Nedávno jste se vrátila ze slovensko-ukrajinské hranice. Co jste tam dělala?
Byla jsem v Košicích za svým manželem, který pracuje v ukrajinském Užhorodu. Pracuje na projektu pomoci vnitřně vysídleným uprchlíkům, kterých je na Ukrajině zhruba osm milionů. Košice jsou hodinu od hranic a Ukrajinců tam je samozřejmě mnohem víc než v českých městech. Bavila jsem se tam s lidmi, kteří dělají stejnou práci jako já a sondovala, jak to tam funguje.
Zaujalo vás něco?
Košice nejsou úplně bohaté, zato velice multikulturní město, kde lidé mluví běžně maďarsky i ukrajinsky. Pracovní nabídky jsou omezené a hlavně tam je velký problém sehnat bydlení. Do Košic se přesunulo velké množství uprchlíků ze západní části Ukrajiny, kteří tam jezdili za prací už před válkou. Zároveň jde o místo, kde působí řada zahraničních humanitárních pracovníků.
Se situací ve Vrchlabí se to asi nedá moc srovnávat...
Ve Vrchlabí to je jiné v tom, že tady zůstali hlavně uprchlíci z východu Ukrajiny. Běženci ze západní části země se z velké části vrátili na Ukrajinu nebo odjeli do jiných měst. Na východě jsou velká města jako Charkov, Doněck, Mariupol. Začleňování lidí odsud a jejich zvykání na život ve Vrchlabí, které má 12 tisíc obyvatel, je dost těžké. Jsou zvyklí na městský život, infrastrukturu a vybavenost, ale přímo ve Vrchlabí je problém sehnat bydlení a chybí sociální byty. Do některých míst, kde jsou uprchlíci ubytovaní, přitom jezdí autobus jen třikrát nebo čtyřikrát denně.
Kristýna Baše (39)Narodila se v Příbrami, většinu života prožila v Praze. Vystudovala sociální práci, andragogiku a personální řízení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Mezi lety 2011 a 2017 žila v zahraničí, z toho tři roky v Kyjevě. Účastnila se také humanitárních misí v Turecku, Tunisu a na Filipínách. Od letošního ledna pracuje jako koordinátorka pro práci s uprchlíky v Diakonii Českobratrské církve evangelické – středisku Světlo ve Vrchlabí. Je vdaná a má dvě děti. |
Na jaře, pár týdnů po začátku války, bylo na Vrchlabsku přes tisíc ukrajinských uprchlíků. Kolik jich tady žije dnes?
To oficiální číslo zůstává podobné, zásadní odliv uprchlíků nezaznamenáváme. Lidé samozřejmě migrují za prací a hlavně za bydlením. Dá se říct, že teď už noví uprchlíci nepřicházejí ve velkém množství, jako tomu bylo na jaře, protože nemají kam. Řádově to jsou desítky lidí. Ubytovací kapacity ve Vrchlabí už nejsou. Otázkou je, co se stane před zimou, kdy hrozí, že lidé na Ukrajině nebudou mít čím topit. Je možné, že budou přicházet do Čech opět ve větších počtech.
Jak jsou na tom běženci, kteří do Vrchlabí přišli v první migrační vlně před půl rokem? Už se plně začlenili a uplatní se samostatně?
Je velký rozdíl mezi uprchlíky, kteří bydlí v soukromí nebo u někoho částečně doma, a mezi těmi, kteří žijí v ubytovnách a zotavovnách. Práce s první skupinou je jiná v tom, že se tito lidé díky svým ubytovatelům u nás velmi rychle zorientovali. Někteří z nich si našli rychle práci a celkově jejich začleňování probíhá snadněji. S uprchlíky z ubytoven je to složitější, do velké míry jsou izolováni a práce s nimi je mnohem těžší. Od jara pořádáme na vrchlabské Střelnici a v ubytovnách intenzivní kurzy češtiny pro uprchlíky a ti, kteří na ně chodí od začátku, jsou po půl roce schopni česky se domluvit obstojně.
S čím se na vás uprchlíci dnes obracejí nejvíc?
Spousta z nich stále žije ve státních zotavovnách na horách, kde jim před zimou skončí ubytování, a teď řeší, co s nimi bude dál. Část z nich si tady už našla zaměstnání, děti chodí do školy a nechtějí se stěhovat jinam. Ve Vrchlabí však už nejsou volné ubytovací kapacity, navíc do toho přichází energetická krize. Myslím si, že to nemá jednoduché řešení a že nás to jako Diakonii přesahuje. Bude se to muset řešit na úrovni samosprávy, kraje a možná i celostátně. Dalším velkým problémem je získání zaměstnání. Ve své práci se setkávám s mnoha vzdělanými lidmi, kteří tady mohou vykonávat jen málo kvalifikovanou práci. Potom vznášejí dotazy související se školní docházkou, se zdravotní péčí a jednáním s úřady.
Ze začátku jste jako koordinátorka pro práci s uprchlíky řešila praktické záležitosti. V čem hlavně spočívá vaše pomoc dnes?
