Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com
„Později jsem poznal a poznávám až do této chvíle, že se člověk učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života.“ napsal teolog a mučedník nacistického režimu Dietrich Bonhoeffer. Byl to právě protestantský teolog a kazatel Bonhoeffer, který se v druhé polovině svého života rozhodl kriticky reflektovat a povážit své teologické dílo a na základě této reflexe se jako Boží učedník, jenž se paradoxně „na vrcholu“ své teologické kariéry „chtěl naučit věřit“, rozhodl svědčit o Kristu uprostřed tohoto světa. Uvědomil si – tak jako současný papež František –, že „teologie dělaná od stolu“ nemá modernímu člověku co nabídnout. A za svoji proměnu a postoje nakonec dobrovolně zaplatil vlastním životem. Teolog-zaměstnanec, plnící dnes tuhé normy takzvané vědecké práce, je těsně před vlastním rozpadem podobný strojaři, který po vzoru soudruhů ze Sovětského svazu najel na tři soustruhy a začal plnit plán na 230 %. Ztráta jedné či spíš dvou teologických generací studentů, na které byla aplikována pravidla „teologie od stolu“, se v akademickém, církevním a hlavně občanském prostředí roku 2022 nedá přehlédnout.
Zajatci a oběti takzvané pravdy
Bonhoeffer a řada jeho kolegů a později i kolegyň věděli, že kontextuální a multioborový rozměr teologického tázání nemá svůj hlavní zdroj v dialogu s již věřícími a praktikujícími křesťany, nýbrž s těmi, kteří z mnoha spravedlivých důvodů opustili prostředí svých domovských církví a náboženských společností, v nichž se – mimo jiné – neustále a dokola kladly ty samé otázky, které si v úplně jiném kulturním, náboženském a politickém prostředí kladli lidé před tisíci lety. Z fenoménu zdánlivých „otázek po pravdě“ se stala jedna z největších brzd teologického a církevního vývoje, která navíc měla a dosud má mnohé interpersonální konsekvence. Neptáš se po pravdě a jenom po pravdě tak, jak to děláme my, a tak jsi vystřelen na okraj církevního a teologického dění a ignorován jako ten, jenž vůbec nic nepochopil. Simulakrum jako z encyklopedie.
Mezi hrstkou teologů a teoložek, které znám a kteří působí v živém lidském společenství, nejde v žádném případě o ignorování fenoménu pravdy, naopak. Mnoho z nich mně i mým přátelům pomohlo přiblížit se k okraji věčné Pravdy zase o něco blíž. Novým způsobem tázání. Novým způsobem kritického zpochybnění. Novým způsobem jazyka. Novou řečí. Pojmy, které aktualizovaly svůj platný a hodnotný obsah. Váháním, bázní, slabostí, a tedy autentickou pravdou vlastního života. Nejde o to, že by člověk post-faktického světa o pravdu nestál. Vůbec ne. Jde o to, že smysl křesťanského hledání a tázání byl zjednodušen a zacílen výhradně do jednoho typu teologicko-filosofického hledání pravdy, před nímž všechny ostatní, legitimní a o nic méně důležitá tázání, stála v pozoru a čekala na svolení „pohov!“. Jenže doba se, jak vidno ze spirituálního okruhu papeže Františka a z důrazů, které čím dál častěji adresuje teologům, teoložkám, zasvěceným osobám a seminaristům, začíná měnit. A ne znenadání. Tázání, o kterém bude řeč, je totiž dědictvím svobodomyslného přístupu k životu a pravdě, které bylo vlastní respektovaným osobnostem všech velkých náboženství. Kdo se neptá nově a na nové věci, je svým způsobem živý-mrtvý.
Odkud se vzal ten krach?
Pravidelně se mě ptají lidé, proč většina českých teologů a teoložek působí mimo oficiální akademické a církevní prostředí a kde se vzal ten již ničím nezastíraný krach teologického myšlení, které se nachází na úplně jiné trajektorii než teologie světová? Jak je vůbec možné, aby třeba jeden z nejlepších českých teologů zápasil o svůj článek v teologickém periodiku regionální instituce, kde si na něm postupně vylijí zlost tři pánové, kteří nemají problém s tím nazývat se křesťany? A jak je možné, že ten samý článek je po překladu do cizího jazyka otištěn v zahraničí jako emblematický text, o němž se následně vede rozsáhlá diskuze? A jak je možné, že tito hodnotitelé donekonečna odmítají účast na veřejné diskuzi o současných tématech s poznamenáním, že 8. listopadu daného roku budou mít ve 13:45 minut zrovna polévku na kamnech...?
