Landovský se schovával za masku. Hodně věcí se ho dotýkalo, vzpomíná Hvížďala

Mistr knižního rozhovoru Karel Hvížďala loni oslavil osmdesátku a právě teď vychází jako audiokniha jeho Soukromá vzpoura, známý dialog s Pavlem Landovským.

Setkáváme se ve známé pražské kavárně Slavia v polovině září. Za okny panuje počasí, které připomíná spíš pozdní listopad než babí léto a ačkoliv přicházím o pár minut dříve, tuším, že Karel Hvížďala už tu bude jako letitý profesionál sedět. A nemýlím se.

K tomuto místu se asi bude vázat hodně vašich vzpomínek.
Ano. Tady byl ten slavný Kolářův stůl, ke kterému jsme jako začínající autoři vzhlíželi. Většinou tam kromě Jiřího Koláře seděl ještě Kamil Lhoták, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová… to se různě měnilo. Postupně tam přibyl taky Václav Havel. A Šimek s Grossmanem tu psali první povídky. My jsme se zde scházeli v partě s Pavlem Šrutem a Honzou Vodňanským.

5 fotografií

Sedávalo se tu do pozdních hodin? Nebo spíš přes den?
I večer, ale nepamatuju si, že by tu byl nějaký dlouhý provoz. A pardon, teď jsem si vzpomněl, ještě bych zmínil Pavla Kohouta, který sedával tam u okna s výhledem na Hradčany.

Řekněte mi, co je při rozhovoru zásadnější: dobře položená otázka nebo dobře zodpovězená otázka?
Já myslím, že nejzásadnější je vzbudit důvěru v člověku, kterého zpovídáte. Přesvědčit ho, že o něj máte zájem a že jste připraveni… Mám za sebou už tolik knih a nikdy jsem si netroufl dělat rozhovor s nikým, koho bych neznal dvacet, třicet nebo i padesát let.

Takže jsem teď troufalá, když s vámi mluvím?
Ale to ne, to platí u knih. Toto je jiný žánr.

Když rozhovor z perspektivy tazatele rozdělím na jednotlivé fáze: rešerši, hovor samotný a pak přepisování nebo sochání výsledné formy. Co máte nejraději?
Nejvíce mě baví příprava, protože u té se nejvíce dozvím.

Co je pro vás podstatné při vedení rozhovoru?
Člověk se musí umět vcítit do nálady partnera. Jak je unavený, rozčílený, šťastný… a podle toho přizpůsobit otázky, aby došlo k nějakému napojení. Někdy se hodí dát lehčí otázku, klidně úplně zbytečnou, kterou zahodíte. Jindy se i nebát střílet dotazy zcela obyčejné, ze kterých však může vypadnout něco hodnotného. A pak jít po té niti dál a dál.

Karel Hvížďala, novinář a dramatik, slaví osmdesátiny

Zmiňujete napojení. Jak se vám napojovalo na Pavla Landovského? Nebylo to náročné?
Kdepak! Já ho znal asi od roku 1962 nebo 1963 a rozhovor jsme dělali v roce 1988. Takže si jednoduše spočtete, kolik už jsme spolu v tu chvíli strávili času.

Jaký byl v úplných začátcích?
On byl strašně živelný, hrál tehdy v Pardubicích a občas se objevil v drobné roli ve filmu. V Praze jsme se viděli každou chvíli. Tady bylo pár hospod, kam jsme chodili všichni neustále: U Zpěváčků, v Redutě, ve Viole. Pak, když už byl v Činoherním klubu, chodili jsme za ním tam. To se vždycky začínalo v šatně a pokračovalo se u baru. A pak jsme se sešli zase v exilu.

První rozhovor jste s ním ale udělal ještě v Česku?
Ano, v roce 1969. Já tušil, že už to s ním bude zlé. Že ho vyhodí jako Lasicu se Satinským. Tak jsem se snažil udělat rozhovor, dokud jsem věděl, že mi ho pustí do novin. On byl pro a říkal, ať za ním přijdu do sauny. Tak jsme se váleli v sauně a když jsme odpočívali na lehátku, nahrával jsem si ho.

Kým pro vás vlastně Pavel Landovský byl?
Lanďák byl člověk, který neměl moc paměť na slova, ale zato měl úžasnou paměť na situace. On si pamatoval třeba momenty z ulice, vlastně odkudkoliv a pak si pro ně sahal do paměti a převáděl je do rolí. Byl velice citlivý, vzdělaný, z chytré rodiny… Taková jistá vulgárnost, která se k němu vázala (a nemluvím o poslední době, kdy byl nemocný, to byl jiný Lanďák), to byla maska, za kterou se schovával. Protože se ho spousta věcí moc dotýkala a trpěl tím.