Mým úkolem je podávat v maximální možné míře podporu Ukrajincům a správně je informovat, protože řada z nich ani neví, kde má ověřené informace hledat. Protože jsem na Ukrajině sama tři roky žila, myslím, že už trochu znám ukrajinskou kulturu a mentalitu. Vím také, jaké předsudky řada Čechů – aniž bych se jich chtěla dotknout – má. Snažím se ukazovat Ukrajinu takovou, jakou ji většina Čechů nezná. Považuji za velmi důležité přibližovat ukrajinskou kulturu s její rozmanitostí a pracovat s předsudky a strachem. Právě strach z neznámého způsobuje v naší společnosti řadu nedorozumění. Nemá cenu pořádat aktivity separovaně pro Ukrajince, ale je opravdu důležité zapojit je mezi nás. Může to pro nás být velmi obohacující.
Další věc, kterou jsme až do války tolik nereflektovali, je, že tu máme celkem širokou ukrajinskou diasporu, skupinu Ukrajinců, kteří tu žijí už delší dobu. Spolupráce s nimi se za posledních pár měsíců ukázala jako klíčová.
Válka na Ukrajině a migrační vlna už nejsou v médiích hlavní téma. Nakolik se to projevilo v ochotě lidí pomáhat?
Samozřejmě už to není takové jako na začátku, ale to se dalo očekávat. Tím, že se o uprchlících už tolik nemluví, neznamená, že problém zmizel. Nezmizel. Uprchlíci budou pořád potřebovat naši pomoc, zvlášť v době, kdy jdou ceny všeho nahoru. Přestože částečně opadlo i zapojení dobrovolníků, pořád je hodně lidí, kterým konflikt na Ukrajině není lhostejný a kteří chtějí pomáhat.
Jak dnes mohou obyčejní lidé uprchlíkům pomoci nejvíc?
Každý může udělat to, že pomůže známému Ukrajinci, který žije vedle něj. Ukrajinci nechtějí sedět se založenýma rukama a čekat na humanitární pomoc. Ale aby mohli fungovat, potřebují získat práci a žít samostatně. Ukrajinci jsou šikovní a pracovití, jazyk se dá vždy doučit, je důležité nebát se je zaměstnat. Když někdo může Ukrajince ubytovat, to je taky skvělá věc, přes zimu to bude pro řadu z nich hodně náročné.
Uvědomuju si, že doba je složitá pro všechny, ale myslím si, že se dá pomáhat i jinak než finančně. Je potřeba mít otevřenou mysl a srdce. Pomoc je i to, když s nimi budeme mluvit, usmějeme se na ně a přijmeme je. Stigmatizace a eskalace špatné nálady jsou cesty do pekel. Ukrajinci tady s námi budou žít dál a měli bychom to přijmout. I kdyby válka v dohledné době skončila, Ukrajina je tak zničená, že se nedá očekávat, že by se tam uprchlíci hromadně vraceli. Řada z nich tady bude chtít zůstat, protože to pro ně je možnost začít znova.
Část české společnosti se proti uprchlíkům obrátila a solidaritu vystřídala nevraživost. Jak to vnímáte?
Díky své práci se většinou potkávám s lidmi, kteří takové názory nemají. Jedna věc je, co lidé píšou na sociálních sítích, druhá, co vám řeknou do očí. Nechci, aby to znělo pateticky, ale jsem přesvědčená o tom, že Ukrajinci jsou hrdinové a nikdo nepředpokládal, jak statečně se ruské invazi postaví. Kdoví, co by se stalo, kdyby se Rusům na konci února takhle hrdinně nepostavili. Myslím si, že bychom si to měli pořád uvědomovat.
Z čeho podle vás rostoucí nenávist pramení?
Určitě je to strach z neznáma, pak také záleží na tom, jaké noviny čtete a jaké informace si vybíráte. Nesmíme zapomenout na to, že ruská propaganda stále jede na plné obrátky. Vedle skutečné války se zároveň odehrává ta informační. Velký vliv má současná ekonomická situace. Dlouhou dobu jsme si žili velmi dobře, a tak v momentě, kdy se vám už tak nedaří, začnete hledat viníka.
S ukrajinskými uprchlíky jste v každodenním kontaktu. Je nějaký osobní příběh, který vám utkvěl v paměti?
Těch příběhů byla spousta. Reálně potkávám lidi, o kterých jsme četli v novinách, kteří proseděli v bombardovaném Mariupolu několik dní ve sklepě a nevěděli, jestli je Rusové nezastřelí, když se vydají na útěk humanitárním koridorem. Obecně mě fascinuje, jak jsou Ukrajinci stateční a hrdí. Všimla jsem si toho, už když jsem žila na Ukrajině. Někomu možná může připadat, že jsou povýšení, ale není to tak. Pocházejí z mnohem drsnějších podmínek, mají za sebou pohnutou historii a jsou zvyklí na ledacos. Navíc se velmi dlouho nemohli spolehnout na stát, ale jen sami na sebe.