První z příčin tkví v tom, že ona „teologie dělaná od stolu“ (la teologia „da tavolino“), o níž hovoří papež František, není ani tak teologií současného diskurzu a toho, co po teologii požaduje církev, nýbrž dědictvím malé skupiny lidí, kteří si ani po roce 1990 nedovedli představit dělat teologii jinak než v malé kanceláři, zařízené nábytkem z vysokoškolských kolejí. (Estetika tu zásadním způsobem souzní s metodami a formou.) V českém prostředí navíc došlo k poněkud tragikomické situaci – z jen těžko pochopitelných důvodů si skupina pěti, deseti mužů středního a staršího věku myslí, že veškerá teologická, filosofická a etická práce spočívá v dohnání zpoždění novotomistické reflexe, tak jak po druhé světové válce mohla pokračovat v zemích svobodného světa. Jako by právě oni byli předurčeni a vyvoleni přemostit tuto propast a dokázat, že i v postkomunistickém Česku lze vydávat komentáře ke sv. Tomášovi a jaké hezké! Ostatně, právě v reflexi Tomášovy Summy a ve staré, předkoncilní a zhusta předválečné apologetice se vyčerpávalo veškeré teologické studium budoucích farářů a hrstky laických teologů. V době, kdy většina starých manualistických učebnic a traktátů byla v cizině považována pro teologické studium za překonaná, učili se budoucí teologové ze skript, která pamatovali studenti římského Lateránu, kteří utekli za hranice po roce 1948. S čítankou dobré teologické pokoncilní literatury pro studenty praegraduálu nikdo nepospíchal. Nikoho ani nenapadlo pozvat do republiky stárnoucího, ale stále působícího Bernharda Häringa nebo Hanse Künga. Místo toho jste mohli v Českých Budějovicích potkat nynějšího proti-vakcinačního a proti-covidového konspirátora a příznivce tridentské školy Raymonda Burkeho, který přijel na jih Čech sice bez vlečky, zato s pelem svého vědění. Díru do světa odtud ale neudělal. On a jeho zahraniční a čeští následovníci se dostali jen do větší izolace.
Druhá z příčin má svůj pramen v obecnějším, negativním postoji k realitě současného světového i církevního dění, na které by měly jednotlivé obory lidského poznání reagovat zvýšeným zájmem a provázáním svého bádání s obory blízce příbuznými i vzdálenými, ne rezignací a opovržením. Vzpomínám si, jakým směrem se vydala některá řeholní společenství po roce 1990. Kostely, konventy, liturgie – to všechno se začalo pod rukama tehdejších správců – právě tak jako nepovedené teologické navazování – podobat nikoliv konventům a řádům v západní Evropě, které přizvaly k této obnově laiky, umělce, architekty a myslitele různých oborů, ale konventům předválečným, klášterům z doby první republiky, a v některých případech klášterům z časů c. a k. monarchie. Venkovští kluci, kteří přišli dělat do Prahy kariéru, si museli především zvyknout na stoletý posun v čase, u některých řádů dokonce na pozdně středověké reminiscence; řeholní bratr se přece nebude vozit autem, metrem nebo tramvají. Šlo o tutéž nostalgii, jaká je motorem teologie bez naděje. Na čem vlastně obnovit autenticitu teologického bádání a zasvěceného života? Kam až se vrátit v životních zvycích a v metodách teologického tázání? Bude stačit pátá generace představených po zakladateli, nebo je třeba se vrátit přímo k zakladatelům a začít žít způsobem života 7. nebo 14. století? Bude stačit I. Vatikánský koncil, nebo spíš Trident? Nebude třeba se vrátit k některému z velkých ekumenických koncilů starověku a studium teologie ukotvit na citátech z Augustina, s jehož beznadějným pojetím predestinace (a tedy i praktického života) se na počátku 60. let v Římě vyrovnával teolog Vladimír Boublík? Má vůbec cenu navazovat na teology, kteří pomohli připravit koncil? Mají vůbec hodnotu texty českých a zahraničních osobností, které u nás vycházely v dobrém teologickém samizdatu a v exilu v římských Studiích? A co se studenty a mladými teology a teoložkami, které na ně navazují? Bude je stačit dál ostentativně ignorovat, nebo vymyslíme něco jiného? Pokud žijete formální zbožností roku 1910, jen se skřípěním zubů se dobrovolně vydáte na stáž na některé západoevropské nebo americké teologické pracoviště, abyste odtamtud přinesli nové metody teologické práce. To všechno