Eliza začne sběrem receptů z celého světa a pokouší se naučit vařit. Ke svému překvapení zjišťuje, že jí vaření nejen jde, ale že ji těší. K ruce si najme sedmnáctiletou Ann Kirbyovou a učí ji poezii, vaření a lásce. Mezi Elizou a Ann, která postupně rozplétá záhady Eliziny minulosti i milostného života, vzniká nečekané pouto a přátelství. Obě ženy společně napíšou knihu plnou zajímavých postupů a seznamů ingrediencí, čímž naruší tradiční pojetí kuchařských knih a jednou provždy změní způsob psaní o vaření. Skutečný příběh anglické básnířky, která se stala nejznámější britskou autorkou kuchařské knihy, z níž dodnes čerpá celá řada šéfkuchařů.

Ukázka:

Než pan Whitmarsh odejde do práce, udělá něco dost nezvyklého. Dá mi dárek. Pečlivě zabalený do hnědého papíru, bez stuhy, jen převázaný motouzem. Přesto je to dárek. „To je pro tebe, má Ann,“ řekne a zvlhlé oči klopí ke kapesním hodinkám. Rád mi říká „má Ann“, ačkoli se domnívám, že „paní Kirbyová“ by pro služebnou mého věku a zkušeností bylo vhodnější. Jistě, mám v popisu práce víc než jen posluhovat. Tak třeba mu v noci zahřívám postel a zaplétám copy jeho dcerkám, které přišly o matku. Jakmile odezní kroky kožených podrážek na mramorové podlaze, zvědavě do balíčku dloubnu. Vím, že se jedná o knihu, poznám to podle tvaru i pevnosti. Rozvážu motouz a roztrhám papír, myšlenky mám zvířené a roztančené. Jako by mi někdo pronikl do hlavy s metlou na vejce v ruce a z mozku našlehal jemnou pěnu. Budou to básně? Nebo román? Možná atlas plný map?

A proč mi vůbec kupoval dárek? Zmačkané cáry papíru se snášejí na podlahu. Nebývám takhle… zarazím se, abych našla ten správný výraz. Energická. Usměji se, vím přesně, kdo mě to slovo naučil. Pan Whitmarsh ví, že ráda čtu, protože mě při tom načapal. Přistižena při činu. Nejprve mě nachytal u sebe v knihovně, jak si prohlížím jeho sbírku map. Potom mě přistihl u plotny, ponořenou do knížky poezie. A ještě později mě našel s nosem zabořeným do románu. Četla jsem si, místo abych voskem nablýskala podlahu z prken. Snad právě proto mě bez váhání pozval k sobě do postele. Proto mi s takovým zalíbením říká má Ann. V  koutcích úst mi pohrává úsměv. Jeho Ann… Jeho Ann…

Vtom mi úsměv ztuhne. Jemná pěna místo mozku je vmžiku tatam. Všechen balicí papír je pryč, útržky se mi válejí pod nohama. Darovanou knihu mám přímo před sebou. Je obrovská – ani sbírka poezie, ani román. A už vůbec ne atlas. Otočím ji, přičichnu k vazbě z jehněčí kůže, dlaní přejedu přes hřbet na dotek jemný jako lidská pokožka. Konečky prstů pohladím desky a vystouplé, zlacené písmo: Kniha paní Beetonové o vedení domácnosti. Proč bych měla stát o takovou knížku? Zmocní se mě zklamání. Stránky mi samy od sebe kloužou mezi prsty, šustí a krčí se. Před očima se mi míhají slova… telecí kolínko s rýží… tatarská omáčka s hořčicí… tuřín v bílé omáčce… angreštový nákyp…

Z  úst mi unikne nelibé, hlasité odfrknutí. Pan Whitmarsh mi koupil kuchařskou knihu! Ten člověk je ještě větší kašpar, než jsem si myslela. Pohyb prstů zvolní, oči přestanou těkat, pohled padne na jedno místo. Nakonec stojím bez hnutí a pročítám – slovo za slovem – recept na lososa v páře s omáčkou z kaparů. A vtom se mě zmocní ten nejzvláštnější pocit: jako by se svět kolem mě zastavil. Moje mysl, ještě před několika minutami dokonale našlehaná, se změní v malinký, pevný, nehybný útvar. Je jako lískový ořech. Každé slovo, každá ingredience je mi podivně povědomá. Otočím stránku. A čtu dál. Pak další list. A další.

Pomalu, velice pomalu mi to dochází. Jsou to moje recepty. A také její, samozřejmě. Poznávám je, protože jsem je vařila. Protože poznatky k nim jsem zapisovala na břidlicovou tabulku. Kouskem křídy. Den za dnem. Rok za rokem. Někdo naše recepty vydrancoval, jinak uspořádal, zbavil je jejích uhlazených slovních obratů i  šibalského humoru. Zůstaly základy – chladný, odtažitý postup i  seznam ingrediencí –, nyní připisované jakési paní Beetonové, ať už je to kdokoli. A přesto to vše patří mně a slečně Elize, jejíž tělo ještě ani nevychladlo. Čtu dál a každé jídlo cítím na jazyku: sladký mazlavý pórek, mladý hrášek osmahnutý na másle, sněhové pusinky čerstvé a lehké jako sníh. Postupně, jak tak procházím jeden recept za druhým, se ocitám zpět v kuchyni v  Bordyke House. Vzduch ztěžklý pečenými holuby, smaženou cibulí a pomalu dušenými švestkami. A všechny ty zvuky: pumpa na vodu v přípravně, polena praskající v kamnech, řinčení cínového nádobí, cinkání příborů, žuchnutí válečku na těsto, nekonečné bublání a klokotání v hrncích. Odstrčím knihu plnou kradených receptů, ten dárek od pana Whitmarshe, pomalu se skloním a kleknu si, abych z podlahy posbírala cáry papíru. A najednou ji uslyším. Poznávám její chůzi – tak elegantní a odhodlanou – na kamenných dlaždicích. Míří ke mně, sukně jí šustí kolem kotníků. Věcným, a přesto měkkým hlasem zavolá: Ann? Ann? Přesně vím, co bude následovat: Dnes nás čeká spousta práce, Ann. Vyčkávám, ale neslyším nic než ticho. Zvenčí ke mně doléhá jemné cvrlikání hrdličky, přehlušované větrem. Kohout odvedle se s gustem rozkokrhá. A já vím, co musím udělat.

překlad Markéta Polochová