Bůh ví, jestli by desce, vydané tři roky po protagonistově smrti, věnovala americká média v čele s magazínem Rolling Stone tolik prostoru, kdyby nemohla popisovat spor Karly R. Prattové, dcery Dr. Johna (vl. jménem Mac Rebennack), s některými hudebníky, kteří desku natáčeli.
Kdyby dotyčná dcera coby vykonavatelka pozůstalosti a tím pádem i výkonná producentka alba nenechala v detailech změnit tři písně, jejichž podobu otec ještě za života údajně odsoouhlasil, kdyby na pozici vokalistky nevyměnila hudební legendu a Johnovu přítelkyni Rickie Lee Jonesovou za vcelku neznámou Katie Pruittovou. A kdyby v jedné písni, remaku starého songu Dr. Johna I Walk On Guilded Splinters ze slavného alba Gris-Gris (1968) nenechala vykostit pouze otcův zpěv a hudbu nahrát poměrně populární kapelou Lukase Nelsona Promise of The Real.
Všechno to vypadá jako dost nechutné tahanice, jejichž znalost není dobrou předehrou k poslechu alba. Ale opak je pravdou. Včetně oněch překopaných partů a celých písní se jedná o velmi důstojnou a skvěle poslouchatelnou tečku za úchvatnou kariérou jednoho z nejzajímavějších amerických hudebníků.
Už to, jak s písní Funny How Time Slips Away, původně z repertoáru Willieho Nelsona, album začíná, je naprosto nádherné a srdce každého, kdo má hudbu New Orleans a přičleněných oblastí rád, musí zaplesat. Dr. John odpočítá čtyřčtvrťový rytmus, rozehraje typicky houpavé piano, začne zpívat svým nenapodobitelným hlasem starého mrouskavého kocoura, postupně se přidávají hammondky (s klávesami na desce přispěly louisianské legendy Jon Cleary a David Torkanowsky), rytmika (basista Will Lee a bubeník Carlo Nuccio), dechová sekce v táhlých sametových frázích a nakonec doprovodný sbor, přičemž, aby toho nebylo málo, v poslední třetině přejde hudba do pochodové nálady funusu ve Francouzské čtvrti, to všechno je skvělý zážitek. Nikdo se nikam nežene, všechno je tam, kde má být.
Na albu převládají převzaté písně, převážně původně countryové provenience. Dr. John si chtěl na stará kolena splnit sen takové album natočit, inspirován slavnými country alby Raye Charlese. S výjimkou I’m So Lonesome I Could Cry Hanka Williamse, jež skutečně zůstala totální westernovkou, jsou ale všechny písně značně upravené k Johnovu obrazu.
Anebo prostě posunuty jinam, jako třeba hitovka End Of The Line osmdesátkové superskupiny Travelling Wilburys (Dylan, Petty, Orbison, Harrison, Lynne), z níž zpěvák s producentem a kytaristou Shanem Theriotem udělali regulérní gospel. Naproti tomu skutečný gospel Gimme That Old Time Religion, duet s Williem Nelsonem (mimochodem o sedm let starším, než byl John) si svoji podstatu udržel a je takovým přátelským pozpěvováním slavné písně mezi přáteli, včetně velmi uvážlivého Nelsonova minisóla na jeho legendární kytaru Trigger, znějící jako nic jiného na světě.
Nejzábavnější věc ale vyvedl Dr. John se závěrečnou Guess Things Happen That Way. Doowopovou verzi Johnnyho Cashe zpomalil asi tak na čtvrtinu a udělal z ní v podstatě bluesovou baladu. Skvělý fór starého ironika.