Co vlastně stálo u zrodu knihy Soukromá vzpoura? Oba jste tehdy byli v exilu.
Setkali jsme se na takovém kulturním sympoziu a on na mě začal křičet: „Ty jsi teda pěknej kamarád! S kdejakým troubou jako Havel a Bělohradský jsi už udělal rozhovor a na mě kašleš. Přitom se známe nejdýl!“ Tak jsem mu řekl, že s ním rozhovor určitě rád udělám. Ať přijede. A on skutečně přijel z Vídně za námi do Bonnu. Strávil tam týden.

To muselo být vydatných sedm dní.
Vařil, zblbnul všechny ženy v ulici. Brousil jim nože o schody, naučil je loupat česnek jednou ranou nožem na plocho a takové blbosti... Jeho tam milovali. Pracovali jsme vždy dopoledne, pak už toho měl dost. Odpoledne jsme se pak courali v lese nebo ve městě a večer jsme zase dělali. Ale to už potřeboval publikum, takže jsem obvolal Čechy široko daleko a všichni rádi přijeli. Bylo to veselé. On přivezl láhev nějakého jihoamerického alkoholu, velkou konzervu kaviáru, co ho Rusové načerno prodávali ve Vídni a společně to tam všichni lžícemi jedli, popíjeli a on vyprávěl. Respektive odpovídal na mé otázky, ale vždy nějakým příběhem. Takhle jsme natočili asi dvanáct až čtrnáct hodin materiálu.

On měl velice specifický projev. Živý, plamenný… Jak se přenášel na papír? To musela být smršť.
To bylo snad to nejtěžší, co jsem v životě zažil! Když jsem to začal přepisovat, tak nic nefungovalo. On se u toho mluvení totiž různě válel po zemi, hrál, svlékal se. Prostě to bylo představení. Žádné pointy, přísudky ani podměty. Děsné. Ale díky tomu, že jsem ho dobře znal, jsem se postupně naučil jeho jazyk dotvářet. Nicméně trvalo, než jsem našel tolik odvahy, abych ten jazyk vymyslel. Měl jsem v tu chvíli už asi devátou verzi první odpovědi... Pak už to naštěstí šlo snadno.

Co autorizace?
Přijel jsem za ním do Vídně, on si to přečetl a řekl: „Jo, přesně takhle jsem ti to nadiktoval!“

Líbilo se vám, jak ho zahrál ve filmu Havel Martin Hofmann?
To se mi líbilo. I když to je asi zajímavé hlavně pro nás, co jsme ho znali. Ve skutečnosti ani nejde o to do detailu znovu opakovat tu figuru, ale spíš jeho způsob vyzařování.

Proč padla volba na Jiřího Lábuse, když jste se rozhodovali, kdo knihu namluví?
Protože mi velice úspěšně namluvil Věta jako povolání - Nezapomínky a protože je to kamarád! Kdysi mi s Oldou Kaiserem vyprávěli, že když jeli na nějaký zájezd, tak to Lábus předčítal a že se u toho moc bavili. Tak se mi to takhle spojilo. Olda teď bude namlouvat knihu Tachles, Lustig.

Ve svém rozhlasovém zamyšlení jste nedávno říkal, že jen díky umělcům svět nezvětrává. Je to vaše myšlenka?
Takto jsem to řekl já, ale ta idea je stará tisíc let. Říkal to i Lanďák. Umělecký projev musí vždycky skutečnost posunout někam dál a ukázat, že život má více fazet a možností, než jak to na první pohled vypadá, musí překvapovat, strhnout pozornost. Nutí posluchače, diváka či čtenáře, aby začal spolupracovat, přemýšlel a rozvíjel svou fantazii.

Co vůbec vaše umělecké ambice?
Měl jsem je od začátku samozřejmě. Začal jako každý adolescent básničkama, které jsem už naštěstí spálil.

To je škoda!
To teda není.

Alespoň jako relikvie?
Některé holky asi něco mají schované, ale nepodařilo se mi je z nich vylákat, abych je zahodil a spálil, jako jsem to udělal s těmi ostatními. Takže, abych vám odpověděl, měl jsem ty ambice, ale bál jsem se, že nemám tolik zkušeností, abych mohl psát něco originálního, když mi bylo třeba těch dvacet let. Proto jsem začal lidi raději zpovídat a nasávat od nich, než jsem se vrhl na eseje, vydal jsem mj. Restaurováni slov a Uvízlé věty a teprve pak přišly prózy: Osmý den týdne, Dobře mrtvý dědeček, Exilový orloj. Teď šla právě do výroby knížka, která vyjde v půli října, s názvem Chvění je naděje.

Do rozhovorů by se vám ještě chtělo?
Slíbil jsem, že s Karlem Sidonem uděláme čtvrtou knihu. A bude o lži jako fenoménu.

Lež se váže ke slovu. Jakou má slovo v dnešní době hodnotu a váhu?
Slovo má vždy obrovskou váhu. Jenom musí být jeho příjemce schopen soustředění. Slova platí a pokud má člověk ještě schopnost si uvědomit úvodní kontext slov, tak lehce odhalí faleš. A být spisovatelem nebo filosofem znamená, alespoň pro mě, vnímat slovo jako prostředek vůle, která se snaží přiblížit pravdě.