Němci vždy věřili, že stát se o ně postará. A dnes?

Jaký je rozdíl mezi Němci a Čechy? Seznam by mohl být jistě dlouhý. Jedna vlastnost mi však připadá zásadní. Češi měli v socialistické ústavě zakotvené právo na práci. Přesto těch 40 let pod vedením komunistické strany nás naučilo, že ne stát je za nás zodpovědný, ale každý sám za sebe. O svou sociální jistotu se musel postarat každý sám. Ta neslavně slavná věta: „Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, byla výrazem hluboce zakořeněné praxe, která byla sice protizákonná, ale protože to dělal skoro každý, byl společensky tolerována. Bohužel dodnes.

Danuše Siering Danuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag, nnmagazine.cz.

Všichni jsme si byli rovni, jen někteří přece jen si byli rovnější. Právě proto nás vždy zajímalo, komu se daří lépe a zdá soused nemá náhodou víc než já.Píšu o Češích, ale totéž se vztahovalo i na další socialistické země - včetně NDR - jejichž politika byla v tomto velmi jednotná.

Západní Němci naopak velmi silně věří ve svůj stát. Poválečný německý hospodářský zázrak byl obdobím až nečekaně dynamického hospodářského rozvoje. Stát perfektně plnil funkci toho, kdo dodává svým obyvatelům jistotu, je to on, kdo se o ně postará v každé situaci. I v době rostoucího přílivu uprchlíků a dalších krizí se předpokládá, že velký německý stát to zvládne.

Tato zdánlivě neotřesitelná víra však nyní začíná dostávat trhliny. Na horizontu se blýská. Hrozí ztráta prosperity a zchudnutí střední vrstvy společnosti; přičemž právě ta je motorem německého hospodářství. Malé a střední podniky tvoří 55 % z 29,4 milionu zaměstnanců v Německu.

Jak se mohlo stát, že ztráta důvěry ve stát začíná prorůstat společností jak jedovatá houba? Odpověď vládních politiků je stručná - za všechno může světová ekonomická krize. Místo schovávání se za laciné fráze by ale bylo lepší podívat se na skutečné důvody. Ty totiž nejsou globálního charakteru, ale Německo si je vyrobilo samo. Je to především nepromyšlená energetická strategie z doby šestnáctiletého kancléřství Angely Merkelové. Zřeknutí se jádra a uhlí a následné nakupování elektřiny pod rouškou zdánlivé „čistoty“ od sousedů bylo prostě hloupé a krátkozraké.

A pak je zde jeden problém, který je evropský, ale vzhledem k váze Německa bychom byli mohli očekávat, že se neblahému trendu včas postaví, což se bohužel nestalo. Inflace nám dnes roste nezastavitelným tempem, ale to nelze jen tak svézt na válku na Ukrajině. Na vině je i nedbalá politika Evropské centrální banky. Místo toho, aby Christine Lagardová udržela stabilní ceny, inflaci bagatelizovala a pak ECB jen sledovala, jak se inflace stále více vymyká kontrole. Příznivé úrokové sazby pro předlužené země eurozóny byly pro ni důležitější než nízká míra inflace.

Samozřejmě, že válka na Ukrajině má vliv na celou situaci. Zde stojí za zmínku výrok ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové, že sankce proti Rusku nebudou zrušeny ani v případě protestů proti vysokým cenám energií. Při své nedávné návštěvě Prahy doslova řekla, že vláda politiku bude následovat „bez ohledu na to, co si myslí moji němečtí voliči“. Ačkoliv tvrdý postoj vůči Rusku je na jednu stranu samozřejmě chvályhodný, je poněkud problém, pokud se mezi vládou a občany začíná vytvářet taková propast. To v Německu dosud nebylo zvykem.

Autorka je vydavatelkou N&N Czech German Bookmag, nnmagazine.cz