vás nakonec zformuje v základním životním, občanském a filosoficko-teologickém postoji, který je reprezentován jakýmsi neomylným přesvědčením, že to nejdůležitější, po čem se člověk přelomu 20. a 21. století ptá a bude ptát, je pravda. Za tento omyl platíme prázdnými teologickými fakultami, které kdyby včas nenajely na studijní programy sociální práce – což jsou obory, které by za normálních okolností vyučovala jiná pracoviště –, by měly dohromady mnohonásobně víc zaměstnanců než studentů. Papež František a lidé jeho spirituálního okruhu to všechno navíc ještě „komplikují“. František dává trvale najevo přání, aby se každodenní teologická práce podobala pastýřské službě, v níž se pastýř nebojí, že se umaže od ovcí a že od nich také bude cítit. Studentům italských seminářů mluví o svobodě, o statečnosti, o klerikalismu a dokonce o Bohu-Lásce, jemuž se chystají sloužit. Nerad by, aby to hned zkraje vzali za špatný konec. Není divný? Bůh přece není Láska. Bůh je číslo, definice, vzorec… Bůh je to, co si o něm myslíme my. Obnovená a nově vzniklá řeholní mužská a ženská společenství, v nichž k Boží chvále a člověku slouží lidé, které byste chtěli mít za své kamarády, jsou v teologickém zaměstnaneckém provozu marginalizována jako přechodné výstřelky, které brzy pominou. Přesto do nich moc rád posílám ty, kteří se na mne obrátí s nějakým duchovním problémem. Věřím, že tam, kde se lidé neštítí práce, lze najít místo uzdravení.
Třetí z příčin tkví ve fatálním neporozumění tomu, po čem se současný člověk ptá. Nepochybně i dnes existují a jsou žity analogie, které známe od prvních okamžiků křesťanství po celé jeho dějiny. Jistě i dnes najdeme specialisty v oboru, kteří se – tak jako církevní otcové v Nikaji, Konstantinopoli nebo v Efesu – ptají po smyslu základních řeckých pojmů, jimiž tehdejší církev pojmenovávala věci a vztahy primárně abstraktní. I dnes jsou lidé, které v průběhu jejich života zaujme některá jednotlivost z díla Origénova, Augustinova, Tomášova nebo Bonaventurova. Tu a tam se lze setkat se zvídavými studenty, kteří se ponoří do reflexe Rahnerovy, Guardiniovy nebo Balthasarovy teologie. Stane se, že zvláště při formálním studiu čas od času někdo zpracuje osobní dějiny některé méně známé křesťanské osobnosti, kde narazí na oblasti duchovního a teologického zájmu, které nejsou zcela obvyklé. To všechno jsou ale věci okrajové.
Kdyby se normalizátoři teologického provozu vydali mezi živé lidi, kteří naši církevně-teologickou vesničku míjejí jako dávno vyschlou studnu, dozvěděli by se, jaké otázky si klade člověk září roku 2022; a žádná z nich není méněcenná, druhotná a zbytečná, ač by se to na první pohled mohlo zdát. Minuly časy, kdy se lidé ptali po Bohu jako hrdinové z románů nebo přispěvatelé duchovědných časopisů z konce 19. století. Jsou pryč doby, kdy si křesťané ve studijních skupinách, při katechezích, v osobním vzdělávání cizelovali pojetí některé teologické jednotlivosti nebo naopak věci obecné. To, že se takový Jirka z katedry baví po večerech s vlastní ženou a dětmi o jsoucnu, je výjimka potvrzující pravidlo, a navíc věc temně symptomatická. I lidé nebo právě lidé dobrého, kvalitního vzdělání si tváří v tvář erodované a někde téměř zaniklé teologii a církevní praxi kladou otázky nejen po smyslu – po smyslu života, po smyslu narození a smrti, po utrpení, po zbytcích náboženského rozměru společnosti, ale hlavně otázky po smyslu smyslu. Tohle tázání znali už jejich rodiče a prarodiče, kteří na vlastní kůži zažili obě totality 20. století a všechno, čím se těmto ideologiím povedlo rozbít důvěru v církev, v teologii, v instituce. A v tom jsou vzácní a inspirativní, protože se i díky svému vzdělání a duchovní citlivosti už nedávají tak lehce zatáhnout do té prapodivné pojmologické hry na pravdu, kde řecký pojem stíhá latinský a kde do sebe všechno zdánlivě zapadá jako kostky domina. Když můj stařičký farář na otázku po pravdě ukázal na kříž, vzal mě za ruku a oba jsme se poklonili, řekl toho o hledání pravdy tisíckrát tolik, co proroci všech těch nostalgických návratů do minulosti. Lidé jako on by měli být kooptováni do oficiálních akademických funkcí.
Vzpomínám si na jeden doktorský seminář, jehož asi dvacet vteřin mi pomohlo s tím, co jsem v sobě potřeboval rozřešit. Asi pět doktorandů teologie se vášnivě přelo o to, kdo je to Bůh, jakými jmény a tituly ho vůbec můžeme nazývat, a kdo má v tomhle pojmenování (s historickými autoritami v zádech) víc pravdy. V ten okamžik vstoupil do místnosti člověk, tehdy pomalu devadesátiletý, za nímž stálo i na české poměry velké a originální teologické dílo a život, který si s komunistickou totalitou nezadal a jak mohl se proti ní vymezoval. Jak nás tak poslouchal, počkal si na jednu jedinou vteřinu ticha, zvedl ruce do svého typického gesta a řekl: „Pánové, co je to vlastně ten Bůh?“ Chlapci oněměli. Profesor, skoro devadesátník, a neví, kdo je to Bůh? Věděl, ale díky svým životním zkušenostem a teologické poctivosti věděl, že o Bohu nelze mluvit jako o autu nebo kartonu cigaret. Tady jsou, tady se dívej. Bůh se lidskými pojmy svázat nedá. Bůh byl zjevný z příběhu jeho života, v němž odvaha a milosrdenství hrály hlavní roli. Je trpké slyšet, s čím se musí čas od času při zkoušce nebo u státnic z jakési pseudo-filosofie a slovníkové teologie vypořádat student, který není ochoten recitovat pedagogovo pojetí pravdy, dobra či spravedlnosti. Pokud všechny ty vyžehlené kategorie a pojmy nejsou vystaveny působení a dialogické oponentuře všedního života, jsou bezcenné a nebezpečné. Nemůžete lidem rušit úvazky, intrikovat, vyhrožovat, vyhazovat je z práce, od doktorátů a habilitací a ztěžovat jejich činnost k neunesení a zároveň se domnívat, že jste křesťané. Tohle přece musí někdy skončit, nemyslíte?
Zaměstnanečtí teologové, jimž se povedlo přivést teologické vzdělávání na buben, by v tu chvíli zahájili svou pověstnou kanonádu. A bylo by to zase nedospělé, upocené a trapné, jako mnohokrát předtím. Zas a znovu, plácajíce se po ramenou, s rychlými gesty a tiky ve tváři opakovali poučky své teologicko-filosofické propagandy, které uvěřili, aby – řečeno slovy, která u Pascala obdivoval literární historik a romanista Václav Černý – nemuseli už milovat nikoho jiného, ani Boha, natož člověka. Pojmy stačí. S těmi si můžeš dělat, co chceš. Pokud je dobře podmázneš nesrozumitelnou teologickou hatmatilkou a trochu se přitom otřeš o teologii a smysl koncilu a papeže Františka, tak si u toho nakonec můžeš sám zatleskat. Těch teologů a teoložek, filosofů a filosofek, lidí zasvěceného života a lidí z jiných oborů, kteří byli z teologické obce vyloučeni jenom proto, že nesouhlasili s poměry, které neměly s křesťanským rozměrem mezilidských vztahů nic společného, není málo. Ty, kteří svým dílem upozorňovali na to, že je třeba ukotvit teologickou práci tak, aby se nedívala konstantně do minulosti, ale aby na základě znalosti života současného člověka pomáhala církvi a pastýřům třeba ve formulaci otázek a odpovědí, které jsou pro její vnitřní život důležité, najdete dnes působit v jiných oborech, v jiných zemích nebo doplňovat rohlíky v supermarketu. Teologie veřejná, otevřená, dialogická, kontextuální, v jádru teologie kultury, která je dnes vůbec nejpotřebnější je – jako byla vždycky, než se z teologie stal zaměstnanecký krmník – odvislá od osobností, od příkladu jejich života a na prvním místě od jejich vztahu k lidem (dříve: bližním). Na potřebu zralých, empatických, ekumenicky orientovaných a občansky angažovaných osobností přece ukazuje řada církevních dokumentů, které se týkají teologického vzdělávání a katolicky orientovaného školství. Pokud bychom se chtěli utěšovat tím, že v pyramidě lidského poznání stojí teologie na samém vrcholu, tím spíš bychom potřebovali osobnosti s evropskou a světovou teologickou zkušeností, ale ještě daleko víc, teology-křesťany a křesťany-lidi, kteří se neminuli s dobou a lidmi, jimž by měli sloužit. Čekali byste, že tváře teologického vzdělávání budou zároveň výraznými tvářemi svého regionu. Osoby občansky, kulturně a přeshraničně aktivní, demokraticky orientované, které budou – zvláště v téhle těžké době – poskytovat dnes a denně prostor k dialogu třeba o východní spiritualitě, a tedy ne o její historii, ale o tom, proč je možné, aby se občan Gunďajev, který se i v těchto dnech dál živí jako moskevský patriarcha, držel u moci a dával na všechny strany rozumy o posvátnosti boje mravného Východu proti dekadentnímu Západu. Tak nějak si říkám, že Kirill a jeho kamarádi u nás ještě udělají velkou kariéru. Křesťanští extrémisté jako Viganò a Burke hovoří o putinovském Rusku s něžností, jakou si mezi sebou vyměňují milenci. Tak jako jejich čeští teologičtí obhájci smotají v deseti větách dohromady Ježíše, Billa Gatese, George Sorose, NATO, Evropskou unii, Great Reset, Covid, vakcíny, americké virologické laboratoře na Ukrajině a útočnou ruskou válku na Ukrajině jako plán mocných na ovládnutí světa. Tohle není film, ale realita.
Poslední z příčin úpadku teologické práce je stále více se rozšiřující nedůvěra v demokracii, v dialogickou pestrost evropského společenství, v důležitost společné cesty evropských národů, mezi nimiž si stále ještě hledáme své místo. Všechny ty nostalgické návraty do starých časů, kdy každý dělal jenom to, co měl, a kdy společnost vypadala jako z románů, pochopitelně souvisí i s tím, že zaměstnanci tohoto čím dál víc uzavřenějšího prostředí nemohou porozumět otázkám, které jim pro ně nesrozumitelným jazykem kladou jejich bližní. Kdyby totiž nežili v nostalgickém blouznění, věděli by, že současná teologická debata má úplně jiná východiska, jako je má i pastorační práce, filosofie, politická teologie, teologie kultury, teologie umění a práce s mládeží. S tímto úpadkem souvisí i stále labilní postoj k ženám v teologických profesích, které jsou po několika málo letech zase na ústupu. Uplynulé covidové dvouletí ukázalo, že ani základní principy křesťanské věrouky – a mezi nimi princip lásky k bližnímu –, které by měly hrát hlavní roli v zápasu s touto pandemií, nejsou tím, co by ono „hledání pravdy klackem“ generovalo jako něco zcela přirozeného. I tato uzavřená společnost má ovšem možnosti, jak sobě svěřenými prostředky pomáhat vytvářet společenskou debatu nad aktuálními tématy, anebo dokonce být v tomto snažení v popředí. Vypisováním sto padesátého grantu na sv. Tomáše nebo na výzkum toho, jak rychle létají cherubové, to ale nepůjde. Pětaosmdesátiletý papež je, myslím, tím nejlepším příkladem, co dělat, jak to dělat, v jakém tempu, energii, v jakém objemu práce, za jaké investice prostředků, s kým, pro koho a proč. Nikdo po těchto filosofech a teolozích zmaru nechtěl, aby filosofovali kladivem. Stačilo být statečný s apoštolem Pavlem a tasit meč tam, kde se z Boha dělala modla. Málokdo ale čekal, že si místo kladiva a meče vezmou do ruky klacek.
Záchranná akce za minutu dvanáct
Teoložky a teology, kteří za pět minut dvanáct zachraňují alespoň zbytky teologického prostoru, který se navíc snaží znovu spojit se svobodným teologickým provozem kulturních zemí, spočítáte na prstech dvou rukou. Je potěšující, že právě zahraniční instituce, školy a nadace jsou ochotny financovat tento proud teologického života a že to z jejich strany není věc chvilková. Nevěřím v uzdravení teologického prostředí, které je tak nemocné, že dokázalo vážně ublížit akademické, rozhlasové, církevní, charitativní a kulturně-publicistické oblasti života a hlavně – lidem, kteří ho po léta budovali. Vkládám naději do těch, kteří tu žijí a chtějí žít, že paralelní teologický prostor, který vytvářejí, k sobě bude i nadále přitahovat lidi, jimž je teologie vzácná a kterým není lhostejná její úloha při obnově společnosti a církve. Držme těmto odvážným ženám a mužům palce a modleme se za ně. Bez teologického myšlení, v němž myšlené souvisí s formulovaným a žitým, se i sebekulturnější prostředí dříve nebo později promění na svého druhu teologickou planetu opic. A to opravdu nechcete.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
