Pro pořádek připomeňme, že do relativně rozsáhlé diskografie je nutno započítat raná alba, která Shina a Salontay vytvářeli pod původním názvem kapely Dlhé diely, a tuto základní řadu ještě rozšiřuje například živá nahrávka nebo album remixů. Jinými slovy: Longital jsou kapela velmi produktivní a její tvorba prochází mnoha zákrutami, aniž by ovšem ztratila základní směr a hlavně zcela typický výraz.
Nepopření sebe samých
Na albu Dočista se v polovině z deseti písní Longital spojili s anglickým elektronickým producentem Andrejem Bakem. Čímž se zdánlivě kapela vrátila o řadu let zpět, kdy s elektronikou sama experimentovala a na koncertech používala předpřipravené rytmy a plochy přehrávané z minidisku a využívala další v té době progresivní elektronická zařízení.
Princip spolupráce Baka s Longital byl ale opačný, než to v podobných případech bývá: Salontay a Shina stavěli nové písně na základě hotových Bakových zvukových stop, jejichž barvami a rytmy se vědomě nechávali limitovat a snažili se do Bakových tracků „vejít“ - ovšem samozřejmě se základním předpokladem nepopřít sami sebe.
To se povedlo prakticky dokonale. Dokonce tak, že na mnoha místech elektronický tep posluchač vlastně ani primárně nevnímá. Je sice tím motorem, který skladby žene kupředu, čímž splňuje svůj základní smysl, ale jinak se drží v pozadí jako dobrý sluha, nikoli špatný pán. V tomto smyslu se zdá spojení Longital s Andrejem Bakem jako velmi příznivý krok kupředu.
V hlavní roli kytara
Toto spojení ale není zdaleka jedinou novinkou, se kterou Longital na Dočista přicházejí. Předchozí album Mauna bylo jakýmsi podtržením a sečtením dosavadní tvorby kapely a přineslo mix různorodých přístupů známých z dosavadní diskografie. Podněty začínající u indie písničkářství přes experimenty s elektronikou, otisky jazzu i alternativního rocku, až třeba po využití smyčců sestavilo v pevný celek. Dočista kráčí do relativně nových směrů alespoň ve svou smyslech.
Za prvé: na řadě míst, třeba v úvodní skladbě Tvoje vojská, v Biele na bielom nebo v závěrečné Na konci hudby, vesměs značně kolážovitých nahrávkách proměnlivých výrazově, zvukově i rytmicky, slyšíme nepochybné otisky klasického hudebního minimalismu. Ten je v této podobě u Longital novinkou a v principu, samozřejmě nikoli výrazem a celkovou stavbou, tak album může korespondovat třeba se slavným albem Philipa Glasse Songs From Liquid Days, na němž skladatel v roce 1986 aplikoval svoje minimalistické a repetitivní principy na písňový materiál.
Druhá novinka alba Dočista se týká instrumentace. Jakkoli je ve všech promomateriálech album v první řadě anoncováno jako návrat Longital k elektronice, a už jsme si řekli proč, ve skutečnosti se jedná o jedno z jejich nejkytarovějších alb. Což může znít jako nonsens vzhledem k tomu, že od počátku je hudební duší kapely právě kytarista – a Daniel Salontay patří v oboru svého nástroje k absolutní špičce, zdaleka nejen na rodném Slovensku.
Jenomže na minulých albech a při koncertech jeho různé druhy kytar byly výrazně podřízeny celku a bezvýhradně sloužily. To sice platí i nadále, jenomže onen celek je právě na oněch kytarách, byť často zvukově zprocesovaných tak, že jsou běžnému „brnkání“ nahony vzdáleny, vystavěn.
Salontay používá standardní akustické a elektrické kytary, ale také například dvanáctistrunnou elektrickou kytaru, dobro, lap steel kytaru nebo barytonovou kytaru. A experimentuje se samotným hraním - je dobře známa jeho hra smyčcem, čaruje ale i s elektronickými přídavnými efekty a bádá v oblasti netypických způsobů ladění nástroje. Proto jeho kytarové plochy znějí sice povědomě, ale zároveň neobvykle.
Rozhodně je díky Salontayově neúnavnosti album Dočista jedním z těch, která by mohla posloužit jako důkaz, že tak běžný nástroj, jakým kytara nepochybně je, ještě zdaleka neřekl poslední slovo. Nepochybně to souvisí i s tím, že Longital album tentokrát nahráli v Salontayově soukromém studiu, takže kytarista mohl, navíc i jako zvukový inženýr a mixér nahrávek, věnovat svým partům náležitou péči.
Lyrický svět
Shina se hráčsky na albu tentokrát podílela minimálně, zejména ze zdravotních důvodů. Soustředila se především na psaní textů, které jsou s výjimkou Na konci hudby, který intepretuje Salontay, všechny jejím dílem. Její charismatický polomluvený-polopěvecký projev je zásadním poznávacím znemaním Longital. Tentokrát se její party pohybují z velké části v ne úplně běžných hlubokých polohách, jež ovšem s celkovým zvukovým prostředím alba výborně korespondují.
Shininy texty na tomto albu vyjadřují z velké části pochybnosti, hledání, nejistotu. „Už si prišiel na to miesto / kde sa všetko končí / a nevieš sa s tým zmieriť...“ (Tvoje vojská), „Musím si stále pripomínať kto som / Musím si stále pripomínať / na čo som tu / a čo tu mám robiť, čo mám robiť / z nejakého dôvodu / to vôbec nie je samozrejmé...“ (Je dôležité), „Chcem, musím, bojím sa / nemám čas, mám chuť, už nechcem / už nebudem... (Noví hostia), „Trvá to už veľmi dlho / čakám trpezlivo, poslušne a rada / stále si opakujem, / že teraz to už príde / a nič...“ (Čakanka). Tolik jen pár ilustrací lyrického světa, který skvělé, hudebně mimořádně tvůrčí album dokresluje.
