchodu z funkce šéfdirigenta postupně převzali umělecké vedení Ladislav Slovák (1972–1976), Jindřich Rohan (1976–1977) a Jiří Bělohlávek (1977–1990). I jeho působení tvoří významnou etapu z hlediska intenzivního uměleckého rozvoje orchestr. Nový mladý šéfdirigent tehdy inicioval generační výměnu hráčů a vytrvale rozšiřoval repertoár orchestru odvážnou dramaturgií, přičemž dával příležitost i moderním českým skladatelům.

Po něm nastoupili do vedení orchestru postupně Petr Altrichter (1990–1992), Martin Turnovský (1992–1995) a Gaetano Delogu (1995–1998).

Počátkem sezóny 2001/2002 funkci šéfdirigenta FOK převzal v Praze dobře známý, respektovaný a publikem i členy orchestru FOK od roku 1959 uctívaný francouzský dirigent Serge Baudo. Věnoval zvláštní pozornost francouzské hudbě a také dílům soudobých autorů a skladatelů 20. století. Serge Bauda od sezóny 2006/2077 vystřídal Jiří Kout, jehož provázela pověst proslulého operního dirigenta, který vytvořil špičková provedení děl Richarda Wagnera, Richarda Strausse a Leoše Janáčka v operních divadlech světového renomé. Od října 2011 však bohužel Jiřího Kouta pronásledovaly zdravotní problémy, které mu znemožňovaly plně vykonávat svou funkci. Na jaře 2013 se stal čestným šéfdirigentem a do funkce šéfdirigenta FOK vyl od sezóny 2015/016 angažován finský dirigent Pietari Inkinen, který stál v čele tělesa do roku 2020. Od sezóny 2020/21 je šéfdirigentem Tomáš Brauner.

Se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK vystoupila za dobu jeho existence celá řada skvělých světových umělců, mimo jiné argentinský tenorista a dirigent José Cura, který byl po tři sezóny rezidenčním umělcem FOK.

Foto: Profimedia