Když si člověk u volební urny připadá jako blbec

Místo obou. Hned vysvětlím. Většina z nás volila v komunálních volbách pouze do jednoho zastupitelstva – do zastupitelstva své „radnice“. Ovšem v hlavním městě a v několika statutárních městech, která jsou územně členěna (a tyto celky mají svá vlastní zastupitelstva) vybírali voliči kandidáty jak do „hlavní radnice“, tak do zastupitelstva své městské části či obvodu. To je i případ Pavla Mareše.

2 do 1

V takovém případě je důležité respektovat základní pravidlo. Obě kandidátní listiny se vkládají do jedné úřední obálky.

Cituji z volební instrukce zveřejněné na webu Prahy 6: „Do jedné obálky vkládáte jak hlasovací lístek s kandidáty do Zastupitelstva městské části Praha 6, tak do zastupitelstva hlavního města. Lístky si můžete upravit doma, potažmo ve volební místnosti v prostoru určeném k úpravě hlasovacích lístků, tedy za plentou. Hlasovací lístky pak ve volební místnosti vložíte do úředně označené obálky a vhodíte do volební schránky.“

Z článku Pavla Mareše je zřejmé, že si oba lístky upravil doma, avšak ve volební místnosti se mu stala nepříjemná věc. Do úřední obálky vložil pouze listinu s kandidáty do magistrátního zastupitelstva a tuto obálku pak vhodil do urny. Když pak šel hodit do koše obálku, kterou si přinesl z domova, zjistil, že v ní nedopatřením zůstala kandidátní listina do zastupitelstva městské části.

Dopustil se chyby, která ovšem nemá jiné řešení než to, že zapomenutou kandidátní listinu může využít nanejvýš v kuchyni na loupání brambor. Volební komise mu samozřejmě nemohla dát dodatečnou obálku na vložení této druhé listiny, jak požadoval, protože něco takového pravidla neumožňují. Každý volič může dostat pouze jednu úřední obálku, přičemž volební lístek vhozený do urny volně, tj. aniž by byl vložen do úřední obálky, je neplatný.

Své o tom ví Karel Schwarzenberg, který se právě této chyby dopustil při prezidentských volbách v lednu 2013; tehdy šlo o druhé kolo, v němž sám kandidoval. K. Schwarzenberg k tomu tenkrát řekl: „Je to smůla, ale nedá se nic dělat, je to moje vlastní blbost.“ (Novinky.cz/25. 1. 2013)

Ne tak Pavel Mareš. Píše: „Kdo si vymyslel takovou  šikanu? vrtalo mi hlavou po cestě domů.“ A dále: „ … nízká volební účast možná také souvisí s tím, jak jsou voliči zbytečně  šikanováni. Já jsem si tam vskutku připadal jako blbec, i když vinou vlastní nepozornosti, ale než takový naprostý nedostatek vstřícnosti zažít znovu, to už raději příště nikam nepůjdu.“

Šikana? Nedostatek vstřícnosti? Nikoli! Pouze dodržování regulí platných pro všechny. To je důvod nejít příště k volbám? Tomu příliš nerozumím.

Uvedu jinou zkušenost, které mě také mohla přimět k okamžitému rozhodnutí ve stylu „nikdy více“.

Loni v říjnu se volilo do Poslanecké sněmovny, žena byla po těžkém úrazu na vozíku. Přijeli jsme do volebního domu - a před námi schody: chyběl bezbariérový přístup. Roztrpčen jsem pronesl: "Tak tady tvoje volební právo skončilo!"

Byl to samozřejmě nesmysl, kolem procházející voliči mi pomohli s vozíkem nahoru a po odvolení zase dolů - a bylo po problému. Ve volební místnosti jsme celou situaci probrali s předsedkyní komise, ta si náš poznatek zapsala a tím to pro tu chvíli skončilo.

V pátek 23. září 2022 jsme šli volit do stejné budovy znovu, občanský akt jsme spojili s vyzvednutím vnučky ze školky naproti přes ulici; žena po uzdravení už na vozíku není. Já jsem ještě doma podotkl: "Uvidíme, jestli si náš loňský návrh ohledně bezbariérového přístupu vzali k srdci."

Vzali. Schody byly opatřeny profesionálně zhotoveným kovovým nájezdem, žádné dvě pohozené fošny se zaschlou maltou. Konec dobrý, všechno dobré. Kdybych tenkrát zahořkl a rozhodl se volby kvůli popsané epizodě s vozíkem (také jsem si tam chvíli připadal jako blbec) ignorovat, udělal bych fatální chybu: nesmyslně, kvůli lidské chybě (ne své) bych zradil své demokratické přesvědčení.