A to, že je Norma Jeane tady, je zároveň důvod, proč je matka opuštěná a nešťastná, protože otec dítě nechtěl. Je to krutý začátek, během něhož se matka s mentálními potížemi a závislostí na alkoholu také třeba pokouší Normu Jeane utopit ve vaně.
Pokračování bezmála tříhodinového filmového opusu však není o nic laskavější. A vše, co se ve znepokojivé, provokativní, hutné a zároveň zvláštně unikavé skládačce odehrává, má původ právě v té prvotní situaci.
Nejslavnější herečka světa vystupující pod jménem Marilyn Monroe je předvedena jako holčička, která celoživotně touží najít svého otce: svým životním partnerům říká „Daddy“ a submisivně se před nimi choulí, touží po lásce a přijetí. Proto si také volí jako své alter ego prostoduchou sexy blondýnku, kterou showbyznys a jeho publikum zbožňuje, a Norma Jeane na to jen vyděšeně hledí. Její slavná kariéra začíná ponižujícím znásilněním za dveřmi filmového studia označenými „Prezident“ a de facto končí tímtéž, jen prezident je tentokrát ten z Bílého domu.
Marné naděje
Mužský svět, po jehož vlídnosti hrdinka touží, ji krutě a cynicky zneužívá, s pár nedostatečnými výjimkami, jako je bisexuální pár mladíků – potomků slavných otců Charlieho Chaplina a Eddyho Robinsona, kteří dokážou vidět skutečnou Normu, nikoli Marilyn, a uzavřou s ní blíženecký pakt nechtěných potomků. Ani to však neústí v nic hezkého – Norma otěhotní, a ač se na dítě upřímně těší, musí těhotenství ukončit, protože si to žádá filmový byznys.
BlondýnkaUSA 2022 Režie: Andrew Dominik Hrají: Ana de Armasová, Adrien Brody, Bobby Cannavale ad. Uvádí Netflix od 28. 9. |
Traumatický motiv nechtěných narozených dětí tu dostává neméně zraňující protipól v dětech, které Norma chtěla, ale nikdy se nenarodily. Krátké manželství s baseballovou hvězdou je jedno velké nedorozumění. Následný svazek se slavným dramatikem dodává Normě naději, že by se někdo mohl zajímat o to, co si myslí o Čechovovi, i tady ale narazí na hranice porozumění a na manželovo sobectví. Kult Marilyn je pro Normu zkázou, svou nejslavnější filmovou roli nenávidí. Dopisy, které jí (možná) stále posílá tajuplný otec, ji udržují na hranici naděje a zoufalství, následné zhroucení je však neodvratné.
Samozřejmě tu z významné části nejde o doložitelná fakta. Film natočený na motivy stejnojmenné fikce spisovatelky Joyce Carol Oatesové představuje svým příběhem i zpracováním spíše pochmurný sen, v němž divák dostává příležitost vidět situace ze života slavné Marilyn tak, jak je (možná) vnímala ona sama.
Australský režisér Andrew Dominik (který v minulosti zaujal třeba alternativním westernem Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem z roku 2007) si dal obdivuhodnou práci s promyšlenou koncepcí svého filmu, která se výrazně opírá o více či méně známé fotografie a filmové záběry Marilyn Monroe a často je přesně rekonstruuje. (V tom také spočívá klíč k tomu, proč jsou některé pasáže filmu barevné a jiné černobílé.)
Ovšem prezentuje dotčené momenty tak, že přidaným kontextem zcela mění jejich náladu a vyznění. Takový je například ikonický záběr se šaty zvednutými proudem vzduchu z filmu Billyho Wildera Slaměný vdovec z roku 1955. Iluzi radostné kratochvíle radikálně mění přítomnost (skutečné) žárlivosti tehdejšího manžela i pohled do hororově nekonečného davu přihlížejících.
Dialog s Tonym Curtisem
Podobně Blondýnka obecenstvu „kazí“ slavné scény z další Wilderovy komedie Někdo to rád horké – Anu de Armasovou nový film vložil do původních záběrů, takže třeba vede dialog s Tonym Curtisem, ovšem s podstatně jinou pointou. Právě výkon Any de Armasové patří k největším kladům snímku. Ne proto, že by snad její Marilyn vždy přesně kopírovala podobu svého vzoru (i když i to se někdy působivě podaří), ale protože je přesvědčivá ve zranitelnosti, již svou postavu obdařuje.
Zde však zároveň film naráží na své limity. Záměr vyložit životní příběh Marilyn Monroe freudovským traumatem z dětství a jeho důsledky sice do jisté míry funguje, ale jako vyčerpávající hledisko je to přece jenom málo. Snaha zpřítomnit plachou a zraňovanou Normu všude tam, kde jsme dosud viděli frivolní Marilyn, vede k působivým dílčím výsledkům, ale nakonec si stejně nemůžeme být jisti, že vidíme celého člověka, jímž slavná herečka byla. Z filmu sálá energie ohromného úsilí, které ostatně musí vynakládat i divák, chce-li si s režisérem rozumět (a jedno zhlédnutí k tomu nemusí stačit). Sdělení, k němuž se všechna ta práce dobere, je pak trochu skromné.